Cesta Duchovního Srdce

O meditační práci

Co je to meditace? Mnozí lidé jsou si jisti tím, že meditovat znamená sedět potichu se zkříženýma nohama a očima přitom šilhat na kořen nosu...

Dlouho před setkáním s Vladimírem jsem se právě tak pokoušela "meditovat" i já... Ale co dál? Jen tak sedět a čekat? Ale jak dlouho čekat a na co?...

Když jsem četla Castanedovy knihy, snažila jsem se zopakovat všechno to, o čem vyprávěl. Ale jak ovládnout to "druhé vnímání"*¹? Vždyť Castaneda nic z toho nevysvětlil. Všude bylo jen to samé: don Juan mě udeřil do zad, a hned to začalo... Ale co mám dělat já? Kdo bouchne mě?

Samozřejmě jsem se pokoušela zastavovat vnitřní dialog, ale ani z toho nevzešlo nic dobrého: vždyť jsem se snažila, "usazená v hlavě", zastavit proud myšlenek. Jak to bylo úmorné! Vrcholem mých úspěchů tehdy bylo to, že se celá ta kupa myšlenek změnila v jednu, nekonečně opakovanou: "Nemyslet na nic!", "Nemyslet na nic!", "Nemyslet na nic!"...

Až tehdy, když jsem se začala učit u Vladimíra, mi vysvětlil, jaký je mechanizmus ovládnutí "mentální pauzy":

– Stačí jen prostě odejít vědomím z vrchní "bubliny vnímání" do spodní – a pak vnitřní dialog zmizí sám od sebe. "Z hlavy" je možné jen fantazírovat, nic skutečného z toho nevznikne. Vnitřní ticho, přemísťování vědomím v mnohorozměrném prostoru, schopnost vidět to, co je skutečně důležité na Cestě ke Stvořiteli, – to všechno lze uskutečnit pouze ze spodní "bubliny".

... Vzpomínám si, jak nás jednou, na samém začátku našeho učednictví, Vladimír seznámil s jedním velice zajímavým místem síly. Nacházelo se na mostě přes malou říčku. Přestoupíš hranici místa síly – a vědomí se náhle samo propadá dolů.

Vladimír vysvětloval:

– Všechno je velice jednoduché! Není zapotřebí "vytrhávat se" z těla. Stačí se jen pocítit ležícím na zádech na dně řeky. Přemístění proběhne okamžitě: vždyť vědomí se přemísťuje rychlostí myšlenky.

Začala jsem shlížet do chladné proudící vody: říčka není hluboká, je vidět píseček na dně, vodní řasy se pohupují v proudu. Poté jsem protekla vědomím do spodní "bubliny" – a... pochopila jsem, že ležím na dně řeky, zády pociťuji měkký písek, a čistá jarní voda proudí kolem mě a skrz mě... Cítila jsem se tak dobře a pokojně, všechny problémy a myšlenky odplynuly někam daleko spolu s proudem řeky... A náhle jsem jakoby skrz vodní sloupec uslyšela Vladimírův hlas:

– Podívej se, že se tam nedostalo také tvoje tělo! Dokonce jsi už zapomněla, že stojí na úplném okraji mostu!

... Byla jsem velice ohromena: vždyť se mi poprvé v životě podařilo proniknout do jiného světa a ponořit se do něho natolik, že fyzická rovina pro mně přestala existovat! A ukázalo se..., že je to tak jednoduché!

... Vladimír měl pochopitelně vždy radost z našich úspěchů! Ale neučil nás jen konkrétním meditacím. Pokaždé, když nám ukládal nová zadání, nám nejen vysvětloval techniku jejich provedení, ale odhaloval i strategii. Museli jsme pochopit, jak každé cvičení zapadá do obecného schématu Cesty, intelektově si uvědomovat každý absolvovaný stupeň.

Například, když nám Vladimír ukládal to cvičení na můstku, zároveň nám přehledně vysvětloval, proč je tak důležité vystupovat vědomím konkrétně pod tělo:

– Za prvé, my všichni jsme se zcela přirozeným způsobem předtím učili vnímat svět z čaker hlavy, to jest z vrchní části těla. Ale, abychom dosáhli úspěchů na duchovní Cestě, musíme se přestěhovat do středního dantianu – do čakry anáhaty – která se nachází uprostřed. A to hned každý prostě nedokáže. Proto bude správným řešením si zpočátku osvojit stabilní koncentraci co možná nejníže, jakoby na opačném pólu vzhledem k naší hlavě. A potom už bude snadné si osvojit koncentraci i uprostřed.

A dále. Musíme opustit stereotyp myšlení, který existuje téměř ve všech náboženských proudech: "Bůh je nahoře a peklo dole". Božští Učitelé Se často projevují ve formě ohromných Ohnivých Mahádublů, a lidé viděli Jejich Obličeje vysoko na obloze. Z toho vznikla myšlenka, že Bůh žije – nahoře (vzhledem k naší kulaté planetě?). Ale ve skutečnosti to tak vůbec není: Bůh je všude, ale přístup ke Stvořiteli bychom neměli hledat nahoře nad povrchem Země, ale konkrétně v hloubce našich vlastních dostatečně rozvinutých duchovních srdcí, mnohem hlouběji než tělo. Právě takto najdeme nejjemnější prostorovou dimenzi – Příbytek Stvořitele.

... A když jsme pracovali na rozlehlých loukách, v ohromných Mahádublech našich Učitelů, Vladimír nás instruoval:

– Vléváme se z anáhaty dozadu – a snažíme se ihned rozlít, rozplynout se v prostranství Světla! Vůbec není třeba pociťovat se antropomorfně, ve velikosti fyzického těla. To je zkušenost okultistů, jejich pokusy vycházet z fyzického těla v těle astrálním. Ale tohle pro nás není perspektivní. My máme naprosto jiné úkoly. A proto se musíme ihned vynasnažit rozplývat se ve Světle Božského Vědomí.

... Později, když jsme se už my sami učili vystupovat v roli instruktorů, nám Vladimír vysvětloval, že se od nás vyžaduje nejen znalost metod a metodologie duchovního vzestupu, ale i porozumění psychologii žáků:

– Pokud se učíme na Boha, musíme se stát psychology: vždyť Bůh je ten nejlepší Psycholog.

... Když jsme dělali své první krůčky ve výuce, zdálo se nám, zdálo se nám, že to nejdůležitější je, když my sami najdeme hranici místa síly, procítíme meditaci, a potom to všechno důkladně a správně vysvětlíme žákům. Ale Vladimír se tomu smál:

– Vy jste jako sólisté na divadle: vyjdete na scénu, abyste zazpívali svou árii! Ne! Takhle se to nedělá! Nezbytně musíte mít zpětnou vazbu se žáky! Musíte vidět, jak se to daří každému z nich. A pokud se to nedaří, pak musíte najít příčinu neúspěchu a pomáhat při jejím odstraňování.

Vladimír sám pro nás byl vždy příkladem toho, jak vést lidi. Bez ohledu na to, kolikrát jsme chodili na jedno a to samé místo síly, nikdy se neopakoval. Dokázal každému novému člověku předat meditaci konkrétně těmi slovy a termíny, které mu byly nejbližší, každému zdůrazňoval to, co bylo pro toho konkrétního člověka nejaktuálnější.

... A jak ohodnotit pokroky a perspektivu konkrétního žáka? Ukázalo se, že ne jen podle jeho meditačních schopností. Vladimír nás učil, že hlavním kritériem hodnocení je motivace, která pohání daného člověka. Buď se mu prostě jen líbí parta, ve které se ocitl, nebo "vyhledává rauš" z meditačních stavů, nebo hledá uzdravení těla, nebo chce "načerpat" osobní sílu? Jestliže člověka pohání kterýkoliv z těchto motivů, znamená to, že takového nelze vést dál!

Právo přibližovat se ke Stvořiteli natolik blízko, jak to umožňují metody, jaké máme k dispozici, kdo konkrétně usiluje o poznání Stvořitele, má jen ten, koho pohání láska k Němu! Pouze tomu, kdo si za cíl celého svého pozemského života zvolil Splynutí se Stvořitelem, otevírá Bůh Svoje Objetí!

... Občas se k nám v minulosti přidávali lidé, kteří už měli dostatečně "krystalizované" vědomí, a kteří snadno prováděli složité meditace... Ale zdaleka ne vždy dosahovali úspěchu. Pokud se jim nedostávalo toho nejdůležitějšího – zamilovanosti do Stvořitele, Bůh velice brzy ukončil jejich další pokrok.

– Jenom láska! Jenom ona všechno řeší! Člověk se nesmí nechat pouze unášet příjemným kontaktem s námi a meditačními pocity. Ale on musí zřetelně vidět Cíl a usilovat o Splynutí se Stvořitelem! – vysvětloval Vladimír.

A skutečně: jak by bylo možné provádět například takové meditace, jako je "Kříž Buddhy", "dávání" nebo "probuzení" – bez lásky? To je nemožné! Pokud se pociťujeme Řekou Svatého Ducha (Pranávou), pronikáme do nových, ještě neprozkoumaných vrstev mnohorozměrného prostoru, naplněných Živým Světlem Božského Vědomí, Jeho Něžností, – můžeme tam přebývat pouze, pokud se staneme láskou!

A právě na toto téma mi jednou řekl Satja Sáí Bába:

– Pokud jsi unavená – začínáš provádět meditaci jako sérii naučených úkonů. Ale pak je to přece to samé jako církevní rituály, které považuješ za prázdné a zbytečné. Nejdřív "dvakrát tlesknout, třikrát zadupat", a potom se divíš, že se neobjevuje odpovídající proud lásky. Ale meditace není série naučených úkonů, není to tělocvik pro vědomí! Meditace je projevení lásky ke Mně, je to dávání, darování sama sebe Mně!

* * *

Ještě před začátkem svojí práce s Vladimírem jsem si myslela, že duchovní Cesta se skládá z jakési série "okamžitých osvícení": podařilo se ti jednou úplně vyjít z těla, hluboko se ponořit do meditace, přijmout Zjevení – a tyto úspěchy už s tebou zůstanou po celý život.

Ale velice brzy jsem musela pochopit, že je to všechno jinak: v duchovním světě ti nic, co jsi kdysi zvládl, nepatří navždy. Každou novou hranici budeš muset "vzít útokem" – a potom každý den dokazovat, že jsi hoden té výšky, na kterou ses dokázal pozvednout. Na každém dosaženém stupni je třeba se zabydlet jako ve vlastním domě, udělat ho tím základem, ze kterého můžeš pokračovat ve vzestupu. Na této Cestě není možné dlouho odpočívat, není tam čas ani místo pro uklidnění. Jakmile povyrosteme – už je připraven další stupeň, kterého je třeba dosáhnout. A když je dosažen i on – Bůh před nás postaví ještě jeden, z jehož výšky se nám znovu začne točit hlava.