MICHAIL NIKOLENKO

Dětství a mládí

Moje vzpomínky na dětství v tomto vtělení začínají přibližně od věku tří let. Vzpomínám si, že jsem tehdy velice ostře a jasně vnímal okolní svět – ne méně jasněji, než teď. Probíhal proces hromadění dojmů, seznamování s materiálním světem, ve kterém mě čekalo žít. A to, co se dospělému zdá nepatrné a nezajímavé, může naplno zaujmout a přitáhnout pozornost dítěte – vždyť se s tím setkává poprvé v životě v tomto těle!

Vzpomínám si také na péči a něžnost maminky, na její ruce, plné lásky.

Další osobou, která mě objala a zahalila svou láskou, byla babička. Byla to obětavá žena, žijící jen péčí o druhé. Ani jednou jsem neviděl, že by projevovala emoce rozčílení nebo nenávisti vůči někomu, nebo že by hájila svoje vlastní zájmy.

Můj otec byl také úžasný člověk. Před mým narozením pracoval v konstrukční kanceláři závodu, vyrábějícího televizory. Byla to zajímavá práce, a on byl perspektivní specialista. Rodiče byli mladý pár a ještě neměli svůj byt. Když se otec dozvěděl, že bude mít dítě, rozhodl se obětovat svoji práci a budoucí kariéru – a přestěhovat se do jiného města, kde žili rodiče jeho ženy a kde byly optimální podmínky pro růst děťátka.

Právě díky rodičům a babičce jsem od dětství poznal lásku a vlídnost, a mohl jsem vyrůstat s pocitem, že je mi dobře na tomto světě. Oni mi dali nádherné dětství!

Vzpomínám si na naše výlety na lyžích v zimním lese mezi majestátním smrky, pokrytými sněhem. Za slunečného počasí se obzvlášť vtiskovaly do paměti svou neobyčejnou pohádkovou krásou. A zdálo se, že je celé tělo prosyceno zdravou čistotou a svěžestí mrazivého vzduchu.

A v létě mě během školních let čekaly prázdniny na venkově u mé druhé babičky, kde jsem se mohl koupat v říčce a opalovat.

Také jsme celá rodina vyráželi na túry s přenocováním na břehu řeky. Tam jsme se často setkávali s lesními obyvateli, zejména s hady a ježky. Některé z nich jsme chytali, abychom si je lépe prohlédli, a ježky jsme si dokonce brali na krátký čas s sebou domů – já i sestra jsme velice chtěli, aby takové zvířátko alespoň krátkou dobu žilo u nás v bytě. Teď na to vzpomínám s lítostí – vždyť my jsme nebrali v úvahu právo těchto tvorů žít svým způsobem života a omezovali je jen kvůli svojí zábavě.

Přání a vnitřní potřeba chovat se k obyvatelům lesa s úctou a zbytečně je nevyrušovat se dostavilo až po letech.

... Bůh přesně vytvářel moje dětství v souladu se Svým Plánem. Proto mi dal poznat nejen teplo lidské lásky, ale i obtíže, jaké bývají v životě.

Jednou z nich byla i nemoc, kvůli které jsem byl dva roky v nemocnici. Pro dítě předškolního věku to byl hrozný šok: být najednou odtržený od rodiny a smířit se s tím, že teď bude muset žít v naprosto cizích, neznámých podmínkách. Ale z hlediska mého dalšího růstu to bylo požehnáním, protože mi to přineslo užitečnou životní zkušenost.

... Nyní také zřetelně sleduji, jak mi v tomto vtělení byla předurčena cesta rozvoje ve vědeckém prostředí.

Jedna z mých babiček byla učitelkou ve škole. Naučila mě číst už v předškolním věku. A tak jsem v nemocnici s potěšením "hltal" knihy, za což jsem od dětí dostal přezdívku "profesor".

Nejvíc ze všeho mě zaujala kniha, která vyprávěla o vesmíru a struktuře sluneční soustavy. "Náhodou" jsem na ni narazil v bedně s nemocničním harampádím, kam se nějakým zázrakem dostala. Tato kniha ve mně poprvé probudila zájem o vědecké poznání obrazu světa.

Ve škole, kde jsem měl tu čest studovat, byli vynikající učitelé matematiky a fyziky, zamilovaní do své práce. Především díky nim jsem si tyto předměty zamiloval a s potěšením je studoval.

A když jsem po absolvování školy chtěl pokračovat na fyzicko-technickém institutu, kde bylo velmi přísné výběrové řízení, došlo k další "náhodné" souhře okolností. Na ústní zkoušce mi zkoušející zadal příklady, které byly mezi těmi, které jsem zrovna den předtím rozebíral v učebnici. Výsledkem byla pětka (jednička)! Právě díky ní jsem prošel zkouškami a byl přijat do institutu.

Později jsem se z vlastní zkušenosti přesvědčoval, že když člověk koná činy, které jsou v souladu s Božími plány, pohybuje se doslova jako po kolejích: všechny události se harmonicky řadí jedna za druhou, vznikají příznivé podmínky, potkává ty správné lidi. Je to jako jízda po železnici s přestupováním, kde příjezd jednoho vlaku a odjezd druhého jsou už navzájem sladěny, a cestující plynule přestupuje z jednoho úseku cesty na druhý.

Takové "zdařilé přestupy" se v mém životě děly i v budoucnu: v době studia na Univerzitě jsem byl pozván na stáž do Institutu Jaderných Výzkumů. Po vystudování jsem tam začal pracovat.

A brzy jsem dostal pozvání k účasti na jednom z mezinárodních experimentů v Evropském centru pro jaderný výzkum v Ženevě. Práce v mezinárodním vědeckém kolektivu mi dala velice cennou životní zkušenost.

Tak jsem dosáhl toho, o čem jsem snil ve škole: vystudoval jsem jednu z nejprestižnějších univerzit v zemi, stal se zaměstnancem známého vědeckého centra, zúčastnil se mezinárodního experimentu, prováděného na nejpokročilejších hranicích současné fyziky elementárních částic. A dokonce jsem v důsledku toho dostal titul kandidáta matematických a fyzikálních věd.

Avšak to všechno nebylo limitem mých tužeb. Tou dobou se mi totiž odhalily mnohem větší perspektivy, které jsem si v dětství nedokázal ani představit.