Podobenství o plachetnici Spasitel a zemi zaslíbené
Apoštol Matouš
Podobenství o plachetnici Spasitel a zemi zaslíbené
Plavčíci Velikého Světla — dcery a synové Boha,
Naplňte plachtu příznivým větrem —
A život prožijte na hřebenu vlny!
Neztraťte Přímý Kurz, Který stanoví Bůh!
Najděte Jeho Příbytek — Zářící Věčný Palác!
(Z deníku plavčíka Klér)
Plachetnice, nesoucí jméno Spasitel, jakoby letěla nad nekonečným prostorem. Plachty, napnuté příznivým větrem, — jako bílá křídla — ji nesou na pomoc těm, kteří ji potřebují.
* * *
Dívka s vlasy vlajícími ve větru běží dolů po cestě, která se spouští k moři. Pronásledují ji. V dálce už jsou vidět oblaka prachu, zdviženého skupinou ozbrojených jezdců.
Dívce říkají Klér.
Klér chápe, že záchranu nemůže čekat odnikud. Pronásledovatelé ji dohoní a chytí — a pak bude vynucený sňatek nevyhnutelný: dají ji do vlastnictví lotrovi, se kterým žít nikdy nedokáže… A tehdy zbývá jenom umřít…
Přímo před ní se rozprostírá moře. U přístaviště kotví plachetnice… Pohled Klér padne na název — Spasitel. Naděje, ke které už nebyl žádný důvod, ji najednou zahřívá — jako teplý sluneční paprsek.
Klér rychle vbíhá do nejbližší krčmy a žádá pokoj. Tam si odhodlaně ostříhá svoje nádherné dlouhé vlasy, obléká se do mužského oděvu a vydává se k plachetnici.
Loď je připravena k odplutí…
* * *
Jakmile Klér vstupuje na palubu, dává Kapitán příkaz k odplutí. A Spasitel zvedá plachty a míří na otevřené moře.Kapitán nepoložil Klér ani jedinou otázku. Ale Klér cítí, jak jeho klidné a pozorné oči všechno prohlédají naskrz.
Tehdy k němu přistoupí sama Klér a vypráví mu svůj příběh.
„Neboj se!“ — odpovídá Kapitán. — Tahle plachetnice je chráněna Bohem. Už ti víc nebezpečí nehrozí!
Ale, až skutečně přijde čas přijmout smrt, — pak se také neboj: není v tom nic hrozného! Vždyť život pokračuje i za hranicemi života těla!
Ještě si o tom popovídáme…
A teď by pro tebe bylo dobré si odpočinout.
Můžeš tady zůstat tak dlouho, jak si budeš přát. Nebo můžeš vystoupit na břeh tam, kde budeš chtít!“
* * *
Spasitel pokračoval ve své cestě.
Klér byla stále více nadšená životem těchto námořníků. Kapitán a jeho mužstvo se podobali bratrům v dobré rodině, jejíž hlavou byl Bůh. A všechno, cokoli dělali, a všechno, o čemkoli hovořili, — bylo ozářeno Jeho neviditelnou přítomností a vedením.
Zachraňovali ty, kterým hrozilo nebezpečí. Svoji činnost přitom prováděli tak bleskově a slova pronášeli natolik neočekávaně, že lidé zla nestačili zareagovat a zabránit jim v tom. Důležité ještě bylo, že Kapitánovo mužstvo nikdy samo neprolévalo krev: zbraně, které měli při sobě, nepoužívali…
… Nebo někdy jednoduše přistáli u břehu — a Kapitán pak dlouho hovořil s obyvateli těch míst o Bohu, o víře, o dobru…
Ty besedy byly neobyčejné! Kapitán například vyprávěl O Ježíši — a to tak, že se všem, kteří poslouchali, zdálo, jakoby všechno, co se tehdy přihodilo, viděli na vlastní oči, a slyšeli slova Ježíše, určená právě jim…
Kapitán také vyprávěl o Ježíšově vzkříšení.
Vždycky mluvil tím způsobem — jakoby každý z posluchačů byl svědkem těch událostí a musel právě teď provést svoji volbu: přijmout nebo nepřijmout Učení Krista…
Lidé poslouchali v hlubokém tichu…
A Kapitán vyprávěl:
„Kolem Ježíše byli ti, kteří mu byli zcela oddáni.
Ale naslouchali Mu i ti, kteří Mu nevěřili a posmívali se…
Bylo mnoho nevěřících — tehdy, když On učil, i tehdy, když potom obživl…Nevíra mnohých hříšných duší se nevyléčí — ani přikázáními od Boha, ani zázraky! Jenom ti, kteří následují Jeho Cestu — se k Němu přibližují!
… Ačkoli mnozí v současnosti tvrdí: «Já věřím! », nenásledují Jeho Učení do všech podrobností! A občas provádějí zločiny a podvody, které přikrývají Jeho jménem!
Ale jiní — Učení Ježíše dodržují. Snaží se žít tak, jak On učil. A Ježíš — v srdcích takových lidí přebývá!“
Mnozí lidé, kteří Kapitána poslouchali, se potom snažili Učení Boha následovat ve svém životě. A začínal jim nový život! Protože ten, kdo žije s Bohem v srdci, — ten se stává člověkem jiným: přeměněným! A tehdy se změní k lepšímu — jeho předchozí osud!
A někdy se stávalo i to, že z davu posluchačů vystoupil člověk, který řekl: „Vezměte mě s sebou!“
Kapitán pak občas odpověděl: „Dobře! Pojď s námi!“
Tak se doplňovalo mužstvo Spasitele.
* * *
Jednou plachetnice vyhodila kotvu u nevelkého ostrova.
Klér pocítila, že je to ráj. Osada se utápěla v květech vonících sadů. A lidé — s obličeji rozzářenými štěstím — přicházeli přivítat ty, kteří připluli.
Kapitán řekl Klér:
„Tohle je — země zaslíbená, ráj na naší planetě. Jestli chceš, můžeš tu zůstat a žít tady. Žijí tu rodiny mnoha členů mého mužstva. A mnozí z těch, které jsme zachránili, zde také zůstali.
Když jsme tento ostrov našli, byl neobydlený. Nepatří žádnému zemskému vládci.
Každý, kdo na tuhle zemi vstoupí, složí slib, že bude žít podle přikázání lásky k Bohu, ke svým bližním a ke všemu Stvoření Božímu.
A každý, kdo tak žije, — se zde stává obyvatelem ráje.
Ale i ten, kdo nežije tady, na tomhle ostrově, ale tam, kde panuje zlo a násilí, — i on se může stát obyvatelem ráje!
Neboť je pro to důležité — pouze! — dodržovat ten slib, který ve vzájemné lásce spojuje člověka a Boha!
A je třeba usilovat o to, aby lidé pochopili, že se celá naše planeta také může stát zemí zaslíbenou!
A ten slib mezi Bohem a lidmi — to je SLIB LÁSKY!
… Není každému, kdo by si to přál, dostupné stát se členem mužstva Spasitele: ještě ne pro všechny z nich přišel čas — zanechat všech přání a stát se Apoštoly Boha. Ale obyvatelem ráje — se může stát každý! Vždyť rozvíjet svoji srdečnou lásku — se může učit každý!
Podle zákonů Boha — nechť člověk žije, sebe přeměňuje a lásku všemu kolem dává! A tehdy svůj život neprožije nadarmo!
Vždyť každý, kdo začne žít podle zákonů LÁSKY, — je schopný kolem sebe tvořit nové prostory země zaslíbené! A pokud by to dokázali uskutečnit lidé na celé Zemi, mohla by být celá Země — zemí zaslíbenou!“
A Klér řekla: „Zemský ráj, který jsi zde, na tomto ostrově, vytvořil, je krásný! Ale já prosím: dovol mi stát se plavčíkem na Spasiteli, abych mohla — s tebou — zachraňovat druhé! A dovol, abych se podělila o svůj osud — s tebou!“
„Nu což, plavčíku Klér, můžeš mě následovat!
Znovu zvedneme plachty a vydáme se na cestu, — abychom zachraňovali lidi před peklem, které nosí v sobě a rozmnožují kolem sebe, a přitom vytvářejí nespravedlnost a zlo!
Budeme žít, abychom obohatili síly Světla a Lásky na celém světě!“ — odpověděl Kapitán.
* * *
Jednou se plavčice Klér zeptala Kapitána:
„Pověz: my tak často zachraňujeme nešťastné ubožáky a otroky, ale proč nikdo z mocipánů tohoto světa — neusiluje o spasení před peklem?“
Kapitán odpověděl:
„S potěšením bych zachraňoval prince a krále! Ale vždyť oni nemají ani tušení, že spásu potřebují! A že by dokonce mohli zachránit celé svoje země!
Vždyť je velice složité zachránit toho, kdo o svém neštěstí neví!
Těžké je napojit vodou toho, kdo po ní netouží!
Jenom ti, kteří hladoví nebo žízní, — jsou připraveni jíst a pít!
Přitom by člověk neměl žít jenom z jídla pro tělo! Lidé by také měli žíznit — po Světle, po Svobodě, a po Lásce!…
A my na Spasiteli vykonáváme svou cestu proto, abychom do každého kousku Země přinesli alespoň kousek světla poznání… V tom je naše služba!Podobným Ježíši se může stát jen ten, kdo lásku a znalosti o Bohu přináší všem lidem!“
* * *
A v klidném počasí po večerech nebo po ránu, Kapitán svému mužstvu vyprávěl o Vyšším Poznání, o získání Božské Lásky.
Říkal:
„Je vybudována Přímá Cesta z ráje, ze země zaslíbené, — do Příbytku Tvůrce. Ale tím kurzem se může vydat jen ten, kdo si nejvíce ze všeho zamiloval Nebeského Otce!
On je Bezbřehý, Nekonečný! Zaplnil Svou Láskou celý svět Svého Stvoření!
A všechny, kteří žijí na Zemi, — objímá něžným Pokojem a Světlem Svojí Lásky! A Otec Nebeský vždy každého — v Sobě — pociťuje!
A, abychom se stali takovými, jak učí Bůh, — musíme se naučit zaplňovat srdečným světlem duší — celý tento prostor, který je nám viditelný. A musíme se naučit všechno živé objímat sebou-láskou, hýčkat je a laskat s něžnou péčí!A oceán, který nese tuhle naši plachetnici, — je podoben Oceánu Živého Světla Prvotního Vědomí — Tvůrce, Který je a bude všude, vždy.
Láska k Němu — nám dovolí naučit se objímat toto Živé Božské Světlo! A tehdy — se otevře brána do Příbytku našeho Nebeského Otce!“
* * *
Měkce se vzdouvají a klesají vlny oceánu. Plachetnice Spasitel míří na plných plachtách — vstříc vycházejícímu slunci!
Její cesta vede kolem všech pevnin a ostrovů celé Země — aby se lidé mohli dozvědět o Bohu a o smyslu života na Zemi!
Kapitán učí plavčíka držet kurz na Příbytek Tvůrce…
