První stupně buddhijógy
První stupně buddhijógy
Nejdříve jsem se s Vladimírem seznámil na dálku, když jsem přečetl jeho "Autobiografii" a další knihy. Fakticky jsem díky jeho publikacím poprvé pochopil, proč žijeme v tomto světě a jakými mají a musejí být vzájemné vztahy člověka s Bohem.
Ale na začátku se mi zdála jeho úroveň naprosto nedosažitelná: meditace splynutí vědomím se Stvořitelem, přímá konverzační komunikace s Božskými Učiteli... Cožpak něco takového dokážu? Pochopitelně, že ne! Vždyť já jsem přece jenom obyčejný člověk... "Je jisté, myslel jsem si, – že takové úrovně rozvoje, o které píše Vladimír, dosahují jen výjimeční, obzvlášť obdaření lidé – jednotlivci na celé zeměkouli...".
Celkem vzato, ani mě nenapadlo, že bych se něčemu takovému mohl naučit!
Ale velice jsem toužil vyjádřit vděčnost tomu člověku za tu pomoc, kterou mi prokázal prostřednictvím svých knih.
Napsal jsem mu dopis s vyjádřením vděčnosti. Vladimír mi odpověděl a dokonce mě pozval, abych přijel: a připojil se na nějaký čas k jeho skupině při výjezdech do lesa na místa síly.
Ale mně se zdálo, že tohle je na mě příliš. Jak bych já mohl pracovat ve skupině Vladimírových spolupracovníků, kteří toho určitě velice mnoho dokázali? A tak jsem na to nezareagoval...
Ale po nějakém čase mě tam Bůh přesto "nalákal". Stalo se to tak.
... Jedním z mých největších přání tehdy bylo uvidět Satja Sáí Bábu. Přece jen, přečíst si o Mesiáši je jedna věc, ale uvidět Ho svýma očima a strávit alespoň krátký čas v jeho přítomnosti, je úplně něco jiného.
A pak jsem jednou dostal dopis od ženy svého známého. Psala mi, že ona a její manžel byli pozváni ke studiu u Antonova a že na těchto lekcích se všichni mohou seznámit se Satja Sáí.
Věděl jsem, že ani ona, ani její manžel se předtím rádžajógou nezabývali. Ale, když už tam Vladimír takové lidi pozval, je zřejmé, že se tam budu moci také učit.
Kromě toho se tam budu moci seznámit se Satja Sáí Bábou! V jedné z Vladimírových knih jsem četl, že na jednom z míst síly pod Petěrburgem bylo možné se lehce přenést vědomím do Jeho indického ášramu a setkávat se tam c Ním.
Spojil jsem se s Vladimírem: napsal jsem mu, že bych se rád zúčastnil lekcí a že se velice chci seznámit se Satja Sáí Bábou. Vladimír mě znovu pozval, abych přijel.
... Když jsem se chystal k odjezdu, říkal jsem si, že bych měl o této vynikající příležitosti povědět svým přátelům. Možná, že někdo z nich by toho také chtěl využít! Zdálo se mi, že až předstoupím před Sáí Bábu, zeptá se mě: "Míšo, a proč jsi ke Mně přijel sám? Proč jsi využil této šance sám, a nepomohl žádnému ze svých přátel ke Mně přijet?"
Ale, když jsem se začal opatrně vyptávat, pochopil jsem, že vůbec nikdo neprojevuje touhu připojit se ke mně na ten výlet. Jen jeden chlapec, který se víc než ostatní zajímal o Antonovovy knihy, by v podstatě chtěl jet, ale zrovna teď měl neshody s manželkou , a ten výlet by ji ještě více rozzlobil...
Nakonec jsem jel sám...
... A tak jsem v časném podzimním ránu vystoupil z vlaku, který přijel do Sankt-Petěrburgu, a po krátkém čase jsem už stál u dveří Vladimírova bytu.
Zazvonil jsem, dveře se otevřely, a Vladimír mě sevřel do svého teplého objetí. Přestože mě viděl poprvé, a byl jsem pro něho téměř neznámý člověk, vřele mě přivítal a okamžitě mě zahrnul svou péčí. Nabídl mi, abych se osprchoval, pohostil mě chutnou snídaní, kterou doprovázel náš první rozhovor, a potom mi navrhl, abych se vyspal – v případě, že se mi špatně spalo v noci ve vlaku.
Takže už na samém začátku našeho kontaktu mi Vladimír svým příkladem ukázal vzor chování Mistra k žákům: ne arogance ani povýšený nebo velitelský tón, ne očekávání úcty k sobě, ale prostota a starostlivá láska ve vztahu i k těm úplným začátečníkům.
* * *
Už od prvních dnů účasti v práci s Vladimírem jsem dostal příležitost kontaktu s Božskými Učiteli, a to se pro mě stalo tím nejúžasnějším objevem v životě!
Oni se mi dříve zdáli naprosto nedosažitelní! Vždyť, jestliže jsou i pozemští vládcové pro prosté lidi tak vzdálení a nedostupní, jak nedosažitelní musí být Vládcové Nebeští!
Když jsem se chystal na výlet k Vladimírovi, přemýšlel jsem o příležitosti uvidět Satja Sáí Bábu – jako o něčem naprosto neobyčejném. A pohovořit si s Ním, to už bylo za hranicí snů!
Ale ono se to splnilo! A já jsem dokonce dostal příležitost uvidět nejen Jeho fyzické tělo, ale mnohem více: Jeho Samotného jako Božské Vědomí. A dokonce s Ním splynout vědomím!
... Když se to stalo, pocítil jsem Jeho stav, Jeho emoce Lásky – a pochopil jsem, že On... je zcela otevřený pro každého z nás!
To lidé bývají "uzavření" před ostatními. Ale On byl naprosto otevřený a jako by volal: "Dívejte se a studujte, jaký Já jsem! Splývejte se Mnou a učte se, co znamená – být Božskými!".
... Dva zamilovaní lidé se mohou dotýkat navzájem obnaženými těly. Ale jejich těla nemohou splynout naplno a navždy! Ve spojení vědomí ale toto omezení není. Vzájemná zamilovanost umožňuje vědomím splývat vjedno, pociťovat se jedním celkem.
Po čem může toužit milující srdce, když ne po tom, aby splynulo, spojilo se se svým milovaným, pociťovalo se jednotným s ním?!
... Zjistil jsem, že mohu splývat se Sáí Bábou! A že mezi mnou a Jím... nejsou žádné překážky, které by nás rozdělovaly! Veliký, Božský, a jak jsem si myslel předtím,... nedosažitelný Bába – se mi náhle stal bližším, než jakýkoliv člověk!
... A když se mě potom Vladimír zeptal, jestli chci přesto jít na to místo síly, kde je možné se přenést vědomím do ášramu Sáí Báby a uvidět tam Jeho tělo, odpověděl jsem, že to moje přání už ztratilo veškerý smysl: vždyť jsem už obdržel mnohem více!
... Druhým zásadním objevem pro mě bylo, že mi Vladimír navrhl, abych se hned bezprostředně stýkal s Bohem a učil se právě u Něho, a ne u Vladimíra...
Předtím jsem pochopitelně také meditoval a prostřednictvím toho se rozvíjel. Ale moje meditace tehdy nebyly nikdy zaměřeny přímo na Boha: byly věnovány pročišťování a rozvoji energostruktur organizmu, a také výzkumu různých míst síly, které jsem náhodně nacházel. Ale láska k Bohu přitom zůstávala jakoby na vedlejší koleji: vždyť Boha jsem považoval... za nedosažitelného, nepoznatelného!
A až teď jsem uviděl, jak je možné se zcela reálně orientovat bezprostředně na Boha, poznávat Ho s Jeho pomocí! A jenom v tom případě láska k Bohu zaujímá své přirozené místo v této práci!
... O tom samém s námi mluvil i Sám Bůh. V jednom z těch dnů Satja Sáí řekl celé naší skupině:
– Vaším úkolem je poznávat Mne v měřítcích celého vesmíru!
Já jsem Cíl! Smyslem vašich životů je Splynutí se Mnou!
Těžké jsou cesty těch, kdo to nechápou!
* * *
... V mnoha pozemských náboženských tendencích je hlavním motivem adeptů získání něčeho pro sebe. Právě na základě toho, a ne na základě altruistické lásky, je studentům navrhováno budovat si své životy, formovat vzájemné vztahy s okolním materiálním světem a s Bohem. Žáky tu vůbec neučí lásce!
Ale cožpak je například možné, vytvořit šťastnou rodinu, pokud mezi manželi není vzájemná láska? Jaká rodina v takovém případě vznikne?
A stejně tak je nemožné si vytvořit harmonické vztahy s okolním světem a Bohem bez upřímné lásky ze strany konkrétního člověka!
* * *
Strávil jsem tehdy u Vladimíra kolem deseti dní, které byly zaplněny pěšími výlety po místech síly, a osvojováním na nich nových variant kontaktů s Bohem.
Ale nadešel čas, abych se vrátil ke své předchozí vědecké práci v oblasti fyziky. S sebou jsem si odvezl poznatky o nových metodách seberozvoje a dalších perspektivách poznávání Boha.
Teď už jsem věděl, že – ať už budu kdekoliv – mohu se při práci spoléhat na bezprostřední pomoc Božských Učitelů.
A právě Bábadží se stal tím Učitelem, Který mě převzal do Své péče. Přišel ke mně – a od té chvíle jsem pociťoval Jeho přítomnost téměř neustále.
On řídil moji meditační práci, napovídal, co a jak mám dělat a prostě mě obdařoval Svojí Božskou přítomností. Bylo příjemné být s Ním pohromadě – stejně, jako je příjemné být v přítomnosti blízkého a milovaného člověka.
Jeho péče se rozšířila i na pomoc v mých meditačních trénincích, a dokonce i každodenních drobnostech. Připomněl mně, že mám na noc zavřít okno, které jsem obvykle nechával trochu pootevřené kvůli trvalému přísunu čerstvého vzduchu. Ráno jsem zjistil, že v noci neočekávaně udeřil mráz, a při otevřeném okně jsem mohl nastydnout.
Když jsem se ráno probudil, pokaždé jsem si s radostí uvědomoval: "Bábadží je se mnou!". On vždy už čekal na okamžik mého probuzení. Objímal jsem Ho rukama vědomí a pociťoval Jeho odvetná Objetí, plná lásky.
Moje ranní hodiny před odchodem do práce ve vědeckém Centru byly naplněny meditacemi, které jsem prováděl pod jeho vedením. A večer jsem si každý den také udělal čas na meditační práci a rozhovory s Ním.
On byl se mnou také i během dne, když jsem pracoval v rámcích studia fyziky elementárních částic.
Žil jsem s pocitem neustálé přítomnosti a pomoci Bábadžího, a to bylo pro mě tak neobvyklé! Veliký Bábadží je téměř po celý čas se mnou! On mi pomáhá! Cožpak jsem mohl v něco takového uvěřit ještě úplně nedávno?!
Tak se Bůh pro mě změnil v blízkého, milovaného Přítele.
* * *
Začal jsem pravidelně dojíždět do Petěrburgu k Vladimírovi. Při každém takovém příjezdu jsem získával nové poznatky, osvojoval si další techniky rozvoje vědomí, které Vladimír s jeho skupinou vypracovali a nashromáždili v procesu jejich vlastního nepřetržitého učednictví u Boha.
Zejména mě začali učit systematickému osvojení buddhijógy, to znamená, rozvoji a růstu vědomí za hranicemi materiálního těla.
Bylo zajímavé pozorovat, jak se mění moje vnímání prostoru podle míry růstu vědomí. Předtím jsem se pociťoval maličkým – ve srovnání z rozsáhlými poli, horami nebo nebeskou kupolí. Ale v závislosti na tom, jak jsem si začal osvojovat buddhijógu, jsem si začal všímat, že se mohu snadno vyskytovat v jakýchkoli vzdálených objektech.
Například, horská stěna, rozkládající se nedaleko od vědeckého Centra, mi dříve připadala úžasně obrovská! Samotné hory jsem vnímal jako gigantické – ve srovnání s tehdy pro mě obvyklými měřítky pociťování se jako materiálního těla. Ale když jsem skutečně dorostl vědomím, začal jsem pociťovat, že ty hory... vůbec nejsou větší než já. Mohl jsem je teď obemykat, brát je na ruce vědomí.
Potom, díky dalším meditačním tréninkům, jsem se už mohl pociťovat takovým duchovním srdcem, které obemyká jak hory, tak i celé údolí před nimi, a zaplňuje celou viditelnou oblohu... Bylo podivuhodné pociťovat, že někde uvnitř mne se rozléhá zvuk letícího letadla...
Ale, to se rozumí, nebylo to možné hned, ale až po několika letech výuky.
Nicméně to byla maličkost ve srovnání s tím, co se mi otevíralo dále.
A dál jsme si už osvojovali galaktická a vesmírná prostranství, zaplňovali je sebou a splývali jsme v prvotním eónu se Stvořitelem...
... Po nějaké době mi bylo jasné, že práce fyzika, kterou jsem se zabýval tolik let, už není potřebná ani pro mne, ani pro Boha. Proto jsem po obhájení dizertační práce skončil – a teď už jsem se mohl zařadit do práce Vladimírovy skupiny už na celých sto procent.
