Setkání
Setkání
Žila jsem ve stavu vděčnosti autorovi knihy, ale ani mě nenapadlo, že bych se s ním mohla setkat... Naštěstí v tom projevila iniciativu Anna.
Jednou jsem k ní zašla na návštěvu; seděly jsme v klidu v kuchyni a pily čaj...
A ona mi zničehonic řekla, že jí dnes zavolal Antonov a že nás zve obě na návštěvu. A to setkání že se neuskuteční za rok či za dva, ale... pozítří!
Byla jsem v šoku... Když jsem uviděla jakou rychlostí se můj sen "zhmotňuje", vyděsila jsem se! Na jedné straně to bylo vyplnění mého snu a touhy, bylo to to, co jsem si přála nejvíc ze všeho na světě. Ale na druhé straně to bylo to, čeho jsem se nejvíc ze všeho bála. Protože vždy, když jsem stála před nějakými novými, mně neznámými dveřmi, se mi zdálo lehčí "oběsit se před prahem", nežli udělat krok a vejít.
Přestoupit tento "práh" mi pomohlo jen absolutní pochopení toho, že pokud teď couvnu, pak už druhou takovou šanci nikdy nedostanu! S jistotou jsem věděla, že "Pták Svobody" dvakrát nepřilétá...
... Takže, schůzka byla sjednána. Já i Anna jsme se "třásly jako dva osikové listy", ale couvnout nebylo kam.
... Nejvíc ze všeho mě udivilo, jak nás on při setkání velice něžně objal a políbil, – tak, jako by nás dávno znal a očekával... Hned nás požádal, abychom přešly na tykání. Vzpomínám si na svůj první dojem z něho: modré oči a bohaté načechrané vousy, rámující mladý opálený obličej. Upřímně přiznávám, že jsem si ho před tímto setkáním představovala přibližně jako někoho, "kdo přichází z minulého století"...
Seděli jsme v pokoji. Rýže už byla uvařena, na stole se objevily nakládané houby, majonéza... Líbilo se mi to, že ve všem jeho jednání nebyl žádný shon a spěch. On se nacházel v prostoru klidu a srdečné lásky, které on sám i vytvářel. Všechny jeho činy byly natolik plynulé, že se zdálo, jako by se všechno dělo samo od sebe,
Vladimír nám vyprávěl o svém prvním setkání s Annou. Myslím, že ani ona sama nevěděla, jakým vtipným způsobem se dostal před rokem do její šatny. Ukázalo se, že kolem stánku, kam obvykle dával na prodej svoje knihy, se kolem něho začala nějak podivně "točit" nějaká žena. Obcházela ho hned zprava, hned zleva a dívala se mu upřeně do obličeje...
– Dívám se na ni a nechápu, co by ode mne mohla chtít? Možná to bude bývalá žákyně? Nebo je to blázen? – vyprávěl se smíchem. Ale pak se konečně představila jako castingová asistentka. Řekla, že hledá člověka s právě takovým obličejem a takovými vousy. Prosila a přemlouvala mě k epizodické roli ve filmu. Když jsem viděl, že to tak velmi potřebuje, nemohl jsem jí to odmítnout. Odešel jsem s ní do kostymérny – a tam jsem mezi spoustou lidí uviděl Annu. Když upravovala kostým na některém z herců – z jejích rukou se linulo světlo... Hned jsem pochopil, proč mě sem Bůh přivedl: vždyť je to taková vzácnost: potkat člověka s už rozvinutým duchovním srdcem!
... Hodně jsme si toho napovídali, Vladimír nám pokládal nějaké otázky a my jsme blábolily jakousi odpověď. Vzpomínám si, že pro mě bylo toho večera velice těžké se uvolnit, a také si vzpomínám na Vladimírova slova na rozloučenou:
– Měla by ses víc usmívat!
Vladimír nám pro začátek doporučil, abychom si přečetly řadu knih o Satja Sáí Bábovi a o Bábadžím, a měly jsme provádět cvičení, která byla popsána v knihách. Krátce řečeno, byly jsme na nějaký čas připuštěny k samostatné práci...
... Po tomto setkání jsem pochopila, že neumím žít v anáhatě, neumím se usmívat a neumím objímat lidi. Všemu tomu jsem se musela naučit, a proto jsem začala každý den trénovat. Nevím, co a jak se mi tehdy podařilo, ale v první řadě to byl boj sama se sebou.
