Cesta Duchovního Srdce

O člověku, který létal,

a jeho ztracených křídlech

Jako malá holčička jsem se pokoušela levitovat. Zjistila jsem, že když vyskočím do vzduchu a přitom si velmi silně přeju nedopadnout zpátky na zem, chvíli se ve vzduchu udržím. Začala jsem trénovat a levitace se dařila: ve vzduchu jsem se udržela stále delší dobu. Ale dospělí i děti v mém okolí se mým pokusům začali posmívat. Takový nesmysl, taková hloupost! Každý přece ví, že to možné není!

A dospělí mi začali vysvětlovat, proč. Nerozuměla jsem tomu, co mi říkali, a hlavně jsem nechápala, proč musím vidět svět jejich očima a ne těma svýma. Myslím, že nerozuměli a nechápali ani oni sami, a proto mě také nepřesvědčili.

Přesto jsem se z toho poučila, že dělat to, co nedělají všichni ostatní, je zakázané, a že kdo razí vlastní cestu, ten narazí. Abych se vyhnula posměškům, rozhodla jsem se ve svém tréninku pokračovat o samotě. Ale malé dítě je téměř neustále pod něčím dohledem, a tak jsem byla opakovaně přistižena a zesměšněna. Nakonec jsem to vzdala a zařadila se do řady; začala jsem předstírat, že jsem jako "oni".

Kolektiv "zeměplazů" mě vstřebal a daroval mi část své zeměplazí síly: síly těch, kteří stojí nohama pevně na zemi. Zpívala jsem s nimi jejich zeměplazí písně a spolu s nimi se posmívala těm, kteří byli jiní. Nebyla jsem při tom ale asi dost přesvědčivá, a proto mě spousta z nich podezírala z jinakosti. A měli pravdu: v bdělém stavu jsem v koutku duše stále spřádala svoje levitační plány; a noci, ty byly jenom mé. Do mých snů neměli zeměplazí posměváčci žádný přístup, a já jsem v nich proto mohla snadno pokračovat v levitačním tréninku.

Naučila jsem se vznášet nízko nad zemí, i dělat tempa jako plavec a plavat v prostoru stále výš a výš. Dokázala jsem také plavat jako ryba nebo létat jako pták; s křídly nebo bez křídel. Pro vzdálenější cesty jsem se mohla stát letadlem nebo jako raketa letět k jiným světům. Měkké přistání pro mě nebyl žádný technický problém: jednoduše jsem zapnula trysky ve svých dlaních a za pomoci těchto "přistávacích motorů" jsem přistála měkce jako chmýří i na natažené pavučině.

Ale byl to všechno jenom sen! Po lehkosti a blaženosti snění přicházela tvrdost všedního dne.

Někdy v roce 1967 či 1968, kdy jsem byla na prahu dospívání, dávali v televizi film, který na mě hluboce zapůsobil. Byl to krátký kreslený film a pojednával o člověku, který ve snu létal, tak jako já:

Jednoho rána si ten člověk řekl, že zkusí létat tak, jako ve snu. Odrazil se, zamával rukama … a letěl! Byl to zázrak! Od té doby už létal jako pták. Ze všech stran se k němu sjeli vědci, letoví a jiní odborníci a teoretici, aby ten zázrak studovali a zjistili, jak je to možné. To, co zjistili, bylo šokující: let toho člověka měl spoustu chyb, závad a technických nedostatků.

Bylo třeba jeho nedostatky odstranit a poučit ho, jak se správně létá, aby mohl tyto poznatky využít v praxi. Jeden profesor tělocviku, který viděl, že člověk používá špatný styl odrazu při vzlétání, ho hned začal učit styl správný. Šlo to těžce, protože člověk byl jednoduchý a málo chápavý. Ale profesor nelitoval svého času ani námahy a nakonec se věc zdařila: člověk se konečně správný styl odrazu naučil. Odrazil se správným stylem a … dopadl zpátky na zem. Už se nikdy nevznesl.

Vědci, letoví odborníci a teoretici se spokojeně rozjeli do svých domovů. Celá věc s létáním byla jenom humbuk: vždyť člověk přece létat nemůže!

Nevím, jestli jsem film přesně interpretovala, je to už více než čtyřicet let a nikdy potom jsem ho už neviděla. Nejspíš skončil na dně trezoru, jako spousta jiných. Brzy potom Československo obsadila vojska spřátelených armád a proběhla normalizace, návrat k materializmu. Idealistické bludy byly zakázané, zakázané byly i létací sny. Přišel čas amputace křídel.

Přečetla jsem několik knih tehdejších psychologů a z nich jsem zjistila, že správně vyvinutá osobnost žádné létací sny nemá. Stojí nohama pevně na zemi. Tuhá slupka materializmu se stáhla kolem mojí duše a nařizovala: Zakázat létací sny! A já jsem se podřídila; chtěla jsem už konečně být správná, tak, jako ostatní.

A moje sny se změnily: viděla jsem ve snu radostné pochodující proletáře, tak, jak to mělo být, ale já jsem mezi nimi nebyla. Vznášela jsem se nad jejich hlavami jako pouťový balónek, tak nízko, že na mě dosáhli. Snažila jsem se přistát a zařadit se mezi ně, ale nešlo to. I oni mi pomáhali a tahali mě za nohy k sobě, ale vždy jsem vyskočila nahoru jako bójka.

Proletáři z toho měli legraci: posmívali se mému mizernému stylu létání, pošťuchovali mě a házeli si se mnou. Chtěla jsem uletět, ale neměla jsem křídla, byla jsem jen špatně naplněný balónek, příliš lehký na to, aby klesl k zemi a příliš těžký, aby odletěl. Veselí proletáři si se mnou pinkali až do rána. Probouzela jsem se zpocená hrůzou a bezmocí tvora, který není ani ryba ani rak.

Sny s podobným scénářem mě provázely spoustu let. Až po sametové revoluci, když jsem začala hledat cestu k Bohu, jsem opět našla ztracená křídla a dokázala uletět svým pronásledovatelům. A postupně jsem potom ve svých snech začala úplně opouštět krajiny, kde číhalo nebezpečí. Teď už zase navštěvuji jiné, krásnější světy a plavu v nich jako ryba a létám jako pták.

Vy, kteří ještě máte svoje létací sny, nenechte se připravit o svá křídla těmi, kteří za vás rozhodují o tom, co je sen a co skutečnost! Těmi, kteří si myslí, že vědí lépe, než vy, která část reality je domnělá a která skutečná! Vždyť pro toho, kdo umí létat, není nic snazšího, než odletět ze snu, který se mu nelíbí, do snu, který vytvořil sám jako součást Stvořitele.

A hlavně: nelétejte nízko, abyste neměli odřený podvozek!