Podobenství o Fakírovi a Božském Ohni
Sarkar
Podobenství o Fakírovi a Božském Ohni
V jednom městě žila dívenka. Říkali jí Rosita. Celý svět byl podle ní naplněn překrásnými zázraky! Ona se jenom divila tomu, že to lidé kolem ní nevidí!...
Hvězdy podle ní nebyly jenom hvězdami, ale byla v nich — velká tajemství, a ony zvučely mlčenlivou hudbou v nočním tichu… A hory byly podle ní deskami záhadných poselství, které lidé ještě nepřečetli… A řeky byly živými písněmi, které melodiemi proudů spojují oblaka a moře… Ale hlavním divotvůrcem bylo Slunce, které noc přeměňuje v den, tmu — ve světlo, a lhostejnost — v lásku!
* * *
Jednou do toho města přijel Fakír — po celém světě známý mág a čaroděj. Celé město tím bylo vzrušeno!... Všichni mluvili jenom o Fakírovi! Všichni posuzovali jeho koně, jeho oblečení, doprovod, dům, kde ho viděli, a všechna slova, která pronesl… A všichni vzrušeně očekávali: čím je Fakír tentokrát překvapí?
V salónech předních měšťanů a v restauracích, v kavárnách i na rynku stejně jako v chatrčích nuzáků — všichni posuzovali novinky o tom, jak byl Fakír oblečený, kam si přál jít, jak mluvil, co pil…
* * *
A najednou — přišel den vystoupení. Na hlavním náměstí postavili jeviště a místa pro diváky. Ale také okna všech domů byla otevřena a všechna byla zaplněna lidmi.
Vtom — zazněla hudba. A průchodem, ponechaným mezi řadami se Fakír zvedl na scénu. Všechno strnulo…
Fakír mávnul rukou — a zároveň se vzňaly pochodně v rukách mlčenlivých strážců v bílém oblečení!
A všechna světla na scéně se najednou rozsvítila!
A vzduch jakoby se rozzářil tajemným třpytivým Ohněm! A tak, jako celé prostranství, se najednou i diváci ocitli v tom průzračném Záření!...
Fakír žertoval — a úsměvy rozkvétaly v lidských srdcích! A smích zněl — jako zvonečky v průzračném vzduchu! Vzchopili se i stařečkové! A mnohé stařenky se na čas vyléčily ze zármutku!
Rosita strnula, přesně jakoby očekávala, že tohle je — začátek jejího nového života…
* * *
Fakír na scéně dělal zázraky — a kouzla z pohádek ožívala! Zdálo se, jakoby žerty, smích, a radost, a naději, a úspěch — shromáždil Fakír ze všech dob. A, jako jiskry z Ohně — všem svým divákům — rozhazoval toho veselí plné náruče! A ty jiskry se rozžehly v duších a rozhořely se zlatým Ohněm — ve všech srdcích!
A Fakír zval diváky na scénu. A jakoby se každý divák — tento večer stal aktérem a tvůrcem zázraků!
* * *
A představení pokračovalo…
Právě — přinesli na scénu ohromnou číši.
Fakír řekl:
„Je prázdná. Ale já v ní teď všechna vaše přání zapálím Ohněm, a všechno, co si budete přát — se v něm bude moci objevit!“
Fakír máchl rukou — a plamen se vzňal a zvedl se nad prázdnou číší.
Zeptal se jedné dívenky: „Co chceš?“
„Chci — prstýnek!“ — řekla dívenka…
Fakír vytáhl z plamene její touhu — a dívenka se zaradovala!
„Co chceš ty?“ — zeptal se Fakír chlapce ve špinavých cárech, přitisknutého v koutku u scény.
„Chci oblečení — takové, jako máte Vy, a ještě bych chtěl trochu sladkostí… Jéje! Já jsem si přál dvakrát… Je to možné?“
Všichni lidé se zasmáli, a Fakír řekl:
„No, jednou už ses spletl, — tak si teď řekni i o třetí přání!“
Hoch přemýšlel a najednou řekl:
„Ať Váš Oheň hoří stále — a dělá zázraky!“
„Inu, můj příteli, pojď sem tedy!“ — řekl Fakír. Pozval chlapce na scénu… Všechno vzplálo — a v okamžiku tam stál chlapec, zahalený třpytivým pláštěm, v turbanu… A přitom držel v ruce sladkosti…
„Teď budeš muset být mágem — a sám dělat všechna kouzla!“ — řekl Fakír.
Všichni tleskali…
„Teď řekněte vy: co chcete?“ — zeptal se fakír.
V té chvíli vyšel z davu na scénu tlustý divák: „Chci — palác!“
Fakír se prohýbal smíchem:
„Palác? Sem? Teď? A nebojíte se, že vás rozmačká. Vždyť — z nebe spadne hromada kamení a zlata! Promyslete si to — pořádně! Co si tam šeptáte? Jste zcela originální!... Na bohatství — není nic špatného, ale je tu jeden problém: celý život může zaplnit marná honba za bohatstvím! Tak tedy, přejte si ještě něco! No, snažte se! Vymyslete rychle něco takového, abychom se mohli bavit my všichni tady!“
Ale tlustý divák — se jenom nafoukl a mlčel…
Tehdy Fakír z hořícího plamene — vytáhl list papíru. A na něm byl nakreslen… palác! „Vezměte si, co jste si přál! Tady máte — Váš „dům“! Bude se Vám velmi hodit, až poznáte: že to, co považujeme za důležité vlastnit, popravdě nemá za groš ceny!
A abyste nepochyboval — vyložíme vám osud z knihy. A dívka, kterou pozvu teď, vám tu knihu otevře náhodně a přečte to, co nám o tom v knize říkají!“
A tehdy pozval Fakír na scénu Rositu. Hedvábným šátkem jí zavázal oči — a uložil jí, aby přečetla stránku z té knihy:
„Číst s otevřenýma očima umějí skoro všichni. Ale, ke čtení pravdy, — je třeba otevřít oči duše!“
Rosita najednou uviděla v zářícím Ohni — slova a pronesla je: “Opravdu cenná — je láska! Je překrásná a něžná!“
Fakír šátek pomalu rozvázal…
Když svoji pomocnici doprovázel na místo, potichu jí řekl: „Velice dlouho jsem Vás hledal! Je velmi důležité — abychom si pohovořili! Vy byste byla schopná dělat zázraky!“
* * *
A mlčenliví strážci v turbanech — ji k Fakírovi doprovázeli.
Přivítal ji a usadil před ohněm krbu. A sám si sedl vedle ní.
Oheň krbu — byl s nimi… Ale zároveň v jejich srdcích — hořel oheň lásky! A Božský Oheň — byl všude! Všechen stvořený svět byl proniknut nejčistším a nejprůzračnějším Ohněm! A všechny předměty — jakoby se v Něm utápěly!Fakír promluvil:
„Existuje Magie Svatého Ohně — Ohně Božské Lásky! V té není přetvářky ani falše. Ona je základem života pro všechny!
Podoben hudbě skládající se z množství akordů Ohně a Světla, — takový je nekonečný mnohorozměrný vesmírný Oceán! Ale člověk normálně pociťuje jenom „nejnižší zvuk“, to je — hrubá hmotná úroveň.
Ale existují i jiné rozměry bytí. Ty je schopna vnímat — pouze zjemnělá duše, protože je není možné vidět tělesnýma očima.
Je radost — nebo zármutek, úzkost — nebo klid… A to všechno můžeš pociťovat sebou-duší.
A také věz: duše — když je zjemnělá — lehce proniká do prostorů Světla. Duše, která je plná lásky, čistá a silná, — vchází do Splynutí s Božským Ohněm!LÁSKA je pro všechny světy Základem, svazuje všechny a všechno — v Jedno.
Oheň Tvořící — je Láska Toho, Který stvořil tento svět.
LÁSKA je Světlo. Ona je — i Život, i Jeho Projevení!
A člověk je podobný Bohu! V čem je podobný? Člověk je schopen si celou stupnici mnohorozměrných projevů — sebou-duší uvědomit, a procítit ji. Člověk je také schopný — tvořit!
Vždyť člověk — to není tělo, ale duše! A jeho předurčení je nádherné! A velkolepé jsou jeho možnosti: v poznání Tvůrce, Stvoření, sebe, v přeměňování sebe — do Plnosti rozvití, do Boha!
Ale v současné době lidé na Zemi zapomněli na své obrovské možnosti, které jim byly darovány Stvořitelem. Žijí a pociťují sami sebe jako těla, těla hýčkají, obšťastňují, hledají radovánky jenom pro těla…
Ale jen ten, kdo dokázal přijmout a poznat LÁSKU, — je schopný nazírat Božský Oheň!
A Silou tohoto Ohně — se tvoří vše, co vidíme i nevidíme, když žijeme zde mezi tuhými předměty!
Ale všechny ty předměty — jsou podobné jen průzračným stínům, které vrhá Jediný Plamen. Vpravdě je skutečný jenom Stvořitel! Jen Jeho Plamen září tvořivým Ohněm ve všem, co existuje, počínaje vesmírnými slunci — až do nejmenších jaderných částic!
A ten, kdo zná Zákony vše Tvořícího Ohně a je s Ním slit rozvinutou Duší, ten může ty „odrazy“ tvořit a přeměňovat.
Bůh projevil Jednotu Jsoucího — Vesmírné Jedno — Sebou, ze Sebe!
Teď před tebou odhaluji tajemství magie Tvůrce!
Člověk sám je stvořitelem, tvůrcem — toho, kdo je teď. A přítomnost, a budoucnost pro sebe — si tvoří on sám. Stane se mu dostupným dělat překrásné zázraky, pokud dokáže vyrůst duší, naplněnou LÁSKOU, a až projde lekcemi Moudrosti a také získá zjemnělou Sílu!
To, co já dělám na scéně, má velký význam, ve smyslu předurčení. Člověk v tom může uvidět — všechny možnosti duše, i krásu lásky, i radost bytí. A ti, kteří se dokážou dotknout Božské jemnosti sebou-duší, poznají i Tvůrce…“
Rosita se zeptala:
„A odhalila tvoje magie — ta tajemství bytí mnohým?“
Fakír odpověděl:
„Nemnohým… Ale ti, kteří poznali, ne podle slov, že člověk je — duše, že i bez těla — člověk také žije, — ti dokázali uvidět to, co v jejich životech bylo důležité, významné, a co bylo — nesmyslné, zbytečná ztráta času a sil.
A člověk je schopen žít v různých úrovních bytí: v hrubých nebo v jemných. Život v jemnosti — ten vyvolává blaženost!
A existuje možnost z jedné duše — na druhou duši na čas přenést ty stavy, které jsou jemné, překrásné a něžné! A je to možné dělat za pomoci hudby a tance, a také předváděním kouzel.
A já potřebuji společnici a družku! Vždyť není silnějšího citu, co duše probouzí, — než láska! Láska mezi lidmi — když je čistá — je podobna Lásce Nebeské!
A teď jsem našel tebe! A ty by ses mohla stát mojí společnicí a se mnou — probouzet duše! A já tě prosím, aby ses se mnou podělila o můj osud a o tu moji Službu, která rozdává kouzlo Velikého Ohně! Řekni, chceš to, tak jako já?“
„Ano!“
* * *
Naučil ji tehdy dovednosti zjemnění, dalšího sebezdokonalování, umění projevování sebou-duší — Svatého Ohně, umění tvořit, léčit a — létat!
… Nepřetržitý je Proud Božské Lásky! Znovu teď přišla na Zemi — Velká Duše! Rosita — znovu přišla, ne, aby proslavila sebe, ale aby sebou projevila Lásku Boha, aby proslavila Jeho.
