Cesta Duchovního Srdce

Milá paní,

Slíbila jsem vám v nemocnici, že vám napíšu, což tímto plním a zároveň vám posílám lék na vaše nemoci. Nejsou to ale voňavé bylinky, které čekáte, ani nějaké zázračné vodičky, protože ty by vám už vůbec nepomohly. Místo toho vám posílám pohár plný hořkosti, který budete muset vypít, chcete-li se uzdravit. Není to jeden z těch hořkých pohárů, ze kterých jste měla takový strach při vyšetření střev, ale je to pohár duchovní, protože vaše nemoci jsou duchovního původu. Tenhle pohár není sice hmotný, ale přesto je ze všech nejhořčí. Je to pohár tak hořký, že většina lidí raději umírá v hrozných bolestech, než by se z něj napila. Je to pohár pokory a poznání, že si člověk sám svoji nemoc nějakým způsobem zavinil. A to poznání musí jít ruku v ruce se snahou o změnu a touhou po sebezdokonalení.

Lidé si jen těžko připouštějí, že nejsou dokonalí a že jejich nemoc je výchovným prostředkem takzvaných Božích mlýnů. Mnohem více jim vyhovuje role chudáčků, které uvrhla do neštěstí nešťastná náhoda, nebo které trápí nějaké zlé božstvo, jež se kochá jejich utrpením. Vždyť utápět se v sebelítosti a zároveň se nechat litovat svým okolím je tak příjemné a jednoduché a hlavně nemusí člověk sám nic dělat, jen se nechá vléci neúprosným Osudem. To, že je každý z nás tkalcem, který tká koberec vlastního osudu, po kterém musí později jít, lidé nevědí a ani to vědět nechtějí.

Všude kolem sebe slyším názory, že umírají ti nejlepší lidé. Že právě ti nejlepší jsou postiženi hroznými nemocemi a tragédiemi. Kdo prý za to může? Občas si někdo vzpomene na Boha a řekne: Pokud je Bůh všemohoucí, proč to dopustí?

Mohla bych těm povrchním lidem říci, že vidí věci pouze na povrchu a že pod líbivým pozlátkem dokonalosti se skrývá spousta zla. Ale se zlou bych se potázala také já! Pustili by se do mě rukou společnou a nerozdílnou. Konečně by našli společného nepřítele: cizokrajného ptáčka, který zpívá jinou písničku, než oni sami. A dovoluje si dokonce tvrdit, že si svá neštěstí sami zavinili a jsou za ně odpovědní, to tak. Hrr na něj!

Protože si chci zachovat zdravou kůži, raději si svůj názor nechávám pro sebe. Nač zbytečně provokovat přesilu? Ale pokud se mě někdo přímo zeptá, odpovím po pravdě. Když na našem nemocničním pokoji probíhala diskuse o tom, zda se mladí můžou postarat o svoje staré a nemocné rodiče, snažila jsem se raději usnout, i když mě na jazyku pálilo známé rčení: „Jedna matka se postará o deset dětí, ale deset dětí se nepostará o jednu matku.“ Vy ostatní jste si svorně přitakávaly, že to možné není. Pravda je ale trochu jinde: rodina by se postarat mohla, ale podstatně by se tím snížila její životní úroveň. Oblíbené rčení materialistů říká, že o peníze jde každému až v první řadě.

Korunu všemu jste nasadila vy, když jste prohlásila, že je vaše maminka tak tvrdohlavá že chce stále domů a nedokáže pochopit, že se o ni nikdo z jejích čtyřech dětí nemůže postarat. Navíc, že nechce cvičit se cvičitelem-mužem. Že vy ji ale z paličatosti vyléčíte tím, že ji nevezmete domů ani na Vánoce a navedete i ostatní sourozence, aby si ji také nebrali. Nevěřila jsem vlastním uším. To jste opravdu taková zlá?! V minulých časech, dokud lidé ještě věřili v Boha, bylo na Štědrý večer prostřeno jedno místo u stolu navíc. Pro náhodného pocestného, tuláka nebo i žebráka. A pokud opravdu nějaký takový host přišel, rodina s tímto cizím, často špinavým a zapáchajícím člověkem, trávila svůj čas a radovala se ze štědrovečerních oslav. A tak alespoň jednou v roce přijala a naplnila poselství toho, jehož narozeniny slavila. To poselství zní: „Miluj bližního svého jako sebe sama!“ A vy byste nedopřála svojí mamince ani to místo pro žebráka?

Dovedla bych pochopit to, co jste řekla, kdyby se jednalo o zlou macechu, která vás v dětství týrala hladem a bitím a nedopřála vám radost z vánočních dárků a rozzářeného vánočního stromečku. Dokázala bych to pochopit, ale v žádném případě bych to neschvalovala. Pomsta je dvousečná sekera, která se vždy vrací k tomu, kdo ji vyslal a zraní ho tím druhým ostřím. Nevysílejte zlo ke svým bližním a nebude se k vám žádné zlo vracet.  Indický prezident Gándhí řekl:  „Oko za oko a svět bude slepý!“

Předpokládám ale, že je vaše maminka taková ta běžná současná maminka, pečlivá a starostlivá, ale přitom dominantní a panovačná, právě tak jako vy, a proto se spolu nesnesete. Myslíte si, že taková nejste? Sledovala jsem vás při vašich telefonátech, když jste požadovala po svých známých a příbuzných drobné úsluhy. Chovala jste se jako pyšná královna, která udílí rozkazy svým sloužícím. Vůbec vás nenapadlo, že by někdo z nich mohl třeba odmítnout plnit vaše rozmary? Že by mohl mít třeba jinou představu o využití svého volného času, nežli jít s vámi kupovat botičky, které se vám zrovna zalíbily? Protože nemůžete jít sama bez doprovodu a ty jediné červené botičky prostě mít musíte?! Nejste zvyklá, že by někdo odmítl, že ne? Nemocným chudáčkům se přání přece neodmítají! Víte, jak se takovému jednání říká? Je to citové vydírání.

Ale ještě zpět k vaší mamince. Nemůžete pochopit, že vaše maminka odmítá cvičitele-muže? Viděla jsem vás, jak jste si líčila oči, když jste odcházela na propustku domů, chcete se ještě líbit. Jste žena a nemůžete pochopit ženu? Vaše maminka je stále ženou, i když už zestárla. Zřejmě nechce, aby ji muž viděl v nelichotivých pozicích. Zřejmě se také přestálým utrpením probudil její duch a v důsledku toho se zvýšil její tělesný stud. Zařízení pro seniory jsou pohodlná, ale znamenají pro staré lidi naprostou ztrátu soukromí. Vy byste chtěla, aby cizí lidé nahlíželi do každého záhybu a škvírky vašeho těla? Vaše maminka je přece stále lidskou bytostí, která trpí. Nezměnila se stářím v nějakého robota, kterému je všechno jedno. Jako robot bez citu se spíše chováte vy, když nemáte soucit se ženou, která vám umožnila vtělení na tuhle zem na vaší cestě k sebezdokonalení.

Možná, že si říkáte, co to stále mám s těmi duchy, protože vy na žádné duchy nevěříte. Nejedná se o nějaká strašidla, ale o vlastní podstatu člověka, která se projevuje citem. A váš duch spí, protože nemáte soucit se svými bližními. Možná, že váš duch už bude spát navěky.

Přemýšlela jste někdy o tom, jak se bude váš život dále vyvíjet, pokud se vaše nemoc ještě zhorší? Kdo se o vás bude starat, pokud budete zcela odkázaná na péči jiných lidí? Manžel těžko, musí přece chodit do práce, děti také ne, to byste po nich ani nemohla chtít. Nejspíš skončíte někde v ústavu. Návštěvy příbuzných budou stále řídnout, přesně v duchu zásad, které sama razíte: že je třeba toho ošklivého vidět co nejméně. Manžel si nejspíš najde jinou ženu, zdravou. A potom budete mít spoustu času přemýšlet nad svým životem.

Pokud jste dočetla až sem a ve zlosti dopis nevymazala, jistě se ptáte, jaká nenávist mě vede k tomu, že vám píšu všechny tyhle ošklivé věci, když všichni ostatní vás jenom utěšují a říkají vám, jak hrdinně snášíte svůj úděl. Ale pomohly vám jejich medové řeči nějak ve vaší nemoci? Jistěže ne. Ale já se vám pomoci snažím. Chci vás tímhle způsobem přimět ke změně, protože pokud se vnitřně nezměníte, budete dále trpět.

Váš osud mě zaujal, protože je velice podobný tomu mému. I já jsem měla před léty mozkovou příhodu, po které mi zůstaly následky: epileptické záchvaty a úporné bolesti hlavy, později se přidružila srdeční arytmie a nakonec lupénka. Tyto všechny nemoci jsou pryč. Ztratily se bez léčení, navzdory prognózám lékařů, že se budou zhoršovat. Lékaři-materialisté jen kroutili hlavami, že něco takového ještě neviděli. Já jsem jim nic nevysvětlovala. Stejně by neuvěřili, že tyhle zázraky učinil Bůh, protože jsem k němu našla cestu a začala žít v souladu s jeho zákony. Všude kolem sebe teď vidím Boží spravedlnost. Bože, děkuji.

Milá paní, ten malý nádor, který máte na mozku a který lékaři nedokážou vyoperovat, je taková malá nálož třaskaviny. Spouštěcí mechanismus má v rukou ten, v jehož existenci nevěříte. Zároveň ale máte prst na spoušti i vy. Jen na vás záleží, jakou cestou se dále vydáte. Jestli se budete dále vyvíjet tak, jak bylo Bohem chtěno, nebo odpadnete ze stromu života jako sice nedozrálý, ale už červivý plod.

Nějaký návod, jak máte žít dál, vám dávat nebudu, nejste malé dítě. 

 S přáním brzkého uzdravení Vaše spolupacientka J. B.