Cesta Duchovního Srdce

Když nás „tam nahoře“ chtějí

Při nakupování v supermarketu se mi přihodila sice malá, ale zajímavá událost. Rozhodla jsem se koupit svým psům dvě nerezové misky namísto jejich nakřáplých plastových, se kterými dělají psí kusy. U pokladny jsem vyložila všechno vybrané zboží na pás; misky ležely na sobě a vypadaly jako jediná. Napadlo mě, že je rozdělím, ale pak jsem si vzpomněla, že už jsem podobné zboží nakupovala (misky, květináče)a vždy je pokladní rozdělila od sebe a spočítala.

Rozhodně mě z vypočítavosti nenapadlo, že pokladní namarkuje jen jednu misku, ale stalo se. Vzala misky do ruky, přejela jimi nad čtečkou a já zřetelně uslyšela pípnutí. V tom okamžiku mi projelo hlavou, že bych měla pokladní upozornit, že misky jsou dvě, hned mě ale hlas rozumu nabádal, abych byla zticha, že pokladní nenamarkované zboží stejně nebude platit ze svého a takový gigant jako Kaufland ztrátu 50 Kč vůbec nepocítí, ostatně nechala jsem tam už peněz víc než dost. Neřekla jsem tedy nic. Všechno se to odehrálo během vteřiny. Další zboží byla sušená smetana do kávy. Pokladní ji vzala do ruky a v tom okamžiku se smetana začala sypat na pás. Pokladní řekla, že jsem si vzala protržený sáček, smetanu vložila do mikroténového sáčku a odložila stranou.

Potom začala kontrolovat, které zboží má už namarkováno a řekla, že jí tam něco chybí: Plechová miska! Připadala jsem si jako přistižená zlodějka. Podala jsem pokladní misky z vozíku a po pravdě řekla, že jsou dvě. Pokladní se ušklíbla: „Dokonce dvě?!“ Rozdělila misky a obě namarkovala.

Venku jsem prohlédla kontrolní blok, protože jsem byla přesvědčená, že teď mám misky namarkované tři. Říkala jsem si: „Dobře ti tak, to máš za nepoctivost!“ Ale misky byly namarkovány správně a zbytek nákupu také. Jak je tedy možné, že jsem poprvé slyšela pípnutí čtečky? Další záhadou zůstává protržený sáček se smetanou. Proč se nesypala už, když jsem nákup vykládala na pás? Je možné, že by sáček roztrhla sama pokladní?

Několikrát se mi už stalo, že jsem domů přinesla sáček mouky probodnutý dlouhými nehty pokladních, ale tenhle sáček byl z pevné umělé hmoty potažené hliníkovou fólií, ten by rozhodně nehtem propíchnout nešel. Jedině, že by pokladní sáček protrhla úmyslně a testovala si tím poctivost zákazníků. Ale proč by to dělala? Myslím si, že uštvaná pokladní v předdůchodovém věku nemá na takovéhle hrátky čas ani sílu. Ostatně by tím nic nedokázala, spočítat misky byla přece její práce, ona udělala chybu.

A tak mi nezbývá, než si myslet, že zasáhla ruka Prozřetelnosti, která mě navrátila na cestu cti. Moje zlodějská kariéra (chtěla jsem získat zboží bez zaplacení) skončila ještě dříve, než začala. Vím, že by se „normální“ lidé nad takovými maličkostmi vůbec nezamýšleli a jsem někdy sama sobě k smíchu, jak se chci chovat vzorně. Vždyť přece supermarket není nějaký můj bližní, kterého by bylo hanba okrást, a já jsem vlastně vůbec nekradla.

Nechala jsem si tuto událost vyložit na nejmenovaných stránkách Agape Brno od nejmenovaného duchovního vůdce pana doktora Staňka. A dozvěděla jsem se, že se mi to stalo proto, že mě „tam nahoře“ chtějí. A že prý mě tam dostanou, i kdybych se zpěčovala. No toto! Jakmile to moje ego uslyšelo, zaržálo, postavilo se na zadní a začalo se zpěčovat. Ego je kobylka vrtošivá a naschvál táhne tu moji káru světem na druhou stranu od té, kde mě chtějí. Co dělat?!

* * *

Tohle se mi stalo minulý rok; od té doby už trochu vody uteklo a já teď chodím do Kauflandu, kromě nakupování, rozvíjet svoje duchovní srdce. Hladím nešťastné a uštvané lidi rukama lásky, které vycházejí z duchovního srdce. A vidím, že ty doteky lásky lidé opravdu cítí. Nejvíce je ale pociťují batolátka, která se na mě vesele smějí. Ta zatím nežijí ve světě dospělých a jejich duše proto ještě nejsou uzavřeny v tuhé slupce materializmu.

Včera jsem při cestě k pokladnám začala přemýšlet, čím to je, že ta nejvýhodnější a nejrychlejší fronta, pokud se do ní člověk zařadí, vždy zpomalí a někdy se úplně zastaví. Materialisté a ateisté tomu říkají „zákon schválnosti“. I já jsem tomu tak kdysi říkala, ale tak, jako oni, jsem, pochopitelně, na žádný takový zákon nevěřila a chápala to jako žert.

Bylo pro mě důležité odlehčit vtipem nesrozumitelnou životní situaci. Tak, jako ostatní egocentrici, jsem sama sebe chápala jako střed vesmíru a všechno, co nenaplňovalo moje přání, potřeby a touhy, jsem považovala za chaotický sled nahodilých událostí.

Pokud ale člověk připustí, že on sám není Hvězdou, kolem které se vše točí, a že ostatní bytosti mají stejná práva jako on, pochopí, že svět má určitý řád, který má na zřeteli prospěch všech. Že takový Řád stanovila vyšší Inteligence, nežli má on sám, které lidé obvykle říkají Bůh a že Jeho zákony rozhodně nejsou „zákony schválnosti. Takový člověk pak vymění svůj egocentrický světový názor za „bohocentrický“. Ten jeho změněný světový názor mu potom dá možnost podívat se na celou záležitost z opačné strany; ze strany Boha, Stvořitele.

A rázem je všechno jasné! Člověk, který se zařadil do výhodnější fronty, chtěl sám pro sebe získat neoprávněnou výhodu. Ale proč by měl mít přednost, například před maminkou s dítětem, nebo důchodcem, kterého bolí nohy?
Proto Bůh jako milující Otec jeho výhodu změní v nevýhodu.
Říká mu tím: „Vidíš, že sis nepomohl?! Ty, ty, ty, už to nedělej!“
 Ale člověk egocentrik nerozumí a aby sám sobě nemusel přiznat, že je blbec, celou situaci zlehčí vtipem.

* * *

O tomhle jsem přemýšlela cestou k pokladnám, ale zároveň mě napadlo, že bych dnes takovou neoprávněnou výhodu sama dost potřebovala. Měla jsem ve městě hodně věcí na vyřizování a teď mi hrozilo, že mi ujede autobus a já budu muset přes dvě hodiny čekat na další. Ale můj chytrý rozum okamžitě nabídl řešení: Postavím se do té nejdelší fronty a Stvořitel, který se zaraduje nad mojí nesobeckostí, se postará o její zrychlení! A hned jsem zamířila k nejdelší frontě, sledována udivenými zraky ostatních lidí s vozíčky.

A opravdu: fronta se dala svižně do pohybu, za chvilku jsem byla u pásu a za dvě chvilky už pokladní markovala moje zboží. Byla velice šikovná, zboží jí rukama jen prolétávalo a pípání čtečky se změnilo v akord vítězné písně.  A já jsem celá zářila a radovala se, jak jsem to pěkně mazaně vymudrovala a jak jsem ty Boží zákony šikovně ošulila, aby mi hrály do ruky.

A když jsem s úsměvem zaplatila, přistoupil ke mně, také s úsměvem, vlídný pán, představil se jako ostraha objektu a chtěl vědět, co mám v batohu.
Co to? Tohle se mi přece nikdy nestalo? Vypadám snad jako zlodějka?
„ Ale ano, vypadáš! — našeptával jízlivý hlásek. — Přesně tak, jako ty, se tváří zlodějka, když se jí podaří její lup pronést přes pokladnu! A ty jsi ukradla Bohu — Podstatě světa neoprávněnou výhodu a ještě jsi zapomněla na kouzelné slůvko: děkuji!“
 

* * *

Zatímco mi vlídný pán šacoval ruksak, dívala jsem se, jak mě fronty u ostatních pokladen dohánějí a předhánějí a přemýšlela o tom, jaký má Bůh úžasný smysl pro humor a jak si se mnou hraje. Vlídný pán dokončil prohlídku, byl překvapený, že v ruksaku nic nenašel a tvářil se provinile. Nabídl se, že mi zboží naskládá do tašek, což jsem s díky odmítla. Ráda bych mu vysvětlila, že se vlastně ve svém odhadu nespletl, jenomže ta moje „zlodějna“ byla jaksi trochu jiného druhu. Ale myslím, že by to nepochopil a já jsem ani neměla čas mu to vysvětlovat. Pospíchala jsem přece na autobus. A pánovi z ostrahy neuškodí trocha pokory, když začne pochybovat o své schopnosti poznat zloděje. Poníží tak svoje ego a bude na chvíli o malý kousek blíže k Bohu. I já jsem byla ve stavu pokory a děkovala Bohu za uštědřenou lekci. Ale Bůh — Podstata světa se na mě nezlobil; jenom se mnou trochu polaškoval a ukázal mi, že On na to má! A to tedy rozhodně ano!

* * *

Autobus mi neujel; dokonce jsem ještě měla na zastávce tolik času, abych pokonverzovala s nerudným staříkem o počasí. Na moji větu, že je krásné počasí, odpověděl, že dneska to tedy ujde, ale zítra už bude ošklivo a potom ještě hůř, a přijdou mlhy a plískanice a deště a začne mrznout a napadne metr sněhu a bude třicet pod nulou a nebo ještě víc. Pak vypočítal všechny katastrofy, které postihly jeho bydliště od poslední revoluce a ty, které ho ještě nepostihly, dopředu předpověděl, protože bude hůř. Pokoušela jsem se zahřát jeho studené srdce rukama lásky, ale nedosáhla jsem na ně, protože bylo hluboko potopené v jeho vlastním světě mrazivé nepohody.

Ale to už přijel autobus a já se v něm pohodlně uvelebila a rozložila si všechny tašky pěkně po sedačkách, protože byl poloprázdný. Za okny se usmívalo laskavé říjnové sluníčko a my jsme projížděli kolem kaštanů, ze kterých opadávalo zlaté listí. Pod stromy se koulely veselé červenohnědé kaštánky, které se vylupovaly ze svých zelených ostnitých lůžek a svítily bílými bříšky. Na vedlejším sedadle brečel malý chlapeček, že si chce dělat zvířátka z kaštánků a jeho unavená maminka se rozčilovala, že ona s ním nikam nepůjde, protože kaštany jsou daleko a ona má spoustu práce a on zase úkoly.

A chlapeček vyhnaný z ráje kulatých a laskavých věcí do světa musu a nepohodlí, ječel, jako když ho na nože bere. Pohladila jsem ho rukama lásky a chlapeček se postupně utěšoval a pak jsem také pohladila jeho maminku a pošeptala jí vduchu, aby vyházela z hlavy a z kapes všechnu práci a starosti a naplnila si je veselými kulatými kaštánky.

* * *

A za okny autobusu laskavé zlaté říjnové sluníčko psalo zlatým písmem na zlaté listí verše o Lásce Stvořitele a o tom, že nás všechny vyhnané z Ráje, „tam nahoře“ zase chtějí zpátky, i když se zpěčujeme.