První výjezd na místo síly
První výjezd na místo síly
Náš první výjezd se tehdy uskutečnil 8. března. Nemohu říci, že by tento svátek pro mě znamenal něco výjimečného, nicméně tentokrát významný byl. Ironií osudu právě v tento den došlo k otřesení mojí živě projevené ženské "lidské formy". A to doslova udělalo čáru, oddělující můj předchozí život od toho nového.
Byla jsem vychována v "nejlepších tradicích" naší společnosti; měla jsem diplom módní návrhářky – , což znamenalo, že předtím jsem nedokázala vyjít z domu, pokud délka mého kabátu neodpovídala výšce podpatků, pokud rukavice neladily s barvou šály, nebo jsem neměla nalíčené rty a napudrovaný obličej...
A teď najednou, o víkendu v sedm hodin ráno vycházím z domu ve vaťáku!..., v kalhotách z celtoviny! (celé ráno jsem se je neúspěšně pokoušela vyžehlit)...! v gumových holínkách!..., a s rozdrbaným ruksakem na zádech! Proplížila jsem se pod okny svého domu, a dávala přitom dobrý pozor, aby mě nezahlédli sousedé...
Měla jsem pocit, že mám na sobě... – maškarní kostým!
Na cestě k autobusu mě neopouštěla myšlenka: "Hlavně abych nepotkala někoho ze známých!" Ačkoliv jsem se tím znepokojovala zbytečně: vždyť by mě přece vůbec nepoznali.
Ale, jakmile jsem dorazila na autobusovou zastávku a setkala se tam s celou partou, – všechno hned zapadlo do patřičných mezí. Vždyť oni všichni byli oblečeni stejně... Sladila jsem se s nimi, "propadla se" do anáhaty, a všechny moje problémy náhle vyvanuly...
...Nikdy nezapomenu na tento náš první výlet! Bylo to oblíbené místo Božského Učitele Assirise.
Nikdy jsme nespatřili Jeho Obličej, protože se vždy před námi zjevil jako obrovská koule Světla. Assiris nám vyprávěl přes Vladimíra, že Ho znali a uctívali už staří Asyřané, a že velmi dávno měl i Školy na území starověké, ještě předkřesťanské Rusi.
Ohromilo mě, že se místo síly nenachází někde v neproniknutelných lesích, ale přímo uprostřed dost široké lesní cesty. Občas po ní procházejí lidé... Ale oni všichni jsou soustředěni jen na vlastní myšlenky: nekonečně a zaujatě něco vymýšlejí, vzpomínají na minulost nebo sní o budoucnosti... Ale Bůh – žije "tady a teď", a aby Ho pocítili,... museli by prostě jen "plout" nad povrchem Země jako čisté a svobodné vědomí...
Samozřejmě jsem toho dne nezískala jasnovidnost a neuslyšela žádná Zjevení. Prostě jsem se jen "pachtila" a snažila se ze všech sil, abych alespoň trochu pocítila hranice místa síly, abych alespoň "koutkem oka" uviděla a pocítila Assirise.
... Po práci na místě síly jsme poobědvali u ohně, a potom jsme se po té samé cestě pomalu vydali směrem k autobusové zastávce.
Šla jsem a nechápala jsem, co se to se mnou stalo. Nikdy dříve jsem si nedokázala ani představit, že by obyčejná lesní procházka mohla poskytnout tolik štěstí! Dívala jsem se kolem a nepoznávala známý svět! Všechno bylo... jiné: i les byl naprosto jiný, i Slunce bylo jiné, i Země byla jiná: milující, živá, překrásná... Všechno bylo – nové, neznámé, zahalené neobyčejnou přitažlivostí! Vůbec jsem nevěděla, že je možné jen tak se procházet po Zemi: nespěchat, neutíkat, ale prostě jen jít – kráčet "po cestách své lásky"...
Právě v tento den jsem poznala, co je to vnitřní radost – radost, která nemá žádnou jinou příčinu, kromě své vlastní lásky: lásky ke všemu a ke všem! Srdce mi přeplňovalo štěstí z toho, že miluji všechny a všechno: tyto lidi, kteří mě vzali s sebou, tento sníh, jiskřící v paprscích Slunce, tento les, už začínající znít jarní radostí ptáků...
Emoce, které mě zaplavily v lese, nemizely ani doma. Přišla jsem domů, povídala si s rodinou, večeřela, ukládala ke spánku dítě, ale po celý ten čas jsem cítila, že já – opravdová – dál plavu v tom samém prostranství radosti a lásky... Šťastná jsem usnula.
