První lekce
První lekce
Na jaře začaly plánované lekce. Byl to kurz na otevření duchovního srdce. Zahrnoval psychofyzická cvičení, pránájámy, latihan a rozmanité způsoby očišťování a zjemňování anáhaty.
Po každé lekci jsem na sobě pozorovala změny: měnilo se moje vnímání okolního světa a měnila jsem se i já sama. Už na druhé lekci jsem se naučila usmívat: naučila jsem se ponoření dovnitř vlastní anáhaty – a to už stačilo, aby úsměv, když už ne vnější, tak alespoň vnitřní, nemizel.
Vzpomínám si, že na jednu lekci někdo přinesl Vladimírovi ukázat vodní řasu, která měla mít unikátní léčebné vlastnosti a vynikající energetiku. On se na ni podíval a jen svraštil čelo. Ale potom pohlédl na mě a řekl:
– Jak ty ses ale změnila! Vždyť když jsem tě poprvé uviděl – byla jsi právě tak "nepoživatelná", jako tahle vodní řasa!
Ó-ó-ó! Tohle byl ten nejúžasnější kompliment, jaký jsem kdy dostala! Já jsem lepší než ta vodní řasa! Za všeobecného chechtotu mě popadl do náruče a políbil. Byla jsem "v sedmém nebi" štěstím!
... Brzy jsme měli jet do lesa na místo síly. Vladimír nám připomněl, že syntetické oblečení "cloní" a že je v něm nemožné dobře pociťovat energetiku prostoru.
– Oblékneme se teple: svetry, vaťáky, na nohy – gumové holínky, – říkal nám, zdálo by se, že samé všední věci.
Všední – ale ne pro mě. Poslouchala jsem to všechno, a z každého jeho slova mně stále silněji "padala čelist". Prošívanou bundu..., batoh..., gumové holínky...? Pro mě – ještě včera "nepoživatelné řasy" – to byly předměty z jiné planety! V mé garderóbě "společenské dámy" se nevyskytovaly dokonce ani džínsy. A do toho lesa... – už zítra!
– Ale já nemám prošívanou bundu... – zašeptala jsem sotva se pohybujícími rty.
Vladimír "bez mrknutí oka" vytáhl ze skříně záplatovaný vaťák a se slovy "mohu půjčit" – mi ho podal. Holínky jsem koupila patnáct minut před zavřením krámu, a batoh a kalhoty mi slíbila přivézt Anna.
