Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bajan: Pohádka o opravdovém kouzlení 2

28. 3. 2016

* * *

Jednou seděli u ohýnku v lese a odpočívali po dlouhé cestě.

Vasilisa se zeptala Bajana:

Odkud bereš ty pohádky, písně a hudbu?

Z ticha!

Ale jak? Ty máš kouzelné gusle?

Tak to vyzkoušej!

Ale mně to tak nejde... Ale tobě – jako by samy hrály!

To je tím, že slyším tu hudbu, kterou by měly hrát!

Ale já ji neslyším...

Tak pro začátek poslouchej, o čem gusle mlčí. Když já na guslích zrovna nehraju, je kolem nich zvláštní ticho, kouzelné. Můžeš se naučit to ticho slyšet. A pak – v tom tichu – začne být všechno zářivé a překrásné!

Ale můžeš poslouchat nejen ticho guslí, ale i ticho lesa, jezera i louky, když není větrné počasí. A v takovém tichu uslyšíš i o čem mluví potůček, co štěbetá ptáček, co vypráví větřík, co laskavě vykládá sluníčko, o čem šeptají stromy, i o čem mlčí hvězdy a jasný měsíc.

... A tak se Vasilisa začala učit poslouchat ticho. A když se naučila vcházet do prostoru průzračného ticha – začalo jí být tak krásně! Jako by se ocitla v kouzelném světě, ve kterém je Bůh vedle ní a žádné neštěstí se jí nemůže ani dotknout!

Vasilisu, které Bajan ukázal svět Božského Dobra a Krásy, to udivovalo a ptala se:

Ale proč jsou lidé smutní, když je Boží svět tak překrásný?! Proč se trápí, proč jsou nemocní, stárnou a umírají? Proč se nenávidí a zabíjejí jeden druhého?!

Na tvoji otázku, Vasilisko, není jednoduchá odpověď. Vždyť člověk není tělo, ale živá duše! Tělo je jakási nádoba, do které Bůh vlévá duši: aby rostla, rozvíjela se!

Tělo – roste, a potom stárne a umírá. Ale duše – ta neumírá!

Duše může žít i bez těla v zářivém a překrásném světě, pokud se naučila stavům lásky a dobroty. Ale jestli žila jen v hněvu nebo strachu – pak začne být svět kolem krutý! Osud takového člověka bude hořký!

A ještě k tomu bývají osudy a lidské činy vzájemně propojeny...

A tak my dva spolu musíme lidem vyprávět o tom, jak žít v srdečné lásce, snažit se znovu oživit dobrou vůli v každém člověku, a potlačovat zlé úmysly!

Chceš, naučím tě tancovat tak, aby lidé začali vidět lásku a světlo ve tvém tanci?

Chci!

Tak se podívej: plamen v ohni – jako by tančil! Zkus i ty tančit právě tak!

... Vasilisa to zkusila. A tělo jako by se jí samo začalo pohybovat v krásném tanci!

A teď z kus tak, jako něžné ranní sluníčko – svítit ze srdce a paprsky jako rukama všechny laskat a objímat!

... Tanec začal být ještě krásnější: pohyby se naplnily srdečnou láskou!

Pochopitelně, že se to Vasilisa nenaučila za jeden den, ale postupně byly její tance stále krásnější a krásnější! A díky tomu se i ona stávala stále krásnější duší!

Vasilisa teď začala spolu s Bajanem vystupovat před lidmi. Tančila při jeho hudbě, a všechny kolem ozařovala srdečným teplem!

* * *

Jednoho dne přišli k velké osadě. A hned vedle té osady bylo vidět knížecí dvorec, ohrazený kamennou zdí. Byly tam bělokamenné paláce s vysokými komnatami, mnoho sloužících a vojáků, stráže střežily bránu.

Tak co, Vasilisko, kde budeme nejdřív zpívat písně: ve vesnici nebo v knížecích palácích?

Pojďme – do knížecího domu! Já jsem takové paláce a komnaty ještě nikdy neviděla!

... Zaklepali tedy na bránu. Vyšli k nim strážcové. Uviděli u Bajana gusle – a vpustili je: «Právě se u knížete Mstislava shromáždili hosté, je velká hostina! Chystají se všichni na vojenskou výpravu, kníže shromažďuje spojence. Guslar se tam bude hodit!».

Doprovodili Bajana a Vasilisu ke knížeti a k hostům – tam, kde se konala hostina.

Přepychové komnaty, malované stropy, okna ozdobená skly s barevnými vzory, nádobí ze zlata a ze stříbra, na stolech plno jídla!

Ale kníže je nepozval a nenabídl jim, aby si po cestě posloužili u bohatých stolů, ale řekl:

Nu, ukaž svoje umění, pěvče, rozvesel nás!

... Bajan začal zpívat písně. Vasilisa začala tancovat tance...

Ale hosté je stěží poslouchají, sotva poohlédnou jejich směrem.

Hosté se už rozveselili z vypitého vína!

Tu se kníže ptá Bajana:

Slyšel jsem, Bajane, že vidíš budoucnost i minulost. Je to pravda?

Minulost vidět můžu, přítomnost znám. A o svojí budoucnosti si do značné míry rozhoduje člověk sám. Ale o možné budoucnosti – to ano, mohl bych něco povědět, – odpověděl Bajan knížeti.

Pověz tedy každému hostu, který si to bude přát, to, na co se zeptá!

Dobře!

... Hosté se začali vyptávat. A Bajan začal na jejich otázky odpovídat.

Zpočátku to byly jen stále větší žerty:

«Jak říkají mojí ženě?» – ptá se jeden.

Nebo: «Kolik mám synů a kolik dcer?»

Bajan na všechno přesně odpovídá. Hosté se podivují, hihňají se...

Dlouho se tak bavili.

Ale potom se ptá sám kníže:

Jak vidíš moji budoucnost? Čeká mě vítězství v nadcházející válečné výpravě?

... Bajan říká:

Vidím mnoho tvých vítězství, kníže Mstislave. Vidím spoustu poražených vojáků v těch bitvách. Vidím druhá knížectví, která sis podmanil. Vidím zpustošené vesnice a města v těch krajích... Veliká bude tvoje moc! Budeš obávaný a vážený mezi ostatními knížaty! Ale vidím ještě i zármutek: tvému synu přinese tvoje pozemská moc záhubu! Nebudeš mít radostnou budoucnost! A po tvojí smrti bude tvoje knížectví zpustošeno a podmaněno druhými...

Jak si dovoluješ mi něco takového předpovídat?! – rozhněval se kníže.

Tahle předpověď ještě není předurčení budoucnosti, ale výstraha pro tebe. Vždyť to nemusíš připustit! Když nezaseješ smrt – nepřijde zármutek do tvého života!

Není statečnost jako statečnost! Síla dobrá a síla nedobrá si vůbec nejsou rovny!

Nyní lidé zabíjejí jeden druhého kvůli rozdílné víře, kvůli bohatství, kvůli moci, kvůli území, kvůli zbytečným urážkám... A pomsta taková krveprolití rozmnožuje...

Odvaha, čest, spravedlnost a síla nyní nejsou v lidských představách takové, jaké by měly být!

Co je hřích a co je dobro – se v lidských myslích pomíchalo!

A lidé mluví o «spravedlivém hněvu», o «svaté válce»... Ale nenávist není spravedlivá! A zabíjení nemůže být svaté!

... Teď se kníže rozzlobil ještě víc, a nařídil strážím chytit Bajana a vsadit ho do temnice.

Vasilisa nevěděla, co dělat! Začala se pokoušet Bajana bránit, zápasit se strážemi... Ale bylo to směšné: jedna dívka – proti spoustě vojáků...

Bajan jí říká: «Uteč odsud, dceruško, co nejrychleji!» Ale Vasilisa neposlouchá. Vtom ji jeden strážce chytil, a všichni ostatní se vrhli na Bajana, a oba je odvedli do knížecí temnice. Zavřeli je v zamřížovaném sklepení.

Bajan hladí plačící Vasilisu po hlavičce, utěšuje ji. A přitom přemýšlí, jak by mohl dcerku zachránit.

On sám se nikdy nebál ani té nejkrutější smrti. Ale Vasilisu přece musí z tohoto neštěstí nutně zachránit!

A Vasilisa se ho skrz slzy ptá:

Ale proč jsou takoví zlí? Proč tě ani neposlouchali? Ty jsi jim přece povídal o dobru, o spravedlnosti! Oni sami jedli a pili, ale nás nepohostili! A za to všechno dobro – nás do temnice zavřeli! Proč?

Stává se, Vasilisko, že lidé to špatné v sobě nepozorují. A pokud jim o tom někdo začne říkat – rozzlobí se na toho, kdo jim řekl pravdu...

Ne všechna semena, která rozsévač seje, padají na dobrou půdu. Proto také ne všechna vzcházejí...

Nebuď smutná! Radši se teď najez!

... Bajan vytáhl ze záňadří malý kousek chleba, zabalený do čistého hadříku, čutoru s pramenitou vodou, kterou měl vždy u pasu, a podal to Vasilise.

Vasilisa rozlomila chléb napůl. Podává ho Bajanovi.

Bajan říká:

Já nechci! Jez ty! A já ti zatím povím kouzelnou pohádku.

... A začal vyprávět pohádku:

«Žil-byl car. A měl tři syny: nejstaršího – Kasjana, prostředního – Děmjana a nejmladšího – Ivana.

Carství měl nevelké. Lidu tam žilo málo. Život tam byl tichý a klidný. Nikdo s nikým nebyl znepřátelen, nikdo se s nikým nehádal. Zemědělské půdy bylo – do libosti! Kolik kdo dokáže obdělat – toho země je. Obilí se dobře rodilo každý rok, v lesích bylo dostatek oříšků, hub a lesních plodů. Všichni byli sytí, všichni byli spokojení!

Když se občas stalo, že se muž se ženou nebo soused se sousedem někde i pohádali – tak je lidé spolu usmířili. A jestli se nechtěli smiřovat, vedli je na soud k carovi – a car všechny spravedlivě rozsoudil, aby se hádky a spory v carství nerozsévaly.

A tak plynul jejich život – tiše a spokojeně.

Šel čas, carští synové vyrostli, stali se z nich silní a pohlední mládenci. Car začal přemýšlet: komu ze synů by mohl svěřit svoje carství.

Pozval je tedy k sobě a říká:

Už brzy si budu muset vybrat: kdo bude po mně vládnout v carství. Projděte se po bílém světě, vyhledejte si učitele, naučte se u nich rozumnosti – a vraťte se domů. Ten, kdo se dozví nejvíc užitečného o tom, jak na Zemi spravedlivě žít, a jak řídit carství, – tomu já přenechám vládu. A druzí dva budou jeho pomocníky a rádci. Tak mi to přikázal můj otec: nedělit carství na díly, ale žít družně v jedné rodině!

... Careviči se otci poklonili – a vypravili se na cestu.

Jdou a jdou... A najednou je před nimi kámen. A od kamene vedou tři cesty. Na kameni je nápis:

"Kdo půjde napravo – ohromnou sílu získá.

Kdo půjde nalevo – veliké bohatství dobyde.

Kdo půjde přímo – lásku získá, ale sám sebe ztratí."

Careviči začali řešit: kudy by měli jít?

Nejstarší bratr Kasjan říká:

Je třeba jít tam, kde získáme sílu! Síla je potřebná, abychom carství ochránili!

... Prostřední bratr Děmjan namítá:

Musíme jít tou cestou, kde dobydeme bohatství. Jestli se dozvíme, jak dobývat bohatství, pak se od jakýchkoli nepřátel můžeme vykoupit!

... A nejmladší bratr Ivan povídá:

Ale jak by mohly síla a bohatství přinést užitek bez lásky? Já bych šel přímo!

... Bratři mu říkají:

Tady je napsáno, že lásku – získáš, ale sám sebe – ztratíš! Možná, že bychom se z této cesty ani nevrátili živí!...

... Bratři popřemýšleli nad předpověďmi, ale poněvadž je otec naučil nepřít se a nehádat, rozhodli se, že každý z nich zkusí dosáhnout štěstí a moudrosti na té cestě, která se zalíbila právě jemu.

Jak řekli – tak udělali. Objali se a rozloučili – a dál se vydali na cestu každý zvlášť.

 

další kapitola

předchozí kapitola