Bajan: Pohádka o opravdovém kouzlení 5
* * *
A tak se Vasilisa dostala na svobodu. A Bajan zůstal v knížecí temnici.
Vasilisa přemýšlí: «Co mám dělat? Jak mám Bajana zachránit?».
Došla k říčce. Vyprala si oblečení, umyla se a vykoupala. Na louce natrhala léčivé byliny a další jedlé rostliny. Potom zašla do lesa a nasbírala tam houby a jahody. A vydala se hledat dobré lidi.
Jenom nechtěla odcházet daleko.
Na kraji vesnice uviděla nachýlenou chaloupku. Vidí, že tam žije osamělá a nemohoucí stařenka.
Vasilisa se jí poklonila až k zemi a říká:
– Vezmi mě k sobě bydlet, babičko!
– Cožpak to tady bude život pro tebe, děvenko? Je tu jen samý žal! Zůstala jsem na stáří sama! Oči už špatně vidí, ruce jsou už nešikovné, sotva chodím... Ani tě nemám čím pohostit!
– Tak já ti trošičku pomůžu v hospodářství, babičko! A ty mně zase pomůžeš radou!
«Jeden žal – to je neštěstí. Ale když má jeden neštěstí, a druhý také neštěstí – pak, jestliže se společně přičiní, neštěstí s nimi nezůstane!» Tak mi to říkal můj otec Bajan. Společně, možná, dokážeme všechna neštěstí překonat!
– Dobře, žij u mě! Budeš mojí vnučkou! Já žádná vnoučata nemám! Moji synové sloužili zdejšímu knížeti Mstislavovi a položili hlavy ve válce, zemřeli nadarmo...
Zůstaň u mě, jak dlouho budeš chtít!
– Děkuji, babičko!
... Vasilisa v chaloupce krásně poklidila, zavedla čistotu a pořádek. Nanosila dřevo, roztopila pícku. Z hub a bylin uvařila zapraženou polévku, a z jahod – kompot.
Zasedly za stůl k jídlu. Stařenka Vasilisu pochválila za čistotu a za pohoštění. Potom se začala vyptávat:
– A co máš ty za neštěstí, děvenko?
– Váš kníže zavřel mého otce Bajana do temnice... Musím vymyslet, jak ho osvobodit.
– No, tohle je doopravdy neštěstí...
Dříve by lidé na celém světě povstali na záchranu pěvce-pohádkáře... Ale teď se lidé v dobrých věcech nespojují! A tak se stává, že voják v poli zůstane sám!...
Pokud by všichni lidé na světě chtěli dobro, pak bude mír. Ale jestliže ho nechtějí, pak není ani mír...
... Počkej! Něco mě napadlo... Vím, že manželka knížete, kněžna Jefrosiňa je dobrého srdce!
Ti, kdo jsou chudí, nejsou vždy dobří. A nejsou vždy krutí a povýšení ti, kdo žijí v přepychu.
Kdyby ses k ní dokázala obrátit s prosbou, je možné, že by ti pomohla...
Jenže v poslední době postonává! Sedí ve svém paláci a nikam nechodí. A stráže tě k ní nepustí...
... Vasilisa udělala z bylin léčivé odvary. Dala je stařence – aby jí dodaly síly, aby jí ruce a nohy nebolely, a aby její oči lépe viděly.
A ještě si přichystala byliny, aby jimi mohla léčit kněžnu.
* * *
Teď musela Vasilisa vymyslet, jak se dostane ke kněžně Jefrosině do paláce.
Na druhý den se Vasilisa rozhodla, že se tam podívá a vyzkoumá, jak by prošla na knížecí dvůr mimo stráží, aby uviděla kněžnu.
Knížecí rezidence a paláce jsou ohromné, nádvoří je ze všech stran ohrazeno kamennou zdí – jako nepřístupná pevnost! Brána je jen z jedné strany.
«Nu co, knížecí dome, obrať se ke mně zadní stranou, stranou lesní nenápadnou! Já se podívám, jak se můžu vyhnout strážcům a dostat se ke kněžně!» – dodávala si Vasilisa odvahy žertováním. A vydala se podél zdi – tam, kde bylo dál k bráně, ale blíž k lesu.
Jenže stromy podél zdi byly do velké vzdálenosti pokáceny, aby bylo možné už z dálky zpozorovat nepřítele. A Vasilisa na tu zeď nedokázala vylézt. Dokonce za ni ani nahlédnout...
Ale najednou Vasilisa uviděla, že přímo naproti paláci, blízko zdi, zůstal jeden velký smrk: kněžna Jefrosiňa si vyprosila, aby ten smrk neporáželi, protože na něj za ranních a večerních červánků přilétal kos – a zpíval překrásné písně, které kněžna ráda poslouchala.
Vasilisa vyšplhala na smrk. Uviděla z něj nádvoří a palác kněžny, i knížecí rezidence.
A na nádvoří si hraje knížecí chlapec se sluhy; bojují spolu meči. Jenže sluhové se ho bojí udeřit, hned se vzdávají. Mladého knížete už omrzelo si takhle hrát a sluhy odehnal.
Vzal si luk a šípy a začal hledat, kam by vystřelil. Uviděl na smrku ptáčka-sýkorku – a začal na ni mířit.
Ale Vasilisa rychle ptáčka vyplašila, aby ho nezasáhl.
Šíp se zabodl do stromu – a knížecí syn zpozoroval Vasilisu.
– Ty, nevolnice, co tady děláš?
– Já nejsem nevolnice! Já jsem volná jako ptáček! Ty jsi střílel na sýkorku, ale div jsi netrefil krásnou dívenku!
... Vasilisa vytáhla šíp knížete, přelezla po dlouhé větvi, a seskočila na nádvoří.
Knížecí syn říká:
– Dej mi šíp!
– Vezmi si ho, jenom už nestřílej na ptáčky!
– Já jsem syn knížete Vsevolod! Až vyrostu – stanu se knížetem a pánem všech! A budu střílet – na koho budu chtít!
– A já se jmenuji Vasilisa! A až vyrostu – stanu se Vasilisou Přemoudrou!
Ale už teď vím, že ten, kdo střílí ptáčky – zabíjí svoje štěstí!
– Kam mám tedy střílet?
– Podívej – já ti nakreslím terč!
... Vasilisa nakreslila kouskem uhlí na dřevěný sloup terč ze sedmi kruhů:
– Pojď si hrát: kdo přesněji vystřelí – toho přání ten druhý vyplní!
– Dobře! Jestli prohraješ – staneš se mojí služebnou nevolnicí, a budeš si se mnou hrát, jak já nařídím!
– Ale jestli vyhraju já, zavedeš mě ty ke svojí mamince, mám u ní důležitou práci!
– Platí!
... Začali střílet. Vasilisa zasáhla terč přímo do středu, ale kníže – jen na krajíček.
Říká:
– Nezvítězila jsi čestně: zafoukal větřík, a můj šíp se posunul. Pojď – budeme radši zápasit dřevěnými meči!
– Dobře, pojď! Tam už nemůžeš svádět vinu na větříček!
... Začali bojovat meči. Kníže se snaží ze všech sil, ale Vasilisa se nevzdává.
Vystihla vhodný okamžík – a technikou, kterou ji naučil Bajan, vyrazila knížeti meč. Nestačil se z toho ani vzpamatovat!
– A teď dodrž knížecí slovo: odveď mě ke kněžně, tvojí mamince! A já tě potom naučím, jak můžeš pociťovat tváří vítr, abys věděl, nakolik snese šíp stranou. A naučím tě i tajné technice, jak odzbrojit protivníka.
... Mladý kníže odvedl Vasilisu do paláce ke své matce.
Vasilisa tam Jefrosině vyprávěla o Bajanovi. Vyprávěla o tom, jak se kníže kvůli Bajanovým pravdivým slovům rozhněval a nařídil, aby ho zavřeli do temnice. A vyprávěla i o tom, že válka, kterou kníže zamýšlí, hrozí smrtí mladému knížeti.
Kněžna se zarmoutila:
– Zatím nevím, jak to udělat, aby kníže poslechl mou radu. Musím popřemýšlet, jak Bajana osvobodit, a jak by mohl náš syn uniknout předpovězenému osudu...
– Řekni tedy knížeti, že se ti zastesklo po kouzelných pohádkách! Ať k tobě přivedou mého otce Bajana! On začne hrát na gusle, bude vyprávět veselé pohádky, a ty nás potom pustíš – a my odsud utečeme!
– Dokud je kníže rozhněvaný, nebude chtít moji prosbu vyplnit! V tomhle případě je třeba počkat na příhodnou chvíli! Teď chodí rozzlobený, zamračenější než mrak, nechce s nikým mluvit!
Zůstaň zatím tady, děvčátko, pobuď u mě, pohraj si s mým synem, povyprávěj nám Bajanovy pohádky!
... Vasilisa tedy zůstala v paláci u kněžny Jefrosini a připravovala pro ni výtažky z bylin: jeden – aby se zlepšilo její zdraví, druhý – aby měla čistou pokožku, aby neměla vrásky a její krása nestárla, třetí – aby měla husté vlasy.
A Vasilisa začala vyprávět i pohádky a kouzelné příběhy. Třebaže se jí to nedařilo tak krásně, jako Bajanovi, ale o dobru a o lásce říkala moudrá slova.
A ještě si ve dne hrála s mladým knížetem Vsevolodem. Naučila ho, jak má větřík pociťovat tváří, aby přesně zasáhl cíl, a také, jak může odzbrojit protivníka.
Jenže Vasilisu už znudilo trávit čas zápasením!
Povídá mladému knížeti:
– Potřebuji navštívit jednu stařenku, aby o mě neměla strach, že se mi přihodilo něco špatného. Půjdeš se mnou?
– Půjdu!
– Vezmi s sebou nějaké pochoutky, abychom jí udělali radost!
– Dobře!
... Vylezli po přistaveném žebříku na zeď, ze zdi na smrk, ze smrku slezli na zem – a vydali se k stařence.
Ta se, panečku, z hostů zaradovala! Na všechno se hned Vasilisy vyptávala.
A knížecí syn se díval na ubohý příbytek, na bídu, ve které žije osamělá stařenka. Nikdy nic takového neviděl...
Zanechali tam přinesené lahůdky a vrátili se zpátky na knížecí nádvoří tou samou cestou.
Knížeti Vsevolodovi se tak zalíbilo dělat dobré skutky, že příští den šli do jiné chudé chaloupky, pomohli tam čím mohli, a zanechali jim pohoštění...
