Cesta Duchovního Srdce

Seznámení s knihami
Vladimíra Antonova

"Když je obyčejný člověk připraven – Síla mu poskytne Učitele" [6,28] – pod tuto frázi bych se mohla podepsat. Byla jsem absolutně přesvědčena, že se to právě tak vždy děje.

Zneklidňovala mě jen jedna otázka: Přečetla jsem si, že do "skupiny Nagualu" nepřijímají dobrovolníky. Naopak, žáci, na které Síla ukázala, byli do Školy lákáni s pomocí všelijakých triků.

"Co mám tedy dělat? – přemýšlela jsem. – Jsem sice dobrovolnice, ale vím, že v životě chci právě jen tohle a nic jiného. Mě tam nikdo nemusí zatahovat násilím nebo lstivostí, jenom mi dejte znamení, kam mám jít, – a hned tam poletím..."

... Ale v té době jsem ještě nepřečetla Korán, a proto jsem nevěděla, že " Bůh je nejmazanější ze všech chytráků"... A tak, když mi On dal přímo do rukou knihu mého budoucího Naguala, byla jsem tak vystrašená, že... jsem ji málem odmítla.

A stalo se to takhle:

Castanedovy knihy mi "daly křídla", nadchly mě do takové míry, že jsem se s nimi vrhala na všechny své známé, a nabízela jim je jako všelék:

– Tady! Podívejte se! Ta Svoboda, o kterou my všichni tak usilujeme, – doopravdy existuje!

... Ale podle reakcí lidí jsem pochopila, že oni tu Svobodu... vůbec nepotřebují! Někdo z nich si tu knihu přečetl jako fantastický román, ale mnozí byli líní ji i jen otevřít...

Ale já jsem neztrácela naději.

Jednou jsem po čase byla na návštěvě u své dávné přítelkyně Anny. Seznámily jsme spolu kdysi ve filmovém studiu. A třebaže jsme bok po boku pracovaly jen krátký čas, zachovaly jsme si přátelský vztah a několikrát do roka jsme se setkávaly.

Pochopitelně jsem nepropásla příležitost nabídnout knihy i jí. Anna je přijala a navíc řekla, že i ona má pro mě dárek, a položila přímo přede mě malou knížečku s názvem "Původní Učení Ježíše Krista". Jako autor byl uveden Vladimir Antonov.

Nebudu skrývat, že jsem se ulekla a po určitou dobu pociťovala rozpaky. Věděla jsem, že Anna chodí do kostela, a dohadovala jsem se, že je to nějaká pravoslavná literatura nebo pohádky o "hodném Pánbíčkovi" ve stylu současných protestanských církví. Ale naštěstí jsem byla "dobře vychovaná" a věděla jsem, že odmítat dárky na oplátku je neslušné. Takže jsem si knížku vzala. Tím spíš, že byla tenoučká. "Nějak ji zmůžu..." – povzdechla jsem si pro sebe.

Ale, jako by toho bylo málo, Anna ještě dodala: "A představ si?! Autor téhle knihy se ještě u mě natáčel v posledním filmu – v davové scéně!"

Tak! Ještě jedno překvapení! Autor je ještě komparzista v davových scénách!... Hned jsem si vzpomněla, co je to davová scéna... V paměti mi ožil dav lidí, kteří se několik hodin nudí ve studijním autobusu nebo se s cigaretami poflakují po chodbách a nekonečně dlouho čekají, až je zavolají na tři minuty natáčení. Ano, z takové nudy je možné napsat i knihu...

Myslím, že se toho večera Don Juan nejednou "lámal v pase" od smíchu, když sledoval tok mých myšlenek...Darovat Mistrovu knihu takhle virtuózně – to bylo přesně v Jeho stylu!

... Leč knihu jsem neodložila "do spodního šuplete". Velice rychle jsem ji přečetla. Avšak, jak mylný a předpojatý byl můj počáteční názor! Nejednou jsem se za něj v duchu omlouvala autorovi...

Když jsem knihu přečetla, poprvé v životě jsem pochopila, co je opravdové křesťanství! Do té doby jsem neuměla oddělit Pravdu, spočívající v jeho základech, od překroucení a nánosů, které na něj stále vrství téměř všechny současné církve, – a celý život jsem se proto na křesťanství dívala jako přes špinavé sklo...

Na druhou a třetí knihu Vladimíra Antonova – "Jak se poznává Bůh" a "Bůh hovoří" – jsem už netrpělivě čekala. Kromě autobiografie jsem v nich objevila i důležité citáty ze všech základních náboženských Učení. Je zapotřebí si tyto knihy přečíst, abychom pochopili, nakolik hodnotné informace pro duchovního hledače obsahují!

Už předtím jsem se pochopitelně zajímala o různou ezoterickou literaturu: náboženskou, o psychoenergetice, léčitelství, magii, astrologii... Ale nejen, že jsem se nepokoušela tyto informace nějak diferencovat a uspořádat, dokonce jsem si ani nedokázala představit, jak by to bylo možné udělat. Bylo to, jako bych viděla spoustu kousků nějaké složité mozaiky. Ale, protože jsem neviděla celý obraz v jeho úplnosti, neměla jsem ani tušení, co si počít se všemi těmi úlomky vědomostí.

Přijala jsem tyto knihy jako ještě jeden dárek od Boha! Autor poskládal tu mozaiku, o které se mi ani nesnilo, že ji složím, – a představil ji všem! A já jsem poprvé v životě uviděla, jak je překrásná a zároveň prostá!

Knihy mi odpověděly na všechny moje otázky! Sotva jsem stačila v myšlenkách zformulovat nějakou otázku, hned jsem na ni doslova po několika stránkách našla odpověď. Velice se mi líbilo, že knihy nenutily čtenáře ke slepému uvěření všemu, ale naopak vybízely k vlastnímu přemýšlení, navrhovaly samostatně se zamyslet nad mnoha aspekty života.