Psychická autoregulace
Naše zkušenost z výuky námi vytvořené metodiky osvojení techniky psychické autoregulace v Rusku v té době, kdy tady bylo zakázáno mluvit o Bohu, ukázala, že v průběhu těchto vyučování téměř všichni žáci sami, bez napovídání ze strany vyučujícího, začínali pociťovat přítomnost Boha; poznávali svoji podstatu ne jako těl, ale jako duší vtělených do těl. A po této zkušenosti už následovalo plně uvědomělé hledání nábožensko-filozofických pravd.
Především k takovým lidem teď mluvím — k těm, kteří na začátku potřebují důkazy — a teprve pak jsou připraveni přijmout Pravdu: přijmout ji ne jako VÍRU, ale jako POZNÁNÍ.
Ale… pro to, abychom dosáhli toho POZNÁNÍ, je nezbytné vynaložit osobní úsilí ke změně sebe sama.
Zkusme se začít měnit! Ať se třeba naším počátečním cílem stane získání harmonické existence mezi druhými lidmi, zdraví a poznání toho, čemu říkáme opravdové štěstí!
Podrobné poznatky o čakrách, jejich funkcích a možnostech práce s nimi, jsme vyložili v knize Экопсихология (Ekopsychologie). A tak vám teď jenom v krátkosti povím o tom, co má smyslvědět, v rámcích tématu naší současné besedy.
Ale ještě důležitější je to, že se každá čakra podílí na produkci zcela určitých psychických stavů.
Například, dvě čakry hlavy jsou odpovědné za funkci myšlení, krční čakra — za emocionální ohodnocení situací přijímaných konkrétním člověkem, hrudní čakra, související svým umístěním s plícemi a srdcem, — za produkci veškerého spektra emocí lásky, čakra vrchní poloviny břicha — za energičnost, čakra spodní poloviny břicha — za reproduktivní funkci, a nejnižší čakra, ležící na úrovni kostrče a stydké kosti — za spojení s energií kundalíní.
Přitom je důležité vědět, že čakra ádžňa, která se nachází ve středu hlavy je «viníkem» velice mnoha lidských neštěstí. Tomu odpovídá i její název, který v sanskrtu znamená ‘nemoudrá’, to je, jednoduše, ‘hloupá’.
Tuto čakru, tak jako i všechny ostatní, je potřebné i nutné, ideálně očistit a rozvinout. Ale není možno jí dovolit, aby dominovala! Protože pak vytváří egocentrické emoce a ze svého majitele dělá egocentrika.
Takový člověk je egoistický, žárlivý, urážlivý a vznětlivý, má sklon k «napadání ostatních »… Někteří z takových lidí se «hroutí», stávají se neurastenickými fňukaly, opilci, sebevrahy.
Podobně, jako když rozzuření vesničtí psíci chrání své boudy, dorážejí na všechny a štěkají, — stojí takoví lidé na stráži svých sobectví svými konfliktními výstřelky. Takový obraz chování je jimi samotnými pociťován jako norma; zdá se jim, že všichni ostatní lidé jsou také takoví. A že hlavní podstata života spočívá ve vzájemném boji mezi individuálními «já». Dokonce mohou takový svůj obraz života «ospravedlňovat» heslem «boje za přežití»…
Jestliže se «ádžničnost» slučuje s hyperaktivitou čakry horní poloviny břicha manipúrou — pak se utváří ádžnicko-manipúrní psychotyp. Jeho nejvýraznějším projevením jsou věčně nespokojení se vším a se všemi, podráždění a agresívní tyranové (tyranie — to je sloučení jedinečnosti, to znamená silně povýšeného sebevědomí, — s hloupostí, s tupostí). Jinak takové lidi ještě nazýváme agresívními primitivy. Jejich charakteristickým rysem je také sklon k opilectví. Tak si «uklidňují nervy».
Přestože i oni sami často trpí od agresivních primitivů, ale jsou těmi, kteří už vešli na duchovní Cestu (a přinejmenším už na ní stojí, ačkoliv je možné po ní i postupovat!).
… Bůh je Láska; tomu učil Ježíš Kristus, o tom také mluví i všichni ostatní Božští Učitelé.
Přitom přiblížit se k Bohu (o čemž sní všichni věřící v Jeho bytí), není možno jinak, nežli tím, že se Mu staneme podobnými. A stát se Jemu podobnými je třeba především v lásce.
Poznatky o čakrách zplna konkretizují to, jak je tuto nejdůležitější vlastnost Boha možné získat a pěstovat — v sobě. Vždyť emoce něžné zamilovanosti, starostlivosti, nadšení moudrostí a její uctívání, a také zamilovaného usilování k Tvůrci — všechny tyto emocionální stavy se rodí a udržují ve specializované emociogenní struktuře — čakře anáhatě. A právě v této čakře se formuje a pokračuje z ní ve svém dalším růstu ta část vědomí, kterou ve všech pozitivních nábožensko-filozofických tradicích nazývají duchovním srdcem.
A jenom tehdy, pokud sám sebe rozvíjí jako duchovní srdce — může člověk získat opravdovou duchovní sílu a také dosáhnout přímého osobního poznání Tvůrce a Splynutí s Ním.
Zde je, mimochodem, i odpověď na otázku, která u mnohých vzniká: je ale dobré být «anáhatními», kterým ubližují zlí lidé-primitivové? Nebylo by lepší jít také cestou rozvíjení v sobě hrubé síly — metodami černé magie nebo pomocí «gladiátorských» druhů sportu, kde obvykle mají úspěch právě nejhrubší a nejagresivnější?
Odpovídám, že každý má právo takovéhoto výběru a bylo mu Bohem dáno k dispozici. Ale je třeba se zamyslet nad následky, které nám takové řešení přinese. Vždyť úděl těch, kteří shromažďují a potom v sobě pěstují takovou hrubost, — to je peklo!
Perspektiva těch, kteří se formovali jako duchovní srdce, jako láska, — je ráj, a potom ještě výše!
Vždyť my, pokud opustíme naše mrtvá těla, budeme potom přebývat v těch stavech vědomí, na která jsme si přivykli při životě v tělech.
Ti, kteří si zvykli na zlo v jeho různých projevech — budou i nadále žít v těchto emocionálních stavech, a přitom mezi sobě podobnými. A to je právě to peklo. (A, mimochodem, nebylo by vhodné přezkoumat vztah k těm druhům sportu, kde se takové vlastnosti povzbuzují a promyšleně rozvíjejí? Je jisté, že sport má zveličovat Krásu — ale ne konfrontaci mezi lidmi, agresivitu, násilí, surovost!)
Ti, kteří přivykli žít v něžné a starostlivé lásce — také tak i zůstanou — v těchto stavech — žít mezi sobě podobnými.
To je — ráj.
Rozumní lidé tohle chápou snadno…
Odpověď na tuto otázku teď musí být úplně jasná: je třeba se přibližovat k Tvůrci, pěstovat sebe jako duchovní srdce stále více a více. A prostřednictvím toho získáme opravdovou duchovní sílu a nezranitelnost — ve vztazích jak se vtělenými, tak i s nevtělenými bytostmi pekla.
Ale co se s námi stane po tom, co začneme přeměňovat sami sebe, — ne někdy potom, ale už v nejbližší době po započetí práce na sobě v daném směru?
Nejdůležitější a prvotní, co přijde, je možnost okusit, procítit, stav Lásky. Přičemž to nebudou krátké emocionální výbuchy, ale ustálený stav laskavého, zářivého klidu. Zmizí emoce nevraživosti, nenávisti, rozčílení, úzkosti, strachu, závisti, netrpělivosti. Zmizí nemoci vyvolávané dominujícími negativními emocemi. Změní se biopole: ostatním lidem teď bude příjemné se s námi stýkat, upraví se přátelství s těmi, se kterými nebylo možné se přátelit, objeví se noví opravdoví přátelé. Budeme disponovat pravdivou duchovní zkušeností, teprve teď budeme mít znalosti, o které se můžeme zcela přiměřeně podělit s druhými. Takovým způsobem objevíme společníky v duchovním hledání.
Tak tedy Bůh — jako Živá Realita, a ne jenom jako symbol, objekt nejisté víry — vchází do každodenního života, stává se Reálným Otcem-Matkou, Přítelem, Milovaným Učitelem.
Existují úplně přirozené způsoby rozvoje srdečné lásky v sobě.
Je to — především, všechno to dobré, co je spojeno s reproduktivní sférou: nemajetnická sexuálnost naplněná něžnou starostlivostí, péče o děti.
Také — emocionální slaďování se zjemnělou Krásou: krásou různorodých překrásných přírodních jevů, krásou harmonických lidských těl.
Ale existují také pomocné postupy pro očištění a rozvití příslušných energostruktur organizmu — čaker a některých důležitějších meridianů. Použití takových postupů dovoluje významně urychlit jak osvojení schopnosti k plnocenné psychické autoregulaci, tak i veškerý duchovní růst. Rozumí se, že teď především mluvíme o čakře anáhatě a duchovním srdci rostoucím v ní a potom i z ní.
Musím zdůraznit, že rychlejší posun kupředu je možné získat, pokud se v tomto směru pracuje právě v přírodě. Přičemž nejlépe ze všeho — na zvláštních přírodních prostranstvích, nazývaných místy síly (podrobně jsme už o tom mluvili v připomenutých knihách).
… Nu a teď vám ukážu, jakými cvičeními má smysl začít danou práci na sobě. A potom — jak v ní pokračovat.
Teď vám podrobně ukážu to, jak je možné se snadno naučit oddělit se od svého hmotného těla — rozumí se, že ne navždy, ale jen na dobu meditativního tréninku.
Jediný správný způsob, jak to uskutečnit — je vystoupení z těla z čakry anáhaty — sebe samého, jako v potřebné míře rozvinutého duchovního srdce!
Pokud se tomu naučíme, přesvědčíme se na celých sto procent, že nejsme těla! Ale jsme duše, vědomí, poznávající sama sebe jako energii — jsme zcela schopni pociťovat a uvědomovat si sami sebe v těle i mimo něj!
Strach před smrtí těla po tom zmizí: vždyť já můžu plnocenně existovat a pokračovat v životě — i bez těla!
A my můžeme pokračovat ve svojí výuce — už jako svobodná vědomí, zkoumající — pod vedením našich Božských Učitelů — Svatých Duchů — mnohorozměrné Absolutno. A Jejich hlavním úkolem bude — dovést nás do Příbytku Tvůrce.
Pro lidi je to velmi důležité — konečně pochopit, že nejsme materiální těla! Vždyť tato znalost chybí dokonce i v mentalitě těch skupin lidí, kteří sami sebe považují za věřící!
Povšimněte si: že dokonce v překladu Nového Zákona do ruštiny (a, jak se zdá, také do některých jiných jazyků) se vyskytují takové výrazy, jako „moje duše“, „tvoje duše“. Dokonce jsem slyšel velice hloupé: „ztratit duši“…
Ale vždyť duše — to je přece samotný člověk!
Dokonce všem známá interpretace mezinárodního radiosignálu „SOS“ (Save our souls! — Spaste naše duše!) — je natolik absurdní! Vždyť ona má na mysli výzvu ke spasení těl, a ne duší!
Spasení duší je třeba provádět naprosto jinak: objasňováním religiózně-filozofických pravd, vyučováním postupů duchovního sebezdokonalování.
A nemá žádný smysl plakat a naříkat nad zemřelými: vždyť oni jsou živi! Zemřela pouze jejich současná „obydlí“ — jejich těla!
A ulpívat na životě svého těla, pokud už nastoupila smrt, — nedává žádný velký smysl.
Důležitější je něco jiného: jak byl tento pozemský život prožit? V jaké míře se podařilo realizovat smysl svého života v tomto těle — před Tváří Boha?