Cesta Duchovního Srdce

Počáteční etapa

Byla to úplně první, počáteční fáze – etapa čtení knih, studování teorie, přijímání etické koncepce Školy. Když jsem přečetla knihu "Jak se poznává Bůh" a zcela přijala všechno, co v ní bylo napsáno, začala jsem okamžitě revidovat celý svůj "systém hodnot".

Jedním z prvním důležitějších kroků byl přechod na nezabíjené stravování. To, co mě tehdy nejvíce ze všeho ohromilo, bylo uvědomění toho, že jsem se nikdy předtím nad tímto tématem samostatně nezamyslela!

Pamatuji si, že mi kdysi v dětství četli povídku nějakého z ruských klasiků o sentimentální slečně, která uviděla, jak přímo před jejíma očima zabili prasátko. Otřesená upadla do mdlob, ale už večer toho dne jedla s chutí jeho maso. Já jsem jí tehdy strašně opovrhovala a velice jsem se pyšnila tím, že já taková nejsem. Avšak jakou facku teď dostalo moje ego, když jsem pochopila, že jsem nebyla o nic lepší než ona!...

My všichni přece, když kupujeme výrobky z masa nebo z ryb, dáváme svůj tichý souhlas se zabíjením zvířat...

Jenže, pokud se dozvíme o zabití člověka, hned v hrůze křičíme:"Jak může někdo vztáhnout ruku na cizí život! Vždyť je posvátný!" Nebo, pokud někdo zabil psa nebo kočku, se znovu rozhořčujeme: " Ach, to je ale zvrhlík, je to nelidské!"

Ale proč tedy my všichni tak snadno přijímáme zabíjení jiných zvířat? Dlouho jsem nemohla pochopit: proč nás právě tohle nezraňuje?

Když jsem se pokoušela odpovědět si na tuto otázku, uviděla jsem, že je to stereotyp šablon myšlení, který zakrývá celou tuhle hrůzu před naším srdcem a rozumem. Většina lidí jako by měla na očích blinkry, směrovky. A mají je nasazeny už od raného dětství, kdy rodiče dávají děťátku první představy o světě a říkají mu: "Dub je strom, tráva je zelená, maso a ryba jsou jídlo". A tato počáteční informace se stává axiomem, který nevyžaduje důkaz. Tato informace se mění v jakýsi pevný základ, na kterém si později člověk buduje svůj vztah se světem.

Když mi, tehdy už dospělé, konečně došlo, jaký zločin jsem celý život páchala na zvířatech, byla jsem otřesena až k slzám! Vždyť jsem přece nebyla bezcitná! Jak jsem jen mohla dopustit, aby kvůli mým chuťovým rozmarům trpěla zvířata?!

Velice dlouho jsem se kála; hrdlo se mi stahovalo pláčem...

Později, když jsem druhým lidem vysvětlovala, proč jsem se vzdala zabíjeného stravování, střetla jsem se s naprostým nepochopením a nepřijetím této etické koncepce. Jaké jsem jen uslyšela absurdity! Například: "Ale zvířata maso jedí! A čím se lidé odlišují od zvířat? Ničím! My všichni jsme savci!" Tak to je! Ukázalo se, že ne všichni lidé chápou význam slova "savci"¹.

... Jedna moje známá ráda opakovala, že to nejdůležitější v jejím životě je láska. Ale když jsem jí navrhla, aby přešla na nezabíjenou stravu, odpověděla mi:

– Ano... Zvířat je mi pochopitelně líto. Ale vždyť je to tak příjemné – posnídat ráno servelatik²!

A další lidé začali rozhořčeně křičet:

– Ale proč tedy nejíš maso?! Vždyť je to nějaké sektářství!

A pobuřovalo je hlavně to, že jsem zabíjenou stravu odmítla právě z etických důvodů. Kdybych to udělala na doporučení lékaře nebo prostě z vlastního rozmaru, nikdo by neřekl ani slovo. Výbuch rozhořčení vyvolalo právě to, že jsem to neudělala... ze sobectví!

Tehdy pro mě bylo záhadou, proč většina lidí vítá antiduchovní heslo "Musíme milovat sami sebe" pokřikem "hurá!", ale skutky, v jejichž základu spočívá láska k druhým, u nich vyvolávají "spravedlivý hněv" nebo... strašlivá podezření...

Nějaký čas jsem se ze zvyku pokoušela udržovat vztahy s některými z těchto lidí: vždyť to byli koneckonců příbuzní... Ale brzy jsem pochopila, že opravdoví příbuzní vůbec nejsou ti lidé, kteří s námi mají společné biologické předky nebo z důvodu jiných okolností vytvářejí rodinný klan. O těch můžeme mluvit jako o příbuzných tělech. Ale opravdoví příbuzní jsou spřízněné duše: lidé, kteří mají stejné touhy a usilování v životě, kteří se řídí stejnými duchovními principy!

Mimochodem, je to velká vzácnost, když se pod střechou jednoho domu vyskytnou skutečně spřízněné duše. Já jsem v tomto ohledu měla neobyčejné štěstí: jak moje dcera, tak i otec přijali do svých životů základní etické principy, popsané v knihách Vladimira Antonova! A já to považuji za další drahocenný dar od Boha!

... A tak jsem se učila žít novým způsobem, učila jsem se žít ve stavu lásky a pokoušela jsem se provádět ta počáteční praktická cvičení, která byla popsána v knize "Jak se poznává Bůh".