Bajan: Pohádka o opravdovém kouzlení 4
* * *
Letí Ivan-carevič, těší se krásou Země: loukami rozlehlými a volnou stepí, lesy hustými a vysokými, jezery čistými, řekami průzračnými!
Létající koberec přistál před horou. Ivánek ho sbalil a dal ho do torby. Nasadil si čepici neviditelnosti.
Přišel k hoře a říká:
– Vpusť mě dovnitř, horo: nemám v sobě zlo! Světlo se Světlem vždy splývá, každá překážka se před ním rozplývá!
... A v té chvíli se před ním hora otevřela.
Strážcové-bohatýři ho nechali projít, ani si ho nevšimli.
Ivánek jde a diví se: uvnitř jsou křišťálové klenby, drahokamy a zlatými ornamenty ozdobené. Protékají tam řeky s břehy ze zlata a ze stříbra.
Čaroděj zpozoroval, že se v jeho panství děje něco nekalého: že tam vstoupil někdo cizí a blíží se k jeho komnatám.
Přivítal Ivana svojí neviditelnou sílou. Jakoby ze vzduchu na něj promluvil strašným hlasem:
– Kdo jsi? Jak ses sem dostal?
– Jsem Ivan-carevič!
– Jak je možné, že tě stráže vpustily?
– Takhle: dobrá žena mi dala čepičku!
– Přede mnou se neschováš!
... V té chvíli si Ivan sundal čepici neviditelnosti a říká:
– Ale já se nechci schovávat! Já jsem přišel kvůli tomu, abych si s tebou popovídal, tvoje zlé čáry rozehnal, a osvobodil Marju-carevnu!
– Nedovoluj si jít dál! Marju-carevnu neuvidíš! Ona je moje! Všechno tady je moje! Země je moje, zlato je moje, drahokamy jsou moje! Tady vládne jen moje moc a moje síla! Odejdi pryč, jinak tě zničím!
– Země není tvoje, ale Boží! Ať už nad povrchem země, nebo pod jejím povrchem – všude je Bůh Pánem všeho a všech! Nikdo nesmí narušovat Jeho Pořádek! Všechna lidská vlastnictví jsou dočasná, všechny lidské síly jsou nicotné před Jeho Sílou!
A Jeho Moc je věčná! Ty nemáš právo strašit lidi svým magickým strachem a podrobovat si je!
A nemůžeš krásnou dívčinu držet u sebe proti její vůli!
Čaroděj začal předříkávat magická zaklínadla, chtěl Ivanovi nahnat takový strach, aby se vrátil zpátky. Ale Ivánek se nebojí! Protože síla Lásky je silnější nežli všechny strachy!
Tehdy čaroděj pozvedl svojí magickou silou podzemní vody a zatopil sál, ve kterém byl Ivan. Ale on nezahynul: prošel vodou bez úhony!
Čaroděj pak pozvedl ze zemských hlubin ohnivou lávu, udělal z ní řeku ohně, a Ivánkovi přehradil cestu. V té chvíli se Ivan-carevič stal Božským Nespalujícím Ohněm, tím Ohněm naplnil i svoje tělo, a prošel skrz ohnivou řeku beze škody, čarodějný oheň mu vůbec neublížil!
Ivánek se ocitl před čarodějem. Ten už není schopný ani zmizet ani se schovat!
Čaroděj se ptá:
– Co to máš za nevídanou sílu, co je větší, nežli moje síla?
– To není moje Síla, ale Božská! Je silnější než jakákoliv jiná síla!
– Dobře, vzdávám se! Naber si kolik chceš zlata, stříbra a drahých kamenů! A – odejdi!
– Kvůli tomu jsem nepřišel! Sejmi svoje čáry z hory! Nestraš lidi čarováním, nezotročuj jejich vůli svojí magickou sílou! Nenuť je žít ve strachu a podřízení tobě! Neuč je obdivovat tvoji nedobrou sílu!
A Marju-carevnu pusť na svobodu! Jinak se ty sám změníš v kámen na tisíce let a budeš tady nehybně ležet, dokud nepochopíš, že zlo nemůže být silnější, než dobro!
Stačí, abys třeba ještě jen jednou pronesl zaklínadlo – a ono se obrátí proti tobě!
... Čaroděj se polekal... Bojí se dokonce i myslet! Protože v jeho myšlenkách je jenom samé zlé čarování...
A Ivan-carevič došel až do nejvzdálenějšího sálu v hoře. A vidí: že tam sedí Marja-carevna – taková krasavice, že nemůže odtrhnout oči!
Jenomže – je smutná... Barevnými drahokamy vykládá obrázek, na kterém jsou zelené louky, luční květiny, ptáci a zvířata, všechno je jako živé! Sluníčko na obrázku jako by svítilo a všechnu tu krásu přírody osvěcovalo!
Poklonil se Ivánek Marje-carevně.
Marja-carevna se do Ivánka zamilovala na první pohled. A Ivánek se do Marjušky zamiloval celým srdcem!
Ivánek se jí ptá:
– Proč jsi smutná, krasavice?
– Dávno jsem neviděla modré nebíčko se zlatým sluníčkem, dávno jsem neslyšela ptačí písně, netoulala se v zeleném lese!...
– Tak pojď se mnou! Jestli se ti líbím – buď mojí ženou! Vypravíme se do carství mého otce!
– A co bude s čarodějem?
– Už to není strašný černokněžník! Nemá už magickou sílu!
... Vyšli z hory kolem stráží nezpozorováni.
A jak vyšli, sejmul Ivánek čáry ze strážných-bohatýrů. A zmizela i všechna ostatní čarodějova zakletí.
Sedli si s Marjuškou na létající koberec. Letí nad zemí. Tam, kde přistanou – vypráví Ivan lidem: co je to dobro, co je zlo, co je Pravda. Mluví o Boží Lásce, Moudrosti a Síle, o prostotě Božích Zákonů Dobra a lásky!
* * *
A v té době se carství Ivanových bratrů Kasjana a Děmjana tak rozrostla, že se spojila hranicemi.
A v Kasjanovi tak vzrostl hněv, a v Děmjanovi – chamtivost, že pozapomněli na moudrost svého otce a začali se mezi sebou přít o vlastnictví zemí a lidí...
A kde je pře – tam je i hádka! A kde je hádka – tam není daleko do války!...
A tak – přišla pohroma: bratr Kasjan začal válčit proti bratru Děmjanovi!
Lidé a zvířata hynou, orná pole pustnou!...
Bolest, smrt, strašná zranění, zpustošení, slzy a zármutek přináší válka!
Ale bratři si toho nevšímají, poměřují si svoje carství silou: kdo koho ovládne a podrobí si?
Ivánek tu pohromu zpozoroval.
Spustil se na zem, vyčinil bratrům a začal je usmiřovat.
A Kasjan a Děmjan uviděli Marju-carevnu – a každý z nich ji začal chtít za manželku. A oba se rozhodli na oko se smířit – aby mohli svému bratru krasavici vzít. A tak ke svým hříchům přidali i lež, která měla skrýt jejich špinavé záměry.
Všichni společně se vrátili k otci.
Otec si vyslechl vyprávění všech svých synů a říká:
– Vida – jak to všechno slavně dopadlo! Neputovali jste po světě nadarmo, rozumnému počínání jste se naučili! Každý z vás teď bude svoje carství mít. Mým následníkem může Ivánek s Marjuškou být! A všichni spolu budete v míru žít!
A začaly přípravy k svatbě Ivana-careviče a Marji-carevny.
Jenže nedobré úmysly Ivanových bratrů byly ze závisti a chamtivosti stále silnější!
A tak se Bratr Kasjan rozhodl, že v noci zabije Ivana a Děmjana – a zmocní se všeho sám.
Jak se rozhodl – tak udělal.
Děmjana zabil snadno, ale Ivana zabít nedokázal. Vrazil do něho meč, ale Ivan je živoučký, obrací se na druhý bok...
Kasjan se polekal...
A když Ivánek zrána uviděl bratra Děmjana mrtvého, všechno si domyslel. Musel bratra oživit. A pak Děmjanovi vyprávěl, co se mu to přihodilo.
Ale hned v ten samý den se Děmjan rozhodl – ze msty ke Kasjanovi a ze závisti k Ivanovi – že oba otráví.
A právě toho dne se měla konat svatba. Z celého carství se sjeli lidé na hostinu: mladým pogratulovat, štěstí jim popřát.
Když všichni začali tancovat – v té chvíli nasypal Děmjan Ivanovi i Kasjanovi do jídla jed .
Když zasedli zpátky ke stolům, Ivan jí – jako by se nic nedělo. Ale Kasjan – hned zemřel...
Ivánek musel oživit i staršího bratra.
A v té chvíli se už všem odhalila pravda o špatných záměrech a skutcích starších bratrů. Před otcem, před Marjou-carevnou a před všemi lidmi se ukázala jejich vina a hanba! A před Bohem Vševidoucím – veliká ostuda!
Starší bratři pochopili, jak daleko do bažiny neřestí je zavedly jejich hněv, chamtivost, závist a podvádění...
Přiznali svou vinu.
A Ivan jim říká:
– Všechny prospěšné dovednosti, kterým jste se naučili, jste přeměnili ve zlo!
Ale není chyba bojovat a přitom bránit slabé! A není hřích čestně obchodovat!
Ale ten, kdo nemá lásku srdečnou, si nemusí ani všimnout, jak ho přání vlastního prospěchu – navádí ke zlu, a jak ho osobní chtění vede k tomu, aby se povyšoval nad ostatní lidi!
Ale ten, kdo skutečně miluje, ten nemá starost sám o sebe, ale o druhého! A prostřednictvím toho se naučí v nezištné lásce sám sebe ztrácet a získávat Boží Lásku a Vůli!
A teď se každý vydejte do svého carství! Zaveďte tam pořádek!
A všechny neřesti v sobě vykopávejte i s kořeny! Pěstujte a posilujte srdečnou lásku!
– My to tak uděláme! Jen nám ještě řekni: jak je možné, že jsi zůstal naživu, a jak jsi vrátil k životu nás?
– Naučil jsem se být jednotným s Boží Sílou! A proto se nebojím žádného zla!
Vy jste druhým lidem přinesli tolik neštěstí! Je čas, abyste to co nejrychleji napravili! Bůh dovolil, abyste se vrátili do života v těchto tělech jen proto, abyste mohli napravit svoje chyby!
... Bratři se navrátili do svých domovů a začali se učit žít v lásce a dobru.
A jakmile se to naučili – potkal každý z nich tu, co mu byla souzená. A se svými vyvolenými se oženili.
A tak všichni začali žít v míru a blahobytu.
Ale Ivan a Marja dál učili všechny lidi, jaký by měl vládnout mír, dobro a láska na Zemi!
A našli i dobrého mládence, kterému darovali čepici neviditelnosti, ubrousek "prostři se" a létající koberec, a potom ho naučili i všem Božským Vědomostem.
Vždyť je zapotřebí, aby "opravdové kouzlení" na Zemi nikdy nevymizelo!
* * *
Vasilisa se tak zaposlouchala, že úplně zapomněla, že jsou s Bajanem zavřeni ve sklepení.
– Taková krásná pohádka! Kdybychom měli létající koberec a čepici neviditelnosti: hned bychom odsud utekli!
– Ale jak bychom se do jedné čepice vešli oba dva?
– Ale mohli bychom – jeden po druhém! Vymysleli bychom, jak předat čepici tomu druhému!
– No, výborně: přesně tak to uděláme!
– Copak ty máš takovou čepici?
Ne, dceruško, ale já se teď postarám, abych tě, Vasilisko, odsud dostal neviditelně pro lidi.
– Ale ty – co ty? Já bez tebe nepůjdu!
– Musí to tak být, dceruško! A ty, jakmile budeš na svobodě – uteč rychle z těchto míst! A o mě se neobávej, já se odsud dostanu později a vyhledám tě. A ty zatím nějaký čas pobuď u dobrých lidí!
... Když strážce přinesl vězňům chléb a vodu, začal ho Bajan přemlouvat, aby pustil Vasilisu na svobodu:
– Přines pytel, dívenku tam schováme, a ty, jako bys vynášel starou podestýlku ze sena z vězení – ji odneseš na svobodu, a za bránou ji pustíš! Vždyť se ničím neprovinila! Ty máš přece také dcerušku a synáčka! Jak by bylo tobě samotnému, kdyby se je pokoušeli umořit v temnici?
– Ale co – příkaz knížete Mstislava?
– Kníže přece o děvčeti nic nepřikazoval, jenom o mně!
– A jestli se zeptají, kam se poděla? Co řeknu?
– Řekni, že nevíš, že ji asi guslar odčaroval...
– Dobře!
... Strážce nebyl zlý. Přinesl pytel:
– Vlez si tam, děvče, seď tiše, ani se nehni...
... Strážce vynesl Vasilisu za bránu, poodešel ještě o kus dál, a pustil ji z pytle.
