Cesta Duchovního Srdce

Duchovní probuzení

Až v mých univerzitních letech začal Bůh ve mně postupně probouzet zájem o "skrytou" stranu světa, o hledání duchovní seberealizace. V dětství a dokonce ani v dospívání jsem ještě nebyl schopen plně vědomého a zodpovědného jednání: hlavním úkolem člověka v této etapě života je zatím jen růst, nabírat vědomosti a sílu. A až ve zralejším věku si někteří lidé začínají postupně přát vědomě se změnit.

Jednou jsem si pomyslel: "Kdybych měl strážného anděla, který pomáhá svému svěřenci a konkrétně mu radí, jak má jednat, – zeptal bych se ho: co bych měl dál dělat?"

A rázem jsem dostal okamžitou myšlenkovou odpověď: "Zabývej se sebepozorováním!"

... Předtím jsem žil, jako téměř všichni lidé, zcela "mechanicky", to znamená, jako nějaké fungující technické zařízení. Dokonce mě ani nenapadlo, že je možné svoje myšlenky a emoce pozorovat, a že je možné a potřebné je i kontrolovat. Ale teď jsem o tom začal přemýšlet: vždyť myšlenky a emoce jsou ta nejintimnější část mne samotného. Avšak ovládá a mění je, jak se náhle ukázalo, obvykle... něco vnějšího!

Po tomto osvícení jsem se poprvé začal pokoušet pohlédnout na svůj vnitřní svět jakoby z druhé strany. A zatoužil jsem toho na sobě hodně změnit. Konkrétně jsem si všiml, jak se v myšlenkách připoutávám k situacím, ve kterých jsem zažil křivdu nebo se dostal do trapné situace, a jak miluji si myšlenkově vykreslovat obrázky, kde se před ostatními objevuji v příznivém světle.

Uviděl jsem, jak směšná jsou všechna ta myšlenková "vyřizování účtů" a snaha vynikat nad druhými lidmi ve fantaziích! A jak velice mě připoutávají: vždyť jsem se tak často do nich nořil, když moje mysl nebyla zaměstnána něčím jiným! Začal jsem se těm svým zvykům vysmívat: vždyť zvenku skutečně vypadaly velice "dětinsky" a směšně! A to mi pomohlo se jich do značné míry zbavit.

... V té době mě stále silněji přitahovalo to, co leží za hranicemi materialistického vidění světa. Výchovou i vzděláním jsem byl materialista – a to tím víc, protože jsem si pro sebe vybral oblast "exaktních věd". Ale já jsem tak vášnivě chtěl, aby v tomto světě bylo něco víc, nežli na tom obrázku, předkládaném "oficiální" vědou! Chtěl jsem, aby v něm skutečně bylo "kouzlo"!

Tak se mimo jiné projevovala přirozená snaha dostatečně psychogeneticky rozvinuté duše o svobodu a její neochota přijímat omezení, která jí ukládal materialistický způsob života.

Toužil jsem stát se alespoň jednou svědkem nějakého nadpřirozeného jevu, abych se sám přesvědčil, že něco podobného skutečně existuje! Znamenalo to pro mě, že život není omezen těmi představami, kterým mě učili od dětství, ale že v něm je mnohem větší prostor pro růst a poznání!

Když jsem uviděl v televizi pořady o Nině Kulagině a jí podobných senzibilech, kteří ovládali schopnost telekineze, to jest vzdáleného ovlivňování předmětů, rozhodl jsem se pokusit tento jev napodobit. Po sestrojení speciálního lehce pohyblivého kyvadla jsem se dlouho pokoušel uvést ho do pohybu svou vůlí. Naštěstí se mi to nepodařilo!

"Naštěstí" – proto, že objev paranormálních schopností v sobě samotném v ještě nezralém věku by jen zapříčinil, abych se jimi pyšnil (vždyť druzí takové schopnosti nemají, a to znamená, že já jsem výjimečný a lepší než ostatní!). A zápal pro okultní jevy by mě jen svedl s cesty, kterou jsem měl jít.

A ta Cesta, jak teď už vím, je ta, jejímž základem je Láska. Právě ona člověku odhaluje – z pohledu materialisty – ty nejneuvěřitelnější perspektivy!

Jedním z mých prvních kroků bylo seznámení se s principy, kterým učil své následovníky Porfirij Kornějevič Ivanov. Nejvíc ze všeho mě zaujaly jeho ideje o "Matce-přírodě" – jako o živé rozumné Bytosti, která miluje své děti, a ke které se každý může v myšlenkách obracet.

Ivanovův systém zahrnoval také pravidelné koupání v přírodních nádržích po celý rok. A předtím, nežli se člověk ponořil do vody, bylo třeba obrátit se k Matce-přírodě, poprosit Ji o očištění těla a o to, aby ho naplnila zdravím, a aby také dala zdraví všem ostatním bytostem.

Zejména v zimě jsem se v okamžiku ponoření do ledové vody snažil zcela se otevřít Její očistné Síle: tak, aby ve mně nikde nezůstával ani ten nejmenší koutek, ve kterém bych něco skrýval, schovával si to "pro sebe".

A to mi skutečně přineslo přeměňující efekt! V mém životě jako by se objevilo víc prostoru, víc světla: tak se mi otevíralo duchovní srdce. A já jsem postupně poznával stále větší radost z lásky.

* * *

K ještě úplnějšímu otevření duchovního srdce u mě došlo, když se dostavila mladická zamilovanost.

Ačkoliv mě už od dětství přitahovaly některé dívky, a pokaždé jsem si myslel, že jsem zamilovaný, – tentokrát to byla zamilovanost natolik silná a hluboká, že jsem se do ní úplně, "po hlavě", ponořil. Stav zamilovanosti byl dominantní. Většinu času moje myšlenky směřovaly k ní (bydleli jsem v různých městech a komunikovali jsme spolu hlavně prostřednictvím dopisování). Ale stačilo jen, abych si vzpomněl, že ona existuje – a moje srdce se naplnilo něžnou svíravou radostí. Tak jsem prožil několik let.

Když mi oznámila, že se... vdává, lásku ve mně přesto vůbec nenahradily negativní emoce, směřované k ní nebo k jejímu vyvolenému. Uvědomil jsem si tehdy, že by bylo nesprávné cokoli vyžadovat od toho, koho miluješ, a že já jí v této situaci musím jen upřímně popřát štěstí v dalším životě.

Je podivuhodné, že přestože náš kontakt skončil, moje láska nezeslábla a neskončila, ale dál žila ve mně.

Při studiu tohoto jevu v sobě jsem pochopil, že láska je samostatná a nezávisí na vnějších podmínkách. Není to odvozenina něčeho vnějšího, ale existuje sama o sobě v duchovním srdci milujícího. A nevyžaduje nic od druhých, protože... nic od druhých nepotřebuje! Ona – prostě jen existuje! A snaží se jen darovat sama sebe druhým.

* * *

Ve strojopisném textu úryvků z knihy Rama Dasse jsem si přečetl popis meditace, která spočívala v tom, že máte šířit světlo-lásku ze středu svého hrudního koše stále víc a víc do šířky – tak, abyste obsáhli celý vesmír a dotkli se láskou každé bytosti.

Chápal jsem, že nemohu obejmout celý vesmír, ale velice jsem se chtěl podělit o lásku s ostatními. Začal jsem tuto meditaci dělat v jednodušší formě: posílal jsem z hrudního koše paprsky lásky najednou na všechny strany – jakoby ke všem bytostem ve vesmíru, a myšlenkově jsem je oslovil: "Miluji vás!"

Doufal jsem, že se tyto paprsky rozšíří v prostoru podobně jako paprsky světla – a dotknou se druhých bytostí, jak v našem, pozemském, tak i v jiných světech. A možná, že některá z těchto bytostí toto poselství pocítí...

Od této meditace dávání se láska ve mně stávala stále intenzívnější, a stále aktivněji mi fungovalo duchovní srdce.

... Z knih jsem se také dozvěděl, že negativní emoce krajně nepříznivě ovlivňují stav člověka, a proto se duchovní hledači musejí snažit se jich úplně zbavit. Rozhodl jsem se: zkusím se alespoň týden kontrolovat a nedopouštět žádné emoce rozčílení, ani když třeba v práci vzniknou konfliktní situace. A uvidím, co se stane?

A efekt se dostavil velice brzy: jako by se z mých zad svalil těžký náklad, který jsem na nich předtím nosil celý svůj život, a vůbec jsem si to ani neuvědomoval. Ukázalo se, že jestliže se vzdáme emocí rozčílení, hněvu a jim podobných, – pak se i náš vlastní život stane... mnohem lehčím a příjemnějším!

Druhou jednoduchou a efektivní technikou, kterou jsem tehdy také načerpal z knih, byl úsměv. Když jsem se při setkáních zdravil se známými a kolegy z práce, začal jsem se na ně usmívat. A přitom jsem se snažil nejen se usmívat obličejem, ale i reprodukovat úsměv v pohledu, jakoby vylít skrz oči úsměv jako vnitřní stav.

Výsledek byl opět silnější, nežli jsem si sám dovedl představit. Jestliže mě dříve kolegové v práci zdravili jen proto, aby "splnili povinnost zdvořilosti", teď se na jejich tvářích začal naprosto upřímně rozhořívat odvetný úsměv. Viděl jsem, že lidem začalo být příjemné setkávat se se mnou a usmívat se na oplátku – právě tak, jako i mně bylo příjemné usmívat se na ně.

Jak podivuhodná a neuvěřitelná byla ta změna, která se se mnou stala za těch několik měsíců! Jestliže jsem předtím žil ve stavu nejistoty ze zítřejšího dne, v nadějích na přízračné štěstí někdy v budoucnu, – pak teď radost a štěstí už naplňovaly můj život!

A ten nový stav postupně a nevyhnutelně vzrůstal, podobně jako když postupně a nezadržitelně přichází jaro – s vanutím jarního větru, táním sněhu, kapáním ze střech – a v jistém okamžiku pochopíš, že už je jarem všechno kolem zalito, zaplaveno!

Vzpomínám si, jak úžasné pro mě tehdy bylo uvědomovat si tyto změny! Když jsem šel po ulici, s údivem jsem pociťoval, že radost, která přišla do mého života, doslova zalévá vše kolem – podobně, jako když sluneční světlo zalévá prostor! Navíc ta radost nebyla vyvolána nějakou dobrou událostí nebo úspěchem v něčem: byla stálá a neměnná a vycházela odkudsi zevnitř – byla to radost ze samotného bytí!

... Avšak co je zapotřebí k tomu, aby se každý mohl stát tak šťastným, aby mohl naplnit svůj život radostí?

Radost přece přichází spolu s láskou! Proto se člověk může stát šťastným – pouze pokud bude milovat!

Ale nesmí to být ta pseudoláska, která požaduje cosi pro sebe, která se mění v ukřivdění, když se zájmy druhých lidí rozcházejí s mými vlastními.

Opravdová láska nikdy nikoho nezotročuje, ale naopak, dělá ho svobodnějším. Nevede k žárlivosti a k urážení: protože se nesnaží nic pro sebe získat!

Radost lásky spočívá v tom, – darovat sama sebe!

Za ty roky jsem také pochopil dva důležité principy, kterých se člověk musí přidržovat, aby zůstal šťastný:

1) Nikdy nepředpokládej, že je někdo na tomto světě povinen pro tebe něco dělat. Vždy se dívej jen na to, co ty sám můžeš udělat pro druhé!

2) Nepředpokládej, že radost a lásku je ti povinen darovat vnější svět. Buď sám v tomto světě zdrojem radosti a lásky!

* * *

Ačkoliv láska naplňovala můj život nevyčerpatelnou radostí, přesto jsem stále nevěděl: proč žiji, co je smyslem mojí existence?

Životní cíle, přijaté ve společnosti, kde jsem vyrostl, mě vedly v podstatě k úspěchu v té práci, kterou jsem si vybral jako své povolání, k materiálnímu zabezpečení, a k rodinnému štěstí.

Ale tyto cíle byly přechodné a nemohly odrážet něco vyššího. A navíc byly součástí materialistického obrazu světa, kde je nemožné najít smysl existence ani pro lidstvo jako celek.

... Proč existuje lidský druh, vzniklý náhodou na planetě Zemi – nepatrném zrnku prachu v nekonečných prostorech vesmíru? Životy jednotlivých lidí jsou jen jiskřičky, které se na okamžik rozhoří v proudu věčnosti a... navždy zmizí. A pokud někdo z nich po sobě zanechá nějaké dědictví pro budoucí pokolení, je to stejně jedno, všechno je to odsouzeno k zániku. Vždyť za několik miliard let hvězda Slunce uhasne, protože vyčerpá zásoby vodíkového paliva. Právě tak časem uhasnou i všechny ostatní, nyní existující, hvězdy ve vesmíru... Veškerá hmota se bude neúprosně snažit o úplnou stejnorodost – v souhlasu se zákonem vzrůstání entropie; takže nakonec nezbudou žádné hvězdy ani planety, ani menší nebeská tělesa...

... Byl jsem dobře seznámen s názory "oficiální" vědy na tuto věc, ale naprosto neprozkoumaná pro mě zatím zůstávala oblast, spojená s duchovní stránkou života.

Naštěstí se v naší zemi po "Perestrojce" objevilo mnoho duchovní literatury, která byla dříve zakázaná. A já jsem ji se zájmem začal studovat.

Právě tehdy jsem poprvé narazil na myšlenku o tom, že člověk je vědomí, zcela schopné existence nezávisle na těle, bez těla.

Jak prostá je ta myšlenka pro ty, kdo si na ni už zvykli...

Ale jak zásadní se stane pro začínajícího hledače!

Bohužel se ale většina knih, které zaplňují obchody s ezoterickou literaturou, zabývá jen astrologií a magií ..., ale nikoliv smyslem života. A ony neodpovídají na tu nejzásadnější otázku: proč vůbec ve vesmíru existuje život?

Četl jsem v takových knihách, že je prý zapotřebí zastavit proud myšlenek – a pak meditace... proběhne sama od sebe, o tom, jak se "vystupuje do astrálu", jak se chránit před energetickými útoky, jak je "oplácet" atp. Hrůza!...

Pak jsem začal nacházet také serióznější literaturu: o neobyčejných schopnostech, které v sobě rozvíjejí jogíni, o tom, že se jim značně rozšiřují hranice vnímání okolního prostředí...

Snil jsem o tom, že se to někdy stane dostupné i pro mě, a že i já sám se budu moci seznámit s odvrácenou stranou reality. Nicméně jsem o tom snil jako o něčem neuskutečnitelném...

Ale přesto se to splnilo.

Proč mi byla poskytnuta příležitost získat tyto znalosti? Zdá se, že díky upřímnému přání změnit se k lepšímu a kvůli badatelskému zájmu o poznání světa.

... Dozvěděl jsem se, že se v našem městě konají kurzy rádžajógy, založené na pracích ruského vědce Vladimira Antonova, – a přihlásil jsem se tam. Vyučovaly se tam metody zjemnění vědomí, pročišťování a rozvoje čaker a meridiánů.

Lekce mi přinesly nadšení a radost. Konečně jsem si mohl osvojovat skutečné metody svého rozvoje po duchovní stránce!

Všem, kdo přišli studovat, bylo řečeno, že je nutné vzdát se "zabíjené" stravy. Tam jsem také ještě jednou uslyšel potvrzení toho, že nelze žít v negativních emocích a že kvůli duchovní přeměně je třeba se jich úplně zbavit.

Na prvních lekcích bylo přítomno dost lidí – kolem třiceti. Ale postupem času většina z nich odpadla.

Ti, kdo sem přišli hledat něco jako "astrální cestování", byli nutně rozčarováni, protože tam nic takového nebylo.

Další si zas chtěli jen vylepšit své zdraví, a pokud přešli na nezabíjenou stravu, osvojili si nejjednodušší pránájámy a počáteční metody emoční autoregulace – pak jim už tohle bezpochyby pomohlo.

A jen pro jednotlivce, kteří se tam dostali, se tyto kurzy staly "dveřmi" do nového života, jako se to stalo mně.

Díky kurzům jsem se konkrétně seznámil s knihami Vladimira Antonova.

Už po přečtení pouhých dvou jeho článků: "Zákony jógy" a "O lásce" jsem dokázal uvidět Cestu duchovního rozvoje člověka skutečně novým způsobem! Právě tam jsem našel výroky, které mi zněly jako Zjevení: o tom, že "jóga je především láska", že "jóga je pohyb směrem k Bohu" a že "právě láska spojuje člověka s člověkem a člověka s Bohem". Právě z nich jsem se dozvěděl, že duchovní Cesta není snaha o získání superschopností pro povyšování se nad ostatními lidmi, ale rozvíjení lásky v sobě – abychom se prostřednictvím toho sblížili a splynuli s Bohem. A – že nás Bůh miluje a čeká od nás právě tohle.

... Představy o Bohu, které jsem získal v dětství byly spojeny především s pravoslavnou církví. Ukazovalo se, že Bůh z nějakého důvodu potřebuje, aby lidé chodili do kostela a... "modlili se" tam... před ikonami... A jestliže někdy Bůh zasahuje do životů lidí, tak v podstatě proto, aby je potrestal... Obecně se mi Bůh jevil jako nedosažitelná bytost z jiného světa – hrozný Vládce, se kterým se člověk nejspíš, pokud vůbec, bude muset setkat až po smrti, na Jeho "Strašném Soudu"...

Je pochopitelné, že takového Boha člověk může vnímat jen jako překážku ve svém životě, jako určitý nepříjemný hrozící faktor, od kterého by bylo nejlepší se držet co nejdále...

Nicméně se v těch letech občas začaly objevovat i světlejší duchovní informace. Tak jsem jednou v rádiu vyslechl pořad o lidech, kteří zažili klinickou smrt a uchovali si vzpomínky na to, co se s nimi dělo "po smrti na druhé straně". Někteří z těchto lidí vedli po smrti rozhovory s nějakými Vyššími Bytostmi, Kteří – jako Přátelé a Vychovatelé – s nimi probírali jejich skutky na Zemi a dokonce o nějakých situacích i žertovali. To se vůbec neshodovalo s obrazem toho pochmurného Netvora...

Ale mohl by tedy mít Bůh smysl pro humor, mohl by žertovat? V tom případě, by možná... bylo dokonce velmi zajímavé se s Ním "na onom světě" setkat a popovídat si...

Brzy potom se mi stala další příhoda. Uslyšel jsem, jak nějaký výstředník říká skupině posluchačů, že Bůh miluje všechny bez výjimky, nikoho neodsuzuje do věčných muk, a dokonce, že se smiluje i nad ďáblem...

Tak jsem poprvé slyšel o Bohu, Který miluje a netrestá, Který je schopný milovat silněji, než lidé, protože prostě miluje všechny, i nepřátele.

Ačkoliv, tato informace zněla až příliš... neobyčejně, než aby se dala brát vážně.

Ale právě teď – díky knihám Vladimira Antonova – jsem mohl uvidět ten úplný obraz světa, obraz zcela logický a zbavený rozporů, kde podstatou vzájemných vztahů člověka s druhými bytostmi a s Bohem musí být láska. A to pro mě mělo nejvyšší význam.

Vzpomínám si na radostnou blaženost, která mě zaplavila při tomto odhalení. Měl jsem pocit, jako bych se po dlouhém bloudění vrátil domů a konečně se setkal s něčím rodným a dávno známým!

A změnilo se i moje vnímání světa.

... Kolik jen knih jsem předtím přečetl! Kolik rozmanitých témat tam autoři probírali: egregory, energetická pole, popisy různých nehmotných rovin, "jemných" těl člověka, návody na správný způsob života... Ale kdovíproč nikdo nenapsal o Lásce Boha a lásce k Bohu, nenapsal o Bohu – jako o Příteli... A vůbec – znal vůbec někdo z nich Boha?

Většina z těchto autorů v podstatě věřila, že člověk žije v nepřátelském světě, a že se potřebuje jen stále chránit před něčím a někým...

... Velice jsem chtěl podělit se o své odhalení se svými přáteli, s kolegy v práci. Ale zjistil jsem to, s čím se setkali mnozí začínající duchovní hledači: ty znalosti, které se pro ně samotné staly největšími objevy, o kterých toužili vyprávět celému světu, se většině lidí zdají naprosto nezajímavé nebo prostě beznadějně nepochopitelné...

Obzvlášť živě se to projevovalo, když moji známí četli knihy, které, jak se mi zdálo, jim musely odhalit nové perspektivy v životě. Ale oni si v nich kdovíproč všímali jen té nejpovrchnější vrstvy, a nevnímali to,co v nich bylo skutečně hodnotné.

Když jsem se jednou zeptal svého přítele, který přečetl první díl Castanedy, o čem je ta kniha, odpověděl, že je o kouzelnících a čarodějích, zejména o tom, jak proti sobě bojují. Později jsem se setkal s názorem, že Castanedovy knihy se věnují popisu používání halucinogenních rostlin. A druzí si zas mysleli, že Castaneda vykládá... základy čarodějnictví.

Z nějakého důvodu si většina čtenářů nevšimla, že je v těchto knihách velice živě ukázáno, jakých duchovních výšek může člověk dosáhnout!

Když jsem četl instrukce dona Juana Castanedovi, moje srdce – zpívalo! Cítil jsem ten stav svobody a síly ducha, o kterém On mluvil! Uplatňoval jsem Jeho principy ve svém životě a viděl jsem, že se musím sám změnit. Jeho ponaučení mi daly sílu odtrhnout se od navyklých životních stereotypů a naprosto nově pohlédnout na sebe, na svůj způsob života.

... V té době jsem ostře pocítil, že nemám dostatek soukromí, abych mohl na sobě pracovat. Ve dne v práci jsem byl ustavičně ve společnosti dalších spolupracovníků, po práci jsem se vracel na ubytovnu, kde jsem také nebyl sám na pokoji. Tehdy jsem toužil: "Jak by bylo krásné, kdybych mohl žít sám!... Mohl bych v klidném prostředí meditovat a číst knihy..."

A Bůh toto mé přání uskutečnil: brzy jsem dostal nabídku jet na služební cestu do zahraničí, kde jsem skutečně začal žít sám a obdržel jsem ty podmínky, o kterých jsem snil.

Tam, kam jsem přijel, byla krásná krajina, která napomáhala rozšíření vědomí: vysokohorská oblast, ze které bylo vidět prostranství kolem, hřebeny hor, za kterými večer zapadalo slunce, nebeská kupole, přikrývající údolí. Když se na modré obloze od obzoru k obzoru rozprostíraly nadýchané obláčky, pomáhalo to ještě více rozšiřovat vědomí do celé jeho šířky.

Ale podobné meditace pro mě nebyly dostupné hned, ale až po letech: když jsem si začal osvojovat buddhijógu.

A tehdy , na samém začátku mě čekalo učit se přemísťování koncentrace vědomí v mezích zatím ještě pouze vlastního těla, a očišťování a rozvíjení čaker a základních meridiánů.

... Když jsem se dostal do nového prostředí, s radostí jsem se pustil do práce. Ráno – meditace, večer po práci – čtení knih. Udělal jsem si seznam toho, co chci na sobě změnit, zejména na mém vztahu k druhým lidem, – a pracoval jsem na tom.

Bůh mi pomáhal objevovat nedostatky, kterých jsem si sám nevšiml. Například mi ihned přišla odpověď na právě vzniklou myšlenku – tak, že nepostřehnout v tom Hlas Boha bylo prostě nemožné! "Vždyť Bůh mi skutečně věnuje pozornost, když se mnou takovým způsobem komunikuje!"

Tak, postupně, jsem si uvědomoval, že Bůh není někde daleko – jako nezúčastněný Pozorovatel-Soudce všeho, co se děje na Zemi. Ne! On skutečně existuje a účastní se mého života – jako nejbližší Přítel!

* * *

... Ale On se nestal Cílem a smyslem mého života hned.

Přelomová v tomto vztahu pro mě byla jedna novoroční noc.

Od dětství jsem byl navyklý, že Nový Rok máme vítat v kruhu rodiny nebo přátel, s hostinou a díváním se na televizi. Ale tentokrát jsem se rozhodl nehledat společnost, ale strávit tuto noc jinak: o samotě s Ním. Zčásti mě k tomu postrčila pověra, kterou jsem si pro sebe přeformuloval takto: "S jakými úmysly vstoupíš do nadcházejícího roku, tak rok i prožiješ". Velice jsem toužil, aby se můj život naplnil vyšším smyslem. A rozhodl jsem se proto zůstat tu noc o samotě s Bohem, přivítat Nový Rok s myšlenkami na to, jak bych chtěl prožít nadcházející rok.

Když jsem zůstal sám v pokoji, prohlížel jsem si znovu knihy, pročítal v nich myšlenky, které vyvolaly největší rezonanci v mém srdci, aplikoval tam zformulované principy do svého života, přemýšlel o tom, jak bych chtěl žít dále.

A ten večer byl pro mě zaplněný pocitem blízkosti Boha!

Tehdy jsem pochopil, že právě vzájemný kontakt s Ním je to nejdůležitější v životě, že je to nesrovnatelně důležitější, nežli budování kariéry nebo snažení o finanční dostatek! Tehdy jsem si pro sebe velice jasně zformuloval, že takhle chci žít dál!

* * *

Potom se běh událostí v mém životě zrychlil.

Pomocí zdravotních indispozic Bůh obrátil mou pozornost k nutnosti zlepšit zdravotní stav těla: vždyť jsem vedl příliš sedavý způsob života, neustále jsem pracoval u počítače.

V jedné z knih Vladimira Antonova [7] jsem se seznámil s metodou meditačního běhu – a začal jsem pravidelně běhat v kombinaci s meditací. Také jsem několikrát denně dělal krátkou gymnastiku. A když jsem si přečetl o zásadách "oddělené stravy", začal jsem se vyhýbat nechtěným kombinacím potravin během konzumace jídla.

To všechno mělo skvělý efekt, letargii unaveného těla vystřídal elán, jako by se do něho vlil proud svěžích sil! A ty nové síly mi pomáhaly úspěšněji pokračovat dále na duchovní úrovni.

Potom jsem se mnohokrát ujistil, jak důležité je, mít pro úspěšné osvojení meditací zdravé tělo, plné sil. Nemluvě už o tom, že je tak prostě mnohem příjemnější žít: ve srovnání s tím, abychom se "ploužili životem" s povadlým, slabým tělem, které je ještě k tomu náchylné k onemocnění.

... V přírodě právě bylo jaro, přinášelo probuzení, rozkvět všeho kolem. Ve městě v ulicích rozkvetly stromy, potom v zahradách začaly rozkvétat růže. Kochal jsem se tou krásou a byl jsem také naplněn stavem jara.

Jaro je skvělé období pro slaďování s krásou a něžnou jemností rozkvétající přírody! Obzvlášť dobré je vyjít si zrána do zahrady nebo do parku a vítat tam východ slunce, dělat rozcvičku, meditovat, naplňovat se ranním slunečním světlem! Pouhá půlhodinka takhle strávená za východu slunce dokáže zázračně změnit náladu na celý den!

A v lesích se s příchodem jara objevují "koberce" květin, na předtím holých větvičkách stromů a keřů pučí z pupenů zelené listy. V tomto čase jsou zvlášť krásné a něžné!...

Zkusme si alespoň jednou vyslechnout, jak vítají východ slunce ptáci! K tomu je třeba přijít do lesa ještě za šera, nejlépe, když ráno slibuje, že bude jasno. Uslyšíme, jak ptačí chór postupně roste a sílí, a jakého jásání dosahuje, když se zpoza obzoru už-už objevuje Slunce! Každý ze zpěváků zpívá po svém svou píseň radosti nadcházejícímu dni! A když už slunce vyšlo – ptáci brzy umlkají a věnují se svým denním záležitostem.

Ale v jarním lese nejsou slyšet jen ptačí hlasy. V době tání sněhu se tam objevují písně zurčících potůčků. Zaposlouchejme se do jejich hlasů – a zjistíme, že žádný z nich není stejný. Na každé nové peřeji zurčí potůček jinak, a občas můžeme najít podivuhodně něžný a jemný zvuk. Touto něžností a jemností se můžeme naplnit, pokud budeme "naslouchat" duchovním srdcem.

* * *

Žil jsem tehdy uprostřed vší té jarní harmonie a radoval se z ní. Ale přesto to nebyla ona, kdo mě zajímal nejvíc. Tak jako se moje tělo po ozdravění naplnilo novými silami – tak se i v životě duše objevil pocit, že se přede mnou otevírá nový, dosud neprozkoumaný prostor.

Bylo to spojeno s tím, že jsem stále více pozornosti věnoval Bohu – a On mi začal být stále blíže. V tom mi zvláště pomáhaly knihy,

Ráno jsem si přečetl alespoň jeden odstavec z brožury "Duchovní rozhovory"¹, a zapamatoval jsem si rady Boha – jako heslo pro nový den. Například:

"Nauč se Mne milovat tak, jako Já miluji tebe, jako Já miluji všechny!",

"Buďte dokonalí, jako je dokonalý Bůh!",

"Radost musí přebývat u tebe ve tvé duši! A ať tu radost nic nikdy nezakalí! A ať vždy proudí jako světlo z tvých očí – ta radost duše!",

Chci, abyste na Mě mysleli neustále – s láskou, radostí, světlem v duši!".

Tyto a další zásady-přikázání jsem se snažil procítit během pracovního dne. A večer, před spánkem, jsem četl ponaučení Satja Sáí, a také je zkoušel ve svém životě.

... Kolik inspirace a pomoci na Cestě může získat duchovní hledač z přečtení dobrých duchovních knih! Ale někdy může takové čtení dávat zvlášť silný efekt.

To se mi stalo při čtení "Autobiografie" Jógánándy [31]. Jeho kniha byla naplněna emocemi lásky k Bohu. Stejné emoce přeplňovaly i mě, když jsem ji četl.

Tehdy jsem ještě nevěděl, že Jógánánda dosáhl Božskosti a teď, po odloučení od těla, On pokračuje v práci s lidmi – pomáhá jim ze Svého nevtěleného stavu. Takoví Božští Učitelé se často dotýkají Svými Vědomími těch lidí, kteří v tom okamžiku čtou knihy, které Oni napsali v minulosti, anebo knihy, věnované Jim.

Tak i Jógánánda v těchto dnech zaplňoval Sebou mojí anáhatu. Díky tomu jsem ještě lépe mohl pocítit přítomnost Boha ve svém životě.

Podobně tomu, jako když někdo zamilovaný každý nový den odhaluje stále úplněji nový překrásný život ve dvou, zaplněný radostí setkávání a komunikace s milovaným člověkem, poznává nový, dříve nepoznaný pocit dokonalého otevření dvou srdcí navzájem – tak jsem i já pro sebe otevíral život, ve kterém jsem pociťoval neustálou přítomnost Boha, pociťoval jsem, že On, jako Milující Božské Srdce, je po celý čas vedle mě, v bezprostřední blízkosti od mého srdce, a také i v něm. Vždyť se stačilo v anáhatě obrátit k Němu, a ona se rázem naplňovala vlnou odezvy Jeho Lásky!

A v každé neočekávané události jsem se snažil vidět Jeho účast. A na všechny budoucí události jsem se začal dívat ne jako na to, s čím se musím vypořádat sám, ale jako na to, co budeme prožívat spolu: já a On.

Přestal jsem si myslet, že žiji o samotě na tomto světě, že se v něm se mnou cosi děje, jako například neštěstí, která se mohou "zničehonic svalit na mojí hlavu". Začal jsem vnímat všechny události jako společný život s Bohem – život, kde je On v každém okamžiku – se mnou.

Právě tak vynikající zkušenost mi dalo přečtení knih Satja Sáí a knih o Něm. Z nich jsem se dozvěděl, že On je Avatár, žijící v současnosti na jihu Indie.

Krišna, Ježíš, Bábadží a další velcí Božští Učitelé byli vtěleni kdysi v minulosti, a já jsem se o Nich dozvídal jako o historických Osobnostech a záviděl jsem těm lidem, kterým se podařilo s Nimi komunikovat. Ale ukázalo se, že Jim podobný Božský Mesiáš žije i v našich dnech!

Zpočátku jsem tuto informaci přijímal opatrně: koneckonců nebývá tak vzácné, že se psychicky nemocní lidé nebo zjevní zločinci prohlašují za "převtělení" Ježíše Krista a dalších Velikých. Ale čím více jsem o Něm četl, tím víc jsem se přesvědčoval, že On je skutečně Božský. A nejen proto, že On tvořil samé neuvěřitelné zázraky, kterých byli svědky všichni autoři knih o Něm. Ale On demonstroval Božskou Dokonalost samotným Svým životem a těmi znalostmi, které On předával lidem.

O kolik bližší, milejší se stával s každou přečtenou knihou! Když jsem seděl v pokoji při čtení těch knih jsem často pociťoval, že moje tělo a prostor kolem něho se naplňují Láskou. Až potom jsem pochopil, že v těch momentech byl On Sám skutečně přítomen v mém pokoji, ale pochopitelně, ne tělem, ale Vědomím.

A zejména díky Jemu jsem se seznámil s Vladimírem Antonovem.