Zkouška pevnosti
"Zkouška pevnosti"
"... Etická čistota v nadějném člověku se musí stát
absolutně bezpodmínečnou...
Etická čistota se musí stát
soupodstatnou s duší!"
Kim [6]
Přečetla jsem si Učení Ježíše, Krišny, Bábadžího, Satja Sáí Báby, Vladimírovy knihy, a pokoušela jsem se vniknout v samotnou podstatu Božské Moudrosti a aplikovat ji na sebe.
Bůh mi říkal:
– Bez konkrétní neustálé práce na sobě není možné dosáhnout úspěchu na duchovní Cestě. Předělávání sama sebe v souhlase s Mojí Vůlí – to nejsou "hrátky", ale ta nejdůležitější, důkladná a pečlivá každodenní práce. Musíš se do ní pustit s plnou odpovědností a uvědoměním si jejího zásadního významu. Není v ní místo pro lehkomyslnost, nepromyšlenost a nevyrovnanost. Pouze když budeš projevovat potřebnou horlivost a vytrvalost, a přitom jednat absolutně upřímně a čestně, – jen takovým způsobem můžeš na sobě zapracovat.
Vždyť je tak snadné, aniž by si toho člověk všiml, rozvrátit a zničit to nejlepší, co už je v duši!
Postupně a trpělivě pěstuj v sobě to nejlepší!
... A Vladimírova pomoc v té práci byla neocenitelná.
On nám téměř nikdy z vlastní iniciativy neříkal – jaké neřesti by měl každý jednotlivec v sobě napravit. Ale on se nás rozmanitými příklady životních situací ze své ohromné životní zkušenosti pokoušel dovést k vlastnímu pochopení našich etických nedostatků. A přitom to dělal vždy virtuózně a nikdy se neopakoval.
Například nám vysvětloval, jako by teoreticky, obecně, aniž by to konkrétně vztahoval na mě:
– Musíme plnocenně ovládat psychickou autoregulaci a vždy se vynasnažit žít v radostných a světlých stavech vědomí. Jedna věc je, když generuje špatné emoce nějaký maličký špinavý "usmrkánek" s vědomím velkým jako jeho kokon: škoda od něho je pro okolní tvory minimální. Ale jiná věc je velké vědomí, které svými hrubými emocemi doslova ochromuje ty kolem! Nikdy, ať už se děje cokoliv, nesmíme vycházet ze stavu lásky! A my za to máme odpovědnost před Bohem!
... Já jsem se zpočátku bála té obnaženosti své duše před Vladimírem a pokoušela jsem se před ním schovat svým nižším "já". Ale potom jsem pochopila, že když se uzavírám, pak přece nemohu sebe jako duši předělat! A že je to velké dobro: otevírat duši Mistrovi, který zasadí úder přesně na neřest, a ne mě celkově... A tak jsem se přestala ukrývat. A hned jsem dostala potvrzení správnosti tohoto rozhodnutí: jeden z našich mladých přátel, žijící v jiném městě, napsal Vladimírovi "žádost": Ty už jsi mě tak dávno nepokáral!... Ale vždyť to tak pomáhá přibližovat se k dokonalosti!"
... Dál jsme jezdili do lesa a pokračovali v meditační práci. Pokoušela jsem se tam meditovat, ale moje snahy Boha neuspokojovaly, a On mě, tak jako dřív, k Sobě nepouštěl. Nedokázala jsem, tak jako předtím, s Ním splynout vědomím: nedařilo se mi to.
A Bůh "přitlačil": začal mi vytvářet pocit téměř neustálé fyzické bolesti, ale přitom mě dokonce ani nebolelo něco konkrétního v těle, ale všechno najednou. Obzvlášť často jsem pociťovala bolesti v oblasti srdce. Šla jsem na polikliniku, kde mi udělali kardiogram. Když jsem potom přišla na řadu do ordinace, lékařka si pozorně prohlédla kresbu na pruhu papíru a řekla:
– Ale vy máte naprosto zdravé srdce!...
Pochopila jsem, že je zbytečné obtěžovat lékaře.
... Ale stále mi nebylo lépe: Bůh ode mě chtěl konkrétně úplnou hlubokou změnu celé mojí podstaty s vynaložením mého vlastního úsilí.
Nakonec promluvil:
– Zaměř všechnu svoji pozornost do hloubky Mne, a ne na svoje tělo! Láska ke Mně – řeší všechno!
Já od tebe chci neustálou tvůrčí spolupráci se Mnou ve všech aspektech tvého bytí!
A ještě jsi povinna žít ve stavu dávání!
Také v sobě vykořeň všechny projevy násilnosti! Nauč se nic od nikoho nechtít!
... Vladimír mi tehdy řekl něco, co mi skvěle pomohlo:
– Lariso, Bůh ti pomůže, ale dělat za tebe nic nebude!
... Začala jsem se neustále pozorovat: sledovat, analyzovat a kontrolovat stavy vědomí, ve kterých se nacházím. Škodit vtěleným i nevtěleným lidem v mém okolí tím, že připouštím jiné emoce, kromě všech odstínů lásky, jsem v žádném případě nechtěla!
Když jsem se touto prací zabývala, pochopila jsem, že nižší "já", produkující myšlenky, je podobné počítači, který obsahuje různé šablony a programy emocionálních a behaviorálních reakcí. Když vznikne ta či ona konkrétní situace na fyzické úrovni – odpoví vydáním hotové šablony reagování, která však ne vždy odpovídá normám etické čistoty. To znamenalo, že můj "počítač" potřebuje přeinstalovat systém: bylo zapotřebí odstranit veškeré odpadky převládajících nesprávných stereotypů a nainstalovat nový program etické čistoty. Ten jsem našla v Učení Ježíše, Krišny, Bábadžího, Satja Sáí Báby, Vladimírových knihách.
Ještě jsem pochopila, že se nemůžu kontrolovat, pokud se pozoruji z čaker hlavy: v tom případě se aktivuje manas – právě ten samý tvůrce nižšího "já" – a proto se mi to nemůže povést. Nižší "já" nedokáže kontrolovat samo sebe a bojovat proti sobě! Naprosto nezbytné je přemístit "bod soustředění1 do spodní "bubliny vnímání"; umístit centrum sebeuvědomování do duchovního srdce. Je také nutné se naučit pociťovat se vědomím, osvobozeným od těla, a přitom je možné a nutné naučit se myslet bez účasti mozku! Myslící vědomí, skládající se z duchovního srdce, je schopné kontrolovat manas; ovládat myšlenky.
Stanovila jsem si úkoly:
1. Vždy všechna snažení směřovat ke Stvořiteli – jako k hlavnímu Cíli mého života.
2. Vždy udržovat mezní tempo vynakládaného úsilí, nezastavovat se na dosažených metách.
3. Být vždy připravena – to znamená vždy, v jakýkoliv okamžik se kontrolovat a hledat příležitost stát se lepší.
... Jednoho dne jsem si pustila televizi, abych se podívala na zprávy. Ale místo zpráv dávali film, kde mistr východních bojových umění prověřoval vždy-připravenost žáka.
Žák ležel ne zemi na zádech mezi dvěma vysokými stromy. Mezi jejich vrcholky byl natažený provaz a bylo vidět přivázaný značně velký kámen.
– Připraven? – zeptal se učitel.
– Připraven! – odpověděl žák.
Kámen spadl přesně na střed žákova břicha. Dotyčný – brilantně odolal úderu a šťastně se uvolnil. Ale hned za prvním přiletěl druhý kámen, který předtím nebylo vidět – a žák, který takový vývoj událostí nečekal, dostal ránu, a kroutil se bolestí.
– Nepřipraven! – konstatoval učitel.
... V souvislosti s tím jsem si začala připomínat všechno, co mě o tom učil Vladimír. Zmobilizovala jsem se na nejvyšší úsilí: vždyť mám přece... povinnost stát se opravdovým duchovním bojovníkem.
A bolest přestala.
Spoléhaje se na Boha jako na oporu, přesměrovala jsem indrije vědomí do Jeho Hlubin, a s využitím vlastních sil jsem pokračovala v cestě vpřed.
