Nejsme těla

Vlastní zážitek

V roce 1984, kdy mi bylo 31 let, jsem ležela v mostecké nemocnici s diagnózou klíšťové encefalitidy. Můj zdravotní stav byl špatný. Tak špatný, že lékaři sezvali moje příbuzné, aby se se mnou přišli rozloučit. Já jsem se tím ale ani trochu netrápila. Už nějaký čas jsem žila v jiném, krásnějším světě. Naučila jsem se vystupovat ze svého nehybného těla a podnikala jsem procházky po nemocnici a výlety do blízkého okolí. Problémy jsem měla jenom s jednou starší paní doktorkou. V době, kdy jsem se vydávala na své výlety, seděla u mé postele a držela mě za ruku, a svým pláčem a modlením mě vtahovala zpátky do těla, kde jsem okamžitě tvrdě usnula. Ale hned po probuzení jsem tělo zase rychle opustila. Tu paní doktorku jsem neměla ráda a dělala jí to natruc.

Rozčilovalo mě, že si zrovna na mě tak zasedla, že si musí ventilovat svoje problémy brečením nad mojí postelí jako nad hrobem. Vyrostla jsem v ateistickém prostředí, proto jsem nevěřila, že by nějaké modlení někomu pomohlo. Ale její oplakávání bylo jako silný magnet, který mě nezadržitelně vtáhl do těla. Do téměř mrtvého těla, kam jsem se vůbec vrátit nechtěla; vždyť bez něho jsem se cítila tak blaženě. Jenže nepřekonatelná síla mě vtáhla dovnitř a já jsem hned ztratila vědomí.

Jednoho dne po probuzení mě čekalo překvapení: v nemocničním pokoji, kde by nic takového být nemělo, jsem uviděla před sebou schody s divnými, vysokými stupni, které stoupaly do nedohledné výšky. Hned mě napadlo, že jsou to schody do nebe, a já po nich musím vystoupat až nahoru. Šlo to těžko, stupně byly tak vysoké, že jsem z jednoho na druhý stěží dosáhla konečky prstů. Ale po vystoupení z těla jsem byla mnohem obratnější a lehčí, a proto jsem to dokázala.

Vytahovala jsem se z jednoho stupně na druhý a čím výš jsem vystupovala, tím byl výstup lehčí. Nakonec jsem se nad schody vznášela. Pak jsem uviděla, že nahoře na konci schodiště stojí nádherný chrám. Dveře byly otevřené a z nich se linulo světlo. Vstoupila jsem dovnitř a najednou mě zalila vlna neuvěřitelné blaženosti, radosti a lásky. Bylo to něco, co se nedá slovy popsat. Nikdy předtím ani potom jsem takový pocit nezažila.

Před sebou jsem viděla krásné zlaté světlo, a tak jsem se vydala k němu. V hlavě mi znělo: „Tam se dozvíš odpověď na všechny svoje otázky.“
Šla jsem dál a dál. Ale pak jsem uslyšela z toho světla hlas: „Ještě není čas, musíš se vrátit!“ Řekla jsem si, že neposlechnu a vracet se nebudu. Že radši zůstanu tady, v radosti, lásce a blaženosti, a také, jak jsem tušila, i v nejvyšší moudrosti.

Vtom mi ale vzpomínky na můj předchozí život prokmitly hlavou a já jsem se ohlédla zpátky. Dole pod sebou jsem uviděla svoje tělo na nemocniční posteli a skupinku lékařů, kteří s ním prováděli oživovací pokusy. Bylo mi to k smíchu. Říkala jsem si: „Vy se mě pokoušíte přivést k životu, ale já přece žiju a je mi tak nádherně, jako mi nikdy předtím nebylo. A brzy budu také moudrá! Moudřejší, než vy všichni studovaní dohromady!“

Jejich počínání mi připadalo hloupé. Proč to moje tělo nenechají na pokoji! Zvlášť protivné mi bylo chování jedné paní doktorky, která se mě stále ptala, odkud jsem. Když už se mě zeptala asi podvacáté, nevydržela jsem to.

Vždyť paní doktorka je autorita, které se odpovídat musí; proto jsem se pokusila o odpověď. Ale skutečným výsledkem bylo jenom slabé zachrčení z polomrtvých úst. Jenže to už jsem byla zpátky ve svém těle, od kterého jsem se potom dlouhá léta nedokázala odloučit. Začínala jsem se uzdravovat a tělo se hlásilo k životu bolestmi a různým jiným trápením. Byla jsem zpátky v Údolí pláče a bolesti.