MARIA ŠTIL

Hledání Svobody

Odjakživa mě zajímalo, co se nachází tam – na druhé straně obvyklého materiálního světa.

... Právě při západu slunce nastává krátký, ale velice zajímavý úsek času, kdy slunce už-už zachází za obzor, a přitom vrhá svoje poslední paprsky na povrch Země. A tyto paprsky mají takovou sílu, že to vypadá, že se všechno kolem v té chvíli rozpustí ve zlatě toho západu slunce, že se v něm roztaví... Pokaždé, když jsem pozorovala tento obraz, jsem čekala, že se v té zlaté záři právě teď otevřou dveře do jiného světa – do světa Neomezené Svobody – a já do něho dokážu proklouznout...

Ale slunce mizelo za obzorem, svět se navracel ke své předchozí hutnosti, a moje touhy zas dál zůstávaly jenom sněním... Jenže ty dveře do jiných světů se neotvíraly, protože jsem je nehledala na tom pravém místě: hledala jsem je zvenku, ale ony se otevírají... zevnitř každého z nás.

Vždy jsem věřila ve Vyšší Sílu, ve Vyšší Rozum. A proto, že jsem chápala, že se náhody nestávají, pokoušela jsem se uvidět logický řetěz příčin a následků – jak ve vlastním životě, tak i v osudech druhých lidí. Ale nazvat tuto Velikou Sílu, řídící naše osudy – Bohem jsem nemohla, protože slovo Bůh u mě tehdy vyvolávalo asociace spojené jen s pravoslavím, které jsem nepřijímala. Cítila jsem, že pravoslaví neotevírá dveře ke Svobodě, ale naopak ji omezuje. A Boha samotného vykresluje pravoslaví jako hrozného a přísného soudce, který dohlíží na vyplňování jakýchsi absurdních, ničím nevysvětlitelných a nikomu nepotřebných pravidel. A právě takového "pravoslavného Boha" jsem nemohla přijmout.

Ale, jak se ukázalo, Bohu je absolutně jedno, jakým jménem Ho oslovujeme. Vždyť On má tisíce jmen! A má tisíce jazyků a tisíce příležitostí k tomu, aby Si vybudoval cestičku k srdci jakéhokoliv člověka. Bůh není hrozný Soudce! On je Milující a Moudrý Učitel.

A On mi tehdy doslova navrhl: "Ty nedokážeš pronést slovo "Bůh"? Žádný problém! Tady máš knihu, Kde Mě nazývají jmény "Síla", "Duch", "Orel"... Vyber si jakékoliv!..."

Byla to kniha Carlose Castanedy "Učení dona Juana".

A je pochopitelné, že když se mi poprvé dostala do rukou, vnímala jsem ji jako "dar osudu". Byla to kniha, na kterou jsem čekala celý život: kniha o Svobodě – té samé, o které jsem tak snila, ve kterou jsem věřila...

Během několika let, kdy jsem četla a znovu pročítala všechny Castanedovy knihy, jsem zářila štěstím, protože jsem pochopila, že jsem konečně našla smysl svého života: Chci ho zasvětit získání té samé Svobody, kterou dosáhli don Juan a duchovní bojovníci Jeho skupiny!"

Zdravý rozum mi říkal, že je to nemožné! Vždyť já přece nepojedu do Mexika! A kdybych tam i jela – ty lidi tam nikdy nedokážu najít!

Ale bez ohledu na argumenty rozumu se ve mně zformoval neústupný záměr: přidat se ke skupině Nagualu...

Předpokládala jsem, že učednická cesta, kterou šel Castaneda, je ta jedině možná, a očekávala jsem, že ji budu procházet přesně tak, ve všech podrobnostech a ve stejné posloupnosti...

Nicméně mě děsilo to, že všechny duchovní bojovníky bez výjimky v určité chvíli jejich učednické přípravy očekávalo střetnutí s "olli" – souboj, v jehož výsledku mohl bojovník buď zvítězit, nebo zemřít strachem... A jelikož jsem tehdy všechno, co bylo napsáno, přijímala téměř doslovně, dělalo se mi z pomyšlení na to hrozně špatně...

Ale vzdát jsem se nechtěla! A tak, přestože jsem se prát ani trochu neuměla, "duchovně jsem se vzchopila" a řekla jsem si: Tak dobře, když už to bez toho nejde – setkám se s tím olli a zmlátím ho!"

Teď mi přijde zábavné na to vzpomínat, ale tehdy... to všechno bylo tak vážné!

Když Castaneda popisoval svoji mystickou zkušenost, vyprávěl, jak mu jednou don Juan přikázal chytit dvě ještěrky; jedné z nich měl zašít oči, a druhé ústa (na další podrobnosti této hrůzy si už nevzpomínám). A to byla jediná zkouška, kterou jsem ve svém budoucím předpokládaném učednictví odmítla: "Umřít strachem samotná – to je ještě v pořádku, ale způsobit utrpení ještěrkám – ani za nic!"

No, a pochopitelně jsem se každou noc bezúspěšně pokoušela provést "prozkoumávání" předchozího života, a zastavovat svůj "vnitřní dialog", když jsem chodila po ulicích jako náměsíčnice...

Není těžké si domyslet, že to žádné pozitivní výsledky nepřinášelo.