Jamamuto
Podobenství o umělci
Žil na světě umělec, který měl dar zachycovat krásu.
Jeho umění uvidět Krásu — udivovalo lidi! Lidé, kteří žili vedle něj, se dívali na to samé — a nevšimli si, že je to — překrásné!... Nezpozorovali to do té doby, dokud umělec nepřetvořil to, co viděli oni i on, — v dokonalý obraz!
Umělec byl velikým Mistrem Krásy. Dotýkal se pohledem duše toho, co viděl,— a zobrazoval nejkrásnější okamžik Věčného Bytí na svých plátnech. A tehdy — se stal zázrak: předtím neviditelná Krása se stala zjevnou pro každého, kdo se díval na obraz umělce!
* * *
Jednou se pustil do portrétu chudičké a nevýrazné dívenky, kterou předtím nikdo neshledal krásnou. I ona sama se styděla za jemnost a něžnost svého křehkého těla — a vždy klopila v rozpacích oči…
„Taková nehezká, chudá… — a ty sis usmyslel ji malovat!...“ — říkali lidé umělci.
Ale umělec ty, kteří to říkali, neposlouchal, — a maloval. A jemnost, a půvab, a něžný ovál tváře, a hloubka malinko sklopených očí — najednou ožily na plátně, vytvořily překrásný vzhled.
A dívenka se dívala, sotva dýchala: „Ne, to nemůže být pravda, že jsem to já… Takový překrásný obraz!...“
„Já — jsem jenom zrcadlo! — odpověděl umělec s úsměvem. — Jenom jsem ti krásu tvojí duše ukázal!
Teď — žij tak, abys ji před světem neschovávala.
Ty jsi — jako duše — podobná kráse červánků! A proto, něžností svojí lásky — všechno, co vidíš, ozařuj!“
* * *
A uviděl starou ženu — a začal kreslit její portrét. A lidé se divili: co na takové stařeně našel?
Ale umělec — každou vrásečku na jejích rukách — psal jako letopis. A byla v těch letopisech slova o životě dlouhém a neobyčejném, o dobrotě a o lásce, o dětech, vychovaných s péčí duše, o vnucích, živených hlubokou moudrostí… A zazářily paprsky z očí — proudilo v nich světlo — k těm lidem, kteří jsou kolem teď, i k těm, kteří jsou nyní v dálce… Jejich světlo bylo podobné řece, která má svůj pramen v srdečné dobrotě.
A na tom obraze — láska, a moudrost, a klid — vyprávěly lidem o životě dobrém, o duši velké! A množství lidí — tuhlo obdivem před tím obrazem! A oni viděli podstatu života, který nebyl prožit nadarmo. A objímala je láska duše překrásné — jako něžné večerní červánky…
Umělec to všechno tak zachytil — že se lidé před starou ženou skláněli v úctě…
* * *
Potom umělec kreslil tanečníka. A v tom okamžiku, co ho zobrazoval, splynuly tanec i tanečník vjedno. I mávnutí ruky, i hudba, i pohled — teď zní na plátně. A ten, kdo se dívá, — může prožít emoci dvakrát: jako ten, kdo pozoruje plátno, nebo jako ten, kdo — v tanci — Bohu hymnus Lásky zpívá!
* * *
A maloval umělec kapičku rosy na tenoučké travince.
Pouze… kapička vody se na sluníčku třpytí. Ale ta kapička jakoby říkala: „Já jsem — kapička v bezbřehosti Lásky! A odrazila se krása slunce — ve mně! A jako v zrcadle mojí lásky — se teď třpytí svět a krása Země!“
* * *
A ještě jeden okamžik ve Věčném Bytí umělec svým štětcem zachytil:
Nad mořem — slunce vyslalo svoje paprsky! A — odrazily se v oblacích!... A ptačí let — z dálky do rodného kraje!... A břeh moře se zlatým pískem!... Splynuly na plátně v jedno — výtvory Tvůrce i člověka! Otevřela se Věčnost — v jediném okamžiku Krásy! A duše ozařoval východem slunečním — Bezbřehý Oceán Světla Boha! A projevily se v majestátu té Krásy — Neviditelné Rysy jejího Stvořitele.
* * *
Zázračným pohledem — byl ten umělec obdařen: Vždyť za Výtvorem — byl schopen vidět Tvůrce vší té Krásy!
A tak může lidem darovat — umění vidět a milovat!