Cesta Duchovního Srdce

Jak Volga hledal

sílu Bohatýrskou

Jede Dobryňa po Zemi, usmívá se. Všechno kolem lahodí Dobryňovu zraku. Ptáčci mu písně zpívají, lesní zvířata k němu přibíhají, květy mu svoji vůni dávají, keře zralé jahůdky nabízejí. 

Dobryňa má na sobě — bílou košili, a ne výstroj vojenskou, meč svoji sílu velikou schoval do pochvy, štít Bohatýrský je řemeny připevněn u sedla. Radostně je Bohatýrovi u srdce, když je kolem — mír a klid! 

Jede Dobryňa a vidí: chlapci a děvčata si na válku hrají, přítel s přítelkyní bitvy vedou…

Dobryňa k nim přijel a ptá se:

— Cožpak neznáte jinou hru?

— Je nudné hrát si na to, jak stavět domy a chleba péct!

— Ale cožpak je veselé hrát si na to, jak hlavy stínat?

Dětičky se zamyslely, je-li to pěkná hra…

Zamyslel se i Dobryňa, neradostnou úvahou se zarmoutil: „Dokud otcové meče kují a brousí, dokud národy přítel proti příteli válčí — neodnaučí se ani děti hře na to, jak zabít šikovněji!…“. 

… Jede Dobryňa dále. Jede — a vidí: chlapec-výrostek se na koníčku prohání, mečem trávám a květům hlavičky sráží.

Dobryňa se ho ptá:

— Za co ty kvítky a trávy popravuješ? Z čehopak je obviňuješ?

Chlapec se zamyslel… Odpovídá:

— Chci se stát silným a obratným, chci před nepřáteli hranice rodné země bránit! Chci, jako Dobryňa, velikým Bohatýrem být!

Ale přitom sám — Dobryňu ani nepoznal, za obyčejného poutníka ho považoval.

Dobryňa se ho začal vyptávat:

— Jakpak ti říkají, budoucí Bohatýre?

— Říkají mi Volga. Od malička jsem obdařen silou a rozumem. Matičce a tatínkovi jsem řekl, že není mým osudem — za pluhem chodit, ale Bohatýrem být! Právě jdu k Bohatýru Dobryňovi do učení.

— Nu, jestli jsi obdařen rozumem, tedy zapřemýšlej: kde jsou hranice tvojí rodné země, které jsi připraven bránit? Snad tam, kde je plot u tvého domu? Nebo tam, kde jsou humna tvojí vesnice?

Nebo tam, kam dosáhne ruka vašeho knížete? Nebo tam, kde vládne sousední kníže?

Od souseda k sousedovi — je coby kamenem dohodil. Ale všude tam, kam přijedeš, všude je Země svým dětem — jako rodná matka! A nejsou na naší Zemi žádné čáry, které vyznačují hranice. Vždyť ty čáry kreslí sami lidé! 

Jeden soused si od svého souseda pozemek ohradí. Druhý soused si k svému sousedu cestičku vydláždí! Ale v každém domě — lidé žijí, děti vychovávají. A pro nás všechny — je jedna Matka Země!

Chceš se naučit její děti chránit a střežit?

— Chci! — odpovídá Volga.

— Tedy se podívej! — říká Dobryňa a ukazuje na dlani hlavičku kvítku, který Volga useknul. — Kdybys ho neusekl, uzrála by z kvítečku semena, příští rok by vzešla a květinami by se ozdobila naše Země!… 

Volga se omluvil květinám a travám, poprosil je za odpuštění…

— Dokážeš vrátit kvítečku jeho život, zbytečně zmařený? — A od Dobryňova tepla se na jeho ruce — hlavička kvítku najednou změnila v makovičku se semínky. Semínka dozrála a vysypala se na Dobryňovu dlaň. Dobryňa je zasel, aby z nich vyrostly květiny v příštím roce. 

Volga se vyptává Dobryni: 

— Ale jak to, že my obilí žneme, mlátíme a pečeme: vypadá to, že klasům a těm zrnům — také život bereme? 

— Každé zrno, které se přemění v chléb, silou života v člověku vzejde, předá mu svoji sílu, a nezemře tak nadarmo! A člověk děkuje Matce Zemi a Bohu Otci za chléb vezdejší. A sílu, která v něm vzrostla, může člověk zaměřit na dobrá díla.

Jestli chceš, pohostím tě chlebem, za stolem můžeme v naší besedě pokračovat?

Volga souhlasil. Sedli si a začali hodovat. Volga byl stále více ohromený z Dobryňových odpovědí a pokládal nové otázky:

— Jakpak si sílu Bohatýrskou pořídit — a nikoho přitom nezahubit?

— Ještě před sílou je třeba — dobrotu a lásku k našim menším bratrům a sestrám v sobě vypěstovat: ke květinám a stromům ze země vyrůstajícím, i k ptáčkům na nebi písně zpívajícím, i ke zvířatům na zemi žijícím! — odpovídá Dobryňa Volgovi.

Natáhl Dobryňa ruku s chlebovými kůrkami, přiletěli ptáčkové na ruku Dobryňovu, důvěřivě si sedli, zobat začali. Přiběhla lesní zvířata chlupatá, začala se krmit a tulit.

Také Volga natáhl ruku s kůrkami. I k němu začali přilétat ptáčkové, na dlaň se posadili, chlebíček zobali. 

Na Volgově dlani sedí ptáček — písničku zpívá jako poděkování za pohoštění. A Volgovi začalo být tak teplo u srdce, jakoby sluníčko jasné uvnitř vyšlo! 

Pohladil Volga veverku, která přiskákala, po rezavé hebké srsti. Potom zajíčka, který se mu důvěřivě přitulil k noze, pohladil po ouškách. Volga se sám podivil té lásce, která se v něm probudila! Jako by byl stejného rodu s každým zvířátkem, s každým ptáčkem! Jakoby každý tvor byl jeho — bratr nebo sestra! 

A Volga pochopil, s kým to stoluje: že s ním nebeseduje obyčejný poutník, ale že je to — sám Bohatýr Dobryňa!

— Jak můžeš snášet službu Bohatýrskou, když máš se všemi soucit, ani mravenci nebo broučkovi neublížíš?

— Je možné silným a odvážným se stát — ale nesprávnému dílu svůj život věnovat.

Ale kvůli tomu je Bohatýrská moudrost potřebná, aby bylo možné zlo od dobra odlišit, dobrému ve všem pomáhat a zlo všude vymýtit!

Pojeď se mnou, Volgo! Ukážu ti, jak svoje gardisty učím všechno bránit, o všechno pečovat, všechno chránit! Ukážu ti, jak pěstovat dobrou sílu! Naučím tě, jak se Boha na rady ptát, jak se dobra a spravedlivého života na Matičce Zemi — ochráncem stát! Pak přijme i tebe Bůh do Bohatýrské Gardy! 

Jeli dál. Dobryňa mluví o veliké síle Dobra, která může z duše nedostatky odstranit a na velká díla ji obrátit. 

Dobryňa a Volga jedou a naproti nim přichází stařec a říká:

— Nejezděte touhle cestou, dobří mládenci! Nebezpečně začalo být na našich cestách: řádí tam deset bratrů loupežníků se setninou tovaryšů. Nenechají projít ani projet — ani trhovce, ani obyčejného poutníka, ani bohatýra udatného. 

—A jakpak teď žijete? Do města nejezdíte? Zboží na jarmarky nevozíte, neprodáváte? Na jahody a na houby do lesa nechodíte? 

— Ano, opravdu tak žijeme… zarmouceně vzdychá stařík, šedou hlavou pokyvuje:

— Nu co, Volgo, pojedeme pořádek zavést? — ptá se Dobryňa Volgy.

— Pojedeme! — odpovídá Volga, a celý tak září radostí, že se nemůže udržet. 

Ale Dobryňa mu dává ponaučení:

— Až se budeme s loupežníky bít, — ty, Volgo, se drž vedle mě, a tak spolu loupežníky přemůžeme. 

Jeli dlouho, nedlouho, najednou se rozlehl hvízdot vojska loupežnického ze všech stran. Přiletěli, přihnali se bratři loupežníci s tovaryši… Dobryňa a Volga se s nimi začali bít. Rozpálil se Volga a zapomněl na Dobryňův příkaz, odjel stranou od Dobryni… Vtom starší bratr loupežník Volgu z koně srazil, ostrý nůž mu na krk přiložil a křičí:

— Vzdávej se, Dobryňo Bohatýre! Jsme lepší! Jakmile se pohneš — v okamžiku tvému příteli srazím hlavu z ramen. Ale jestliže se zachováš podle mých slov, — zůstanete oba naživu! Přidej se k nám, Dobryňo! Časy jsou teď těžké, každý žije podle své pravdy, každý si svůj zákon stanoví, podle svého zákona loupí: „Koho nedopadnou — není zloděj! Kdo je chamtivý a smělý, ten ostatním velí! Ten, kdo krade nejrychleji, ten je králem nad zloději! Kdo má prohnanou hlavu, ten je vždycky v právu!“ Pojď k nám, Dobryňo! Budeme podle našich zákonů žít! S tvojí silou budeme řídit celý svět, vládnout nade všemi! Všechna knížata se budou klanět u našich nohou, přinášet nám bohatou daň!

Dobryňa odpovídá:

— No tedy, to jsi mě překvapil! Ještě nikdy Dobryňa taková slova neslýchal, zlodějský chlebíček nejídal…

Ale můj druh a přítel je mi drahý…

Řekni, kdo z nás dvou bude vůdcem, jestli budu souhlasit: ty nebo já? Kdo bude vládnout mečem síly? Kdo bude dělit bohatství? Kdo bude právo stanovovat a vykonávat?

— Kdepak by bylo moje vítězství, kdybych tě nad sebe postavil?! — říká starší bratr loupežník, mladší mu přizvukují, a tovaryši se uchechtávají a pohvizdují… 

— Nu což, ať je tedy po tvém: křivolaká je tvoje pravda, ať se tedy stane podle ní… Na, vezmi si můj meč, — řekl Dobryňa, přijel blíž a hodil meč na zem…

Starší bratr loupežník pustil Volgu, popadl oběma rukama meč Bohatýrský, — ale jako by se přilepil: nemůže ho ani zvednout, ani pustit… 

A Dobryňovi stačil jenom okamžik. Chytil Volgu do náruče, sto loupežnických tovaryšů štítem rozmetal, po zemi je rozházel, bratry loupežníky svázal provazy. 

A Dobryňa říká loupežníkům:

— To jsem vás neobelstil já, ale vaše lest se vrátila zpátky k vám!

Zloději nestačí — na meč Bohatýrský! Vždyť je v něm síla — veliká a čistá: kdo ho na nepravé dílo vytasí — ten se sám zničí.

Síly máte mnoho, udatnosti habaděj, a jenom vaše pravda se pokřížila s nepravdou! A dokud ji nenapravíte — nebude klid ve vašich duších, nebude štěstí ve vašich domovech!… Vždyť nedobrými díly se nedá přijít k opravdovému dobru!

Od úderů štítu Bohatýrského od loupežníků poodletěl zlodějský duch. Oni uviděli svoje prožité životy tak, jako by už umřeli: jakoby je smrt nečekaně překvapila…, život uběhl — jako zbytečný sen… A nevzpomeneš si na minutku dobrou, a naloupené si nevezmeš za práh smrti s sebou… 

— Co si tedy máme počít, Dobryňo Bohatýre? — ptají se bratři loupežníci a jejich tovaryši. 

— Co jste naloupili, — lidem zase vraťte a rozdejte. Mezi vesnicemi a městy postavte cesty: aby každý, kdo potřebuje, mohl cestovat bez obav. Těm bezpečným cestám — se staňte dobrými ochránci. A od nynějška dohlížejte na to, aby na cestách nikdo nikomu nečinil křivdu a nepáchal násilí!

Volga bratry loupežníky rozvázal, zvedl Dobryňův meč a s poklonou mu ho podal. 

… A jeli dále.

Tak se Volga začal učit na Bohatýra: nezištnou službu pro Boha vykonávat, začal Sílu velikou získávat — sílu Lásky, Bohem doplňovanou a rozmnožovanou, která se nikdy nevyčerpá! 

… Jede Dobryňa po Zemi, usmívá se. Všechno kolem lahodí Dobryňovu zraku. Ptáčci mu písně zpívají, lesní zvířata k němu přibíhají, květy mu svoji vůni dávají, keře zralé jahůdky nabízejí.

Dobryňa má na sobě — bílou košili, a ne výstroj vojenskou, meč svoji sílu velikou schoval do pochvy, štít Bohatýrský je řemeny připevněn u sedla. Radostně je Bohatýrovi u srdce, když je kolem — mír a klid!