Zkouška od Chuanga-Di
Zkouška od Chuanga-Di
"Když přijdeš, musíš přijít připravený zemřít".
Juan Matus [27]
Juan Matus jednou vysvětloval Carlosovi Castanedovi: "Učení vždy nepřináší to, co od něho člověk očekává... Vychází najevo, že jeho cíl... je na opačné straně bojiště. A tak člověk naráží na svého prvního nepřítele – strach... A jestliže člověk, vyděšený jeho přítomností, uteče pryč – pak jeho nepřítel skoncuje s jeho ambicemi..." [6,27].
... Pokračovala nová etapa naší práce: neustálé výjezdy do lesa, nová místa síly, nové meditace, nové pocity, nezapomenutelná setkání s Božskými Učiteli, Které jsme se učili pociťovat, vidět a slyšet. A bylo Jich tak mnoho! A Každý přinášel Svůj neopakovatelný odstín Lásky, a daroval nám Svoje oblíbené meditace...
Když jsme začínali práci s vrstvami Absolutna "za zrcadlem", seznámil nás Vladimír s Božským Chuangem-Di. Z vesmírných hlubin Chuang-Di vystoupil k anáhatám našich těl a vstoupil do nich Svým Obličejem... A dále – už jen skok vědomím do Jeho Vesmírné Anáhaty – a materiální svět pro nás zmizel: ponořili jsme se do světa protoprakriti, a potom jsme se učili potápět stále hlouběji a hlouběji – do Bezednosti Lásky Stvořitele...
A teď jsme jeli přenocovat do lesa: abychom mohli za svítání poslouchat jarní písně tetřevů.
Neočekávala jsem od tohoto výletu nic jiného, kromě odpočinku a relaxace.
Ale Bůh měl úplně jiné plány...
Dlouho jsme šli po nezpevněné vesnické silnici. Vysoká noční obloha tiše zářila hvězdami, po stranách cesty se nezřetelně rýsovaly siluety stromů, odevšad byly slyšet jarní písně žab...
Začala jsem meditovat – a rázem se na mě přivalila široká vlna Božské Něžnosti a Klidu: přišel Chuang-Di.
Očekávala jsem, že mi On, tak jako vždy, rozevře Svoje Vesmírná Objetí, zalije mě Svou Láskou a daruje mi novou meditaci...
Ale On mi oznámil, že si tentokrát se mnou přišel vážně promluvit...
– Navrhuji ti novou etapu práce – fázi, ve které bude obsažen odchod z pozemské roviny. Pokud se cítíš nepřipravená k takovému zvratu událostí – pak to vzdej hned teď, dokud není pozdě!...
... Ano, na takový obrat událostí jsem připravena nebyla. Pocítila jsem to tak ostře, že jsem jsem už nemohla myslet na nic jiného, kromě brzké smrti těla. Jedna věc je – učit se neidentifikovat s tělem v meditaci: "Představme si, že tělo už zemřelo... Už ho nemám... Tělo bylo jen slupka... Ale já jsem ohromné duchovní srdce, vědomí, osvobozené od hmoty, existující nezávisle na těle...". Já se teď bez těla můžu úplně obejít... V meditaci – ano, kolikrát je libo! Ale tady – ve skutečnosti?!...
Ačkoliv se Chuang-Di ani slovem nezmínil o nějaké lhůtě – přesto jsem stoprocentně uvěřila tomu, že smrt těla přijde, pokud ne už tuto noc, tak zítra. A ne meditační, ale úplně skutečná!
A Chuang-Di ještě "přiléval oleje do ohně", tím, že oživil v mé paměti Vladimírova vyprávění o tom, jak ve sváteční dny vůbec nebylo možné po venkovských silnicích projet autem: běžnými obrázky byly rvačky na nože a opilí místní občané, válející se uprostřed cesty... To ještě přiostřilo mé pocity...
Náhle mnou projelo uvědomění: vždyť právě dnes je 1. máje!...
Kráčela jsem po noční silnici a neočekávala jsem už dematerializaci těla, ale mnohem primitivnější smrt – hned teď. Vnitřním zrakem jsem už viděla toho místního opilce, který teď vyskočí z křoví a podřízne mi krk...
Nedokázala jsem meditovat, nedokázala jsem se ani na minutu udržet v té blaženosti, ve které, jak se zdálo, jsem už uměla žít trvale. Pro všechny případy jsem se snažila držet poblíž Vladimíra...
Připadalo mi, že mě ty myšlenky roztrhají na kusy. Zavalila mně celá kupa starostí: "ještě jsem nestihla udělat to a to!". Po tvářích mi stékaly slzy.
Chápala jsem, že ať už je mi teď jakkoliv špatně, za nic na světě se "nesesypu": já už nemohu žít předchozím životem – životem bez Boha! Ale, když se mi skutečně rýsoval obraz vlastní smrti, šly na mě mdloby – protože... já ještě nechci umřít! Ještě tolik věcí se musím naučit, vždyť jsem se teprve vydala na cestu! A mám dcerku, kterou bych chtěla vychovat, obrazy, které chci namalovat, touhu vrátit se k práci ve filmu...
Kroutila jsem se bolestí do té doby, dokud jsem nepochopila, že se pokouším jít po dvou cestách najednou: po cestě obyčejného člověka – a po cestě duchovního bojovníka. A pokud se mi to dříve dařilo, pak teď jsem došla ke "značce", od které se ty cesty rozcházejí – zásadně a navždy! A mně se už nepodaří jít po obou najednou. Musím si jednou a provždy vybrat jen jednu z nich!
A já jsem si ji vybrala.
... Zbavil mě tehdy Bůh těla? Samozřejmě, že ne! Byla to jen zkouška pevnosti. On jen kontroloval, jestli mám dost síly, píle a odvahy, abych neodpadla v půli cesty
Vždyť On další Cestu do Svých Hlubin může nabídnout jen tomu, jehož oddaností si je absolutně jist.
... Chuang-Di pak pro mě shrnul výsledek té noci:
– Tvoje volba byla správná. Ale zavřít dveře do světa iluzí je teprve začátek Cesty. Ještě je zapotřebí otevřít bránu do Světa Stvořitele. A nestačí jen otevřít bránu a vejít – ale také se Tam ubytovat.
Pochop, že tvým cílem není dostat se do nagualu1, stát se tam mágem a osvobodit se od hmoty. Cílem je získat opravdovou Svobodu – Svobodu s velkým písmenem. Za hranicí hmotného světa můžeš najít spoustu cest, ale ke Svobodě vede jen jedna – cesta srdce: tu Cestu je schopna osvítit jen Láska!
... A znovu dál ubíhaly měsíce a roky nepřetržité práce. Ale čas už teď neodměřovaly události světského života, ale nové stupně duchovního vzestupu.
