Petr

– Pověz nám, prosím, o Svém životě. Už jsi nám říkal, že ses naposledy vtělil v Rusku v «sovětských» časech. Ale najít lidi, schopné pochopit seriózní vědomosti o Bohu, je i teď velmi těžké, a tehdy to bylo v zemi totálního ateizmu ještě těžší...

– Ano, tenkrát jsem se nedokázal na nikoho «dotlouci».

– Vyprávěj, prosím, podrobněji, jak ses Ty Sám setkal s Bohem? Jak to všechno začalo?

– Narodil jsem se v Rybinsku, na břehu Volhy. Časně ráno jsem rád vítal svítání na břehu, rozléval jsem se vědomím nad vodní hladinou, zaplňoval jsem Sebou prostranství slunečního světla, objímal jsem ho rukama duchovního srdce a miloval všechny bytosti.

Už v dětství jsem velice rád četl. Knihy, které se mi dostaly do rukou, jsem prostě «hltal». Nikdy jsem jich neměl dost.

... Jednou jsme my – mladí pionýři – sbírali starý papír. A najednou Mi kniha bez obálky s papírem zežloutlým časem skoro «spálila» ruce. Ukázalo se, že je to předrevoluční vydání Bhagavadgíty. Schoval jsem si ji do záňadří...

Doma jsem pracně četl řádky, které pro Mě tenkrát byly nesrozumitelné... Téměř nic jsem nechápal, ale nemohl jsem se odtrhnout. Tak jsem poprvé poznal, že existuje Něco, o čem Mi nikdo nevyprávěl, o čem nepsali v učebnicích a nemluvili v rádiu... A Já jsem za těmito řádky pocítil Veliké Tajemství – a musel jsem je odhalit...

... Bylo třeba být Všemohoucím Krišnou, aby se v těch časech mohla do rukou chlapce dostat Bhagavadgíta!...

A Můj Krišna Mě našel! Našel Mě v provinčním městě, kde rudé plachty transparentů a hesel zakrývaly nepřítomnost... vnitřního obsahu.

... V předchozím vtělení jsem byl oddaným následovníkem Pána Krišny.

Nekonečná je Láska Krišny – Milujícího Otce, Který – život za životem – vede k Sobě Svoje děti! Vede je do té doby, dokud láska oddaného následovníka a Láska Boha nesplynou v Jednotě...

Moje Cesta je velice podobná té vaší. Dodám jen, že v tom vtělení jsem žil v severovýchodní Indii, a celý život jsem úporně pracoval, abych Se rozvinul jako vědomí: pěstoval jsem duchovní srdce. Pracoval jsem v tradici Krišny, postihoval jsem Jeho Božskou jógu. Měl jsem moudrého přítele, a toho jsem považoval za Svého guru. Vedli jsme osamělý život, a pod vedením Krišny jsme věnovali všechen čas meditacím na poznání Stvořitele, a také studiu a vykonávání Krišnova Učení, které On zanechal lidem prostřednictvím Bhagavadgíty.

Krišna Mě neopustil ani v následujícím pozemském životě.

... V Rybinsku jsem ukončil školu a přede Mnou vyvstala otázka: jak dále utvářet Svůj život? Můj život už byl naplněn Bohem: Já jsem přesně věděl, že Bůh existuje, že On je Živý, že On je Světlo a Láska. Ale lidé kolem Mě nejen že o Bohu nic nevěděli, ale i naprosto nic vědět nechtěli! A Já jsem měl pocit, že jsme z různých světů, a že Můj svět, kde je Bůh, existuje paralelně s jejich světem, ve kterém On není. Velice jsem chtěl tyto «světy» sloučit a rozhodl jsem se dál studovat.

Za pokračováním vzdělání jsem odjel do Moskvy a začal studovat na historické fakultě univerzity. Souběžně jsem samostatně studoval filozofii a historii náboženství, velice mnoho času jsem trávil v knihovnách, pracoval jsem v archivech.

Po ukončení studia jsem byl poslán do zaměstnání do historicko-uměleckého muzea města Rybinsku. Brzy jsem se dostal do vedení a převzal odpovědnost za všechnu práci.

Jako dříve jsem neopouštěl naději oslovit lidi, vpustit do jejich duší světlo vědění o Bohu, prorazit zeď z temnoty nevíry – v Bytí Boha. To bylo neuvěřitelně těžké v sovětském ateistickém Rusku, kde státní směrnici – «Bůh není!» – přijímala většina lidí jako normu života, která nepřipouští pochybnosti. Těm, kdo měli moc se takhle pohodlně ovládal dav. A oni nahradili Boha a opravdový smysl života – komunistickou stranou a její ideologií umělého «obšťastňování» všech národů cestou slibování «výstavby socializmu a komunizmu po celém světě». Bylo to pohodlné i pro davy lidí: žít – a nepřemýšlet, žít – a nemít odpovědnost před Bohem za své skutky...

V muzeu jsem pořádal přednášky z historie, šikovně jsem do nich vplétal historii náboženství a ty znalosti o Bohu, které jsem Sám měl. Vždyť otevřeně mluvit o Bohu nebylo možné. Pokoušel jsem se naučit lidi alespoň si položit otázky: «Proč žiji? Existuje Bůh? Co je to láska?...

Také jsem velice chtěl najít stejně smýšlející lidi, schopné obsáhnout vědění o Bohu. Ale, ouvej, všechny Moje pokusy o tom mluvit se setkávaly s nepochopením a nepřijetím, nebo i s posměšky a jízlivými urážkami.

Už jsem si téměř zoufal, že nikoho nenajdu, když jsem náhle potkal dívku, která Mě k Mému ohromnému údivu... chápala! Stala se Mojí manželkou, stejně smýšlející společnicí a jedinou žačkou.

V pracovních záležitostech muzea jsem hodně jezdil po Rusku, stýkal se s různými lidmi a učil se životu, a při tom jsem pozoroval a studoval psychologii rozmanitých skupin lidí. Žil jsem jako v muzeu. V epoše vlády Komunistické Strany Sovětského Svazu nebyla nouze o «exponáty», vyskytovala se spousta unikátních exemplářů zvrácených lidských duší! Chápal jsem, že příčinou toho je úplná nepřítomnost Boha v životě lidí! Ale Moje přednášky-kázání si nedokázaly prorazit cestu ve zdi ateistické temnoty a nevědomosti.

Za tuto činnost Mě propustili z práce «na vlastní žádost», a začala Mě sledovat KGB.

Přestěhovali jsme se s manželkou na vesnici a žili z její maličké mzdy učitelky: ona učila v místní škole předměty nižších tříd. Ale Mě teď do práce nikde nevzali: odmítali pod různými výmluvami... A Já jsem těch pokusů zanechal.

Přežívat nám pomáhal les: sbírali jsme a konzervovali do zásoby houby, lesní plody a různé byliny. Měli jsme i malou zahradu.

Ale ty materiální potíže Mě netrápily: zvykl jsem si spokojovat se jen s tím nejnutnějším. Mě trápilo to, že jsem nemohl přinést Světlo Boha lidem: nikdo kolem to nechtěl!

Tehdy jsem všechny síly duše zaměřil na sjednocení s Ním. Meditoval jsem téměř celý čas. Nořil jsem se vědomím do Hlubin Stvořitele, do Jeho Nejčistšího Světla, splýval a rozplýval se v Jeho Něžném Klidu.

A čím více temnoty bylo zvenku kolem Mě – tím silněji jsem Ho miloval. Nořil jsem se stále hlouběji do Srdce Boha a srůstal s Ním. A ještě jsem pomáhal manželce: učil jsem ji tomu, co jsem znal Sám: učil sem ji poznávat Boha.

Ona byla překrásný člověk: dobrý, upřímný, starostlivý, něžný a milující. Ideálně jsme se hodili jeden k druhému. V naší rodině vládla harmonie a vzájemné pochopení.

Vlastní děti jsme neměli, ale dětičky, které učila manželka ve škole, byly v našem domě častým hostem. A my jsme se snažili vložit do dětských duší základní pravdy o dobru a lásce ke všem živým bytostem.

Je pravděpodobné, že někdo z rodičů nevydržel «náklad lásky a dobra» ve svém dítěti a napsal udání...

«Sebrali» Mě v noci – potichu, bez předložení obvinění, a odvezli do mučírny KGB. A právě tak tiše a rychle, po tom, co spěšně slátali jakousi lež na Mou obžalobu, Mě neoficiálně zastřelili.

Přijal jsem smrt pokojně; nacházel jsem se přitom v úplném Splynutí se Stvořitelem, Kterého jsem miloval víc než Svůj pozemský život.

Jediné, čeho jsem tehdy litoval, bylo to, že jsem toho stihl tak málo pro Něho udělat...

– Petře, rádi bychom od Tebe slyšeli rady k tomu, co ještě máme udělat, abychom se sami stali lepšími.

– Za prvé je třeba opustit všechna zbývající zaměření individuálních «já». Vždyť následování těchto zaměření už dál nemůže napomáhat Srůstání se Mnou. Zamysli se! Chápeš?

Zkus, například, pohlédnout na svůj obvyklý způsob života ze stavu Vyššího «Já»: co v něm souhlasí se životem ve Vyšším «Já», a co je nutné změnit?

Přezkoumej svůj způsob života právě ze stavu Vyššího «Já». Nesmíš už dál žít jako individuální «já» – třebaže ohromné, správné a čisté! Tvůj život se musí stát naplno projevem Bytí pouze Vyššího «Já»!

Teď chápeš, co ještě musíte stihnout udělat v těchto životech na Zemi?