Jdi na obsah Jdi na menu
 


7. Jak Volga hledal sílu Bohatýrskou

15. 5. 2011

 

Jak Volga hledal

sílu Bohatýrskou

 

Jede Dobryňa po Zemi, usmívá se. Všechno kolem lahodí Dobryňovu zraku. Ptáčci mu písně zpívají, lesní zvířata k němu přibíhají, květy mu svoji vůni dávají, keře zralé jahůdky nabízejí. 

Dobryňa má na sobě — bílou košili, a ne výstroj vojenskou, meč svoji sílu velikou schoval do pochvy, štít Bohatýrský je řemeny připevněn u sedla. Radostně je Bohatýrovi u srdce, když je kolem — mír a klid! 

Jede Dobryňa a vidí: chlapci a děvčata si na válku hrají, přítel s přítelkyní bitvy vedou…

Dobryňa k nim přijel a ptá se:

— Cožpak neznáte jinou hru?

— Je nudné hrát si na to, jak stavět domy a chleba péct!

— Ale cožpak je veselé hrát si na to, jak hlavy stínat?

Dětičky se zamyslely, je-li to pěkná hra…

Zamyslel se i Dobryňa, neradostnou úvahou se zarmoutil: „Dokud otcové meče kují a brousí, dokud národy přítel proti příteli válčí — neodnaučí se ani děti hře na to, jak zabít šikovněji!…“. 

… Jede Dobryňa dále. Jede — a vidí: chlapec-výrostek se na koníčku prohání, mečem trávám a květům hlavičky sráží.

Dobryňa se ho ptá:

— Za co ty kvítky a trávy popravuješ? Z čehopak je obviňuješ?

Chlapec se zamyslel… Odpovídá:

— Chci se stát silným a obratným, chci před nepřáteli hranice rodné země bránit! Chci, jako Dobryňa, velikým Bohatýrem být!

Ale přitom sám — Dobryňu ani nepoznal, za obyčejného poutníka ho považoval.

Dobryňa se ho začal vyptávat:

— Jakpak ti říkají, budoucí Bohatýre?

— Říkají mi Volga. Od malička jsem obdařen silou a rozumem. Matičce a tatínkovi jsem řekl, že není mým osudem — za pluhem chodit, ale Bohatýrem být! Právě jdu k Bohatýru Dobryňovi do učení.

— Nu, jestli jsi obdařen rozumem, tedy zapřemýšlej: kde jsou hranice tvojí rodné země, které jsi připraven bránit? Snad tam, kde je plot u tvého domu? Nebo tam, kde jsou humna tvojí vesnice?

Nebo tam, kam dosáhne ruka vašeho knížete? Nebo tam, kde vládne sousední kníže?

Od souseda k sousedovi — je coby kamenem dohodil. Ale všude tam, kam přijedeš, všude je Země svým dětem — jako rodná matka! A nejsou na naší Zemi žádné čáry, které vyznačují hranice. Vždyť ty čáry kreslí sami lidé! 

Jeden soused si od svého souseda pozemek ohradí. Druhý soused si k svému sousedu cestičku vydláždí! Ale v každém domě — lidé žijí, děti vychovávají. A pro nás všechny — je jedna Matka Země!

Chceš se naučit její děti chránit a střežit?

— Chci! — odpovídá Volga.

— Tedy se podívej! — říká Dobryňa a ukazuje na dlani hlavičku kvítku, který Volga useknul. — Kdybys ho neusekl, uzrála by z kvítečku semena, příští rok by vzešla a květinami by se ozdobila naše Země!… 

Volga se omluvil květinám a travám, poprosil je za odpuštění…

— Dokážeš vrátit kvítečku jeho život, zbytečně zmařený? — A od Dobryňova tepla se na jeho ruce — hlavička kvítku najednou změnila v makovičku se semínky. Semínka dozrála a vysypala se na Dobryňovu dlaň. Dobryňa je zasel, aby z nich vyrostly květiny v příštím roce. 

Volga se vyptává Dobryni: 

— Ale jak to, že my obilí žneme, mlátíme a pečeme: vypadá to, že klasům a těm zrnům — také život bereme? 

— Každé zrno, které se přemění v chléb, silou života v člověku vzejde, předá mu svoji sílu, a nezemře tak nadarmo! A člověk děkuje Matce Zemi a Bohu Otci za chléb vezdejší. A sílu, která v něm vzrostla, může člověk zaměřit na dobrá díla.

Jestli chceš, pohostím tě chlebem, za stolem můžeme v naší besedě pokračovat?

Volga souhlasil. Sedli si a začali hodovat. Volga byl stále více ohromený z Dobryňových odpovědí a pokládal nové otázky:

— Jakpak si sílu Bohatýrskou pořídit — a nikoho přitom nezahubit?

— Ještě před sílou je třeba — dobrotu a lásku k našim menším bratrům a sestrám v sobě vypěstovat: ke květinám a stromům ze země vyrůstajícím, i k ptáčkům na nebi písně zpívajícím, i ke zvířatům na zemi žijícím! — odpovídá Dobryňa Volgovi.

Natáhl Dobryňa ruku s chlebovými kůrkami, přiletěli ptáčkové na ruku Dobryňovu, důvěřivě si sedli, zobat začali. Přiběhla lesní zvířata chlupatá, začala se krmit a tulit.

Také Volga natáhl ruku s kůrkami. I k němu začali přilétat ptáčkové, na dlaň se posadili, chlebíček zobali. 

Na Volgově dlani sedí ptáček — písničku zpívá jako poděkování za pohoštění. A Volgovi začalo být tak teplo u srdce, jakoby sluníčko jasné uvnitř vyšlo! 

Pohladil Volga veverku, která přiskákala, po rezavé hebké srsti. Potom zajíčka, který se mu důvěřivě přitulil k noze, pohladil po ouškách. Volga se sám podivil té lásce, která se v něm probudila! Jako by byl stejného rodu s každým zvířátkem, s každým ptáčkem! Jakoby každý tvor byl jeho — bratr nebo sestra! 

A Volga pochopil, s kým to stoluje: že s ním nebeseduje obyčejný poutník, ale že je to — sám Bohatýr Dobryňa!

— Jak můžeš snášet službu Bohatýrskou, když máš se všemi soucit, ani mravenci nebo broučkovi neublížíš?

— Je možné silným a odvážným se stát — ale nesprávnému dílu svůj život věnovat.

Ale kvůli tomu je Bohatýrská moudrost potřebná, aby bylo možné zlo od dobra odlišit, dobrému ve všem pomáhat a zlo všude vymýtit!

Pojeď se mnou, Volgo! Ukážu ti, jak svoje gardisty učím všechno bránit, o všechno pečovat, všechno chránit! Ukážu ti, jak pěstovat dobrou sílu! Naučím tě, jak se Boha na rady ptát, jak se dobra a spravedlivého života na Matičce Zemi — ochráncem stát! Pak přijme i tebe Bůh do Bohatýrské Gardy! 

Jeli dál. Dobryňa mluví o veliké síle Dobra, která může z duše nedostatky odstranit a na velká díla ji obrátit. 

Dobryňa a Volga jedou a naproti nim přichází stařec a říká:

— Nejezděte touhle cestou, dobří mládenci! Nebezpečně začalo být na našich cestách: řádí tam deset bratrů loupežníků se setninou tovaryšů. Nenechají projít ani projet — ani trhovce, ani obyčejného poutníka, ani bohatýra udatného. 

—A jakpak teď žijete? Do města nejezdíte? Zboží na jarmarky nevozíte, neprodáváte? Na jahody a na houby do lesa nechodíte? 

— Ano, opravdu tak žijeme… zarmouceně vzdychá stařík, šedou hlavou pokyvuje:

— Nu co, Volgo, pojedeme pořádek zavést? — ptá se Dobryňa Volgy.

— Pojedeme! — odpovídá Volga, a celý tak září radostí, že se nemůže udržet. 

Ale Dobryňa mu dává ponaučení:

— Až se budeme s loupežníky bít, — ty, Volgo, se drž vedle mě, a tak spolu loupežníky přemůžeme. 

Jeli dlouho, nedlouho, najednou se rozlehl hvízdot vojska loupežnického ze všech stran. Přiletěli, přihnali se bratři loupežníci s tovaryši… Dobryňa a Volga se s nimi začali bít. Rozpálil se Volga a zapomněl na Dobryňův příkaz, odjel stranou od Dobryni… Vtom starší bratr loupežník Volgu z koně srazil, ostrý nůž mu na krk přiložil a křičí:

— Vzdávej se, Dobryňo Bohatýre! Jsme lepší! Jakmile se pohneš — v okamžiku tvému příteli srazím hlavu z ramen. Ale jestliže se zachováš podle mých slov, — zůstanete oba naživu! Přidej se k nám, Dobryňo! Časy jsou teď těžké, každý žije podle své pravdy, každý si svůj zákon stanoví, podle svého zákona loupí: „Koho nedopadnou — není zloděj! Kdo je chamtivý a smělý, ten ostatním velí! Ten, kdo krade nejrychleji, ten je králem nad zloději! Kdo má prohnanou hlavu, ten je vždycky v právu!“ Pojď k nám, Dobryňo! Budeme podle našich zákonů žít! S tvojí silou budeme řídit celý svět, vládnout nade všemi! Všechna knížata se budou klanět u našich nohou, přinášet nám bohatou daň!

Dobryňa odpovídá:

— No tedy, to jsi mě překvapil! Ještě nikdy Dobryňa taková slova neslýchal, zlodějský chlebíček nejídal…

Ale můj druh a přítel je mi drahý…

Řekni, kdo z nás dvou bude vůdcem, jestli budu souhlasit: ty nebo já? Kdo bude vládnout mečem síly? Kdo bude dělit bohatství? Kdo bude právo stanovovat a vykonávat?

— Kdepak by bylo moje vítězství, kdybych tě nad sebe postavil?! — říká starší bratr loupežník, mladší mu přizvukují, a tovaryši se uchechtávají a pohvizdují… 

— Nu což, ať je tedy po tvém: křivolaká je tvoje pravda, ať se tedy stane podle ní… Na, vezmi si můj meč, — řekl Dobryňa, přijel blíž a hodil meč na zem…

Starší bratr loupežník pustil Volgu, popadl oběma rukama meč Bohatýrský, — ale jako by se přilepil: nemůže ho ani zvednout, ani pustit… 

A Dobryňovi stačil jenom okamžik. Chytil Volgu do náruče, sto loupežnických tovaryšů štítem rozmetal, po zemi je rozházel, bratry loupežníky svázal provazy. 

A Dobryňa říká loupežníkům:

— To jsem vás neobelstil já, ale vaše lest se vrátila zpátky k vám!

Zloději nestačí — na meč Bohatýrský! Vždyť je v něm síla — veliká a čistá: kdo ho na nepravé dílo vytasí — ten se sám zničí.

Síly máte mnoho, udatnosti habaděj, a jenom vaše pravda se pokřížila s nepravdou! A dokud ji nenapravíte — nebude klid ve vašich duších, nebude štěstí ve vašich domovech!… Vždyť nedobrými díly se nedá přijít k opravdovému dobru!

Od úderů štítu Bohatýrského od loupežníků poodletěl zlodějský duch. Oni uviděli svoje prožité životy tak, jako by už umřeli: jakoby je smrt nečekaně překvapila…, život uběhl — jako zbytečný sen… A nevzpomeneš si na minutku dobrou, a naloupené si nevezmeš za práh smrti s sebou… 

— Co si tedy máme počít, Dobryňo Bohatýre? — ptají se bratři loupežníci a jejich tovaryši. 

— Co jste naloupili, — lidem zase vraťte a rozdejte. Mezi vesnicemi a městy postavte cesty: aby každý, kdo potřebuje, mohl cestovat bez obav. Těm bezpečným cestám — se staňte dobrými ochránci. A od nynějška dohlížejte na to, aby na cestách nikdo nikomu nečinil křivdu a nepáchal násilí!

Volga bratry loupežníky rozvázal, zvedl Dobryňův meč a s poklonou mu ho podal. 

… A jeli dále.

Tak se Volga začal učit na Bohatýra: nezištnou službu pro Boha vykonávat, začal Sílu velikou získávat — sílu Lásky, Bohem doplňovanou a rozmnožovanou, která se nikdy nevyčerpá! 

… Jede Dobryňa po Zemi, usmívá se. Všechno kolem lahodí Dobryňovu zraku. Ptáčci mu písně zpívají, lesní zvířata k němu přibíhají, květy mu svoji vůni dávají, keře zralé jahůdky nabízejí.

Dobryňa má na sobě — bílou košili, a ne výstroj vojenskou, meč svoji sílu velikou schoval do pochvy, štít Bohatýrský je řemeny připevněn u sedla. Radostně je Bohatýrovi u srdce, když je kolem — mír a klid!