LARISA VAVULINA

Začátek

Když Bůh nabídne člověku Přímou Cestu k Němu a dá mu Mistra, který sám prošel celou Cestu a dobře zná Cíl, je od žáka požadována úplná důvěra Mistrovi a úplná oddanost této Cestě: jinak nedokáže po ní jít.

Jakými slovy bychom mohli vyjádřit lásku žáka k Mistrovi? Jak říci "miluji!" tomu, kdo tě tak miluje, že ti dá sebe celého, aby ti pomohl dosáhnout Dokonalosti, poznat Boha a sjednotit se s Ním?

Jak říci "děkuji!" tomu, kdo na tebe neustále pamatuje a stará se, drží tě na svých ohromných dlaních vědomí-lásky, kdo tím, že tě vzal do učení, převzal za tebe odpovědnost před Bohem?

Já taková slova neznám, ale je to něco, co ve mně žije!

... Když už Bůh napevno vešel do mého života, obrátila jsem se k Němu s otázkou

– Jak Ti mám lépe sloužit, Pane?

– Piš o Mně! Vždyť Já nejsem abstrakce! Já jsem Realita! Já opravdu existuji!

Ale, když On později řekl, že následující knihou budou naše biografie, byla jsem trochu na rozpacích... Čím začít? Vždyť celý můj předchozí život – před příchodem do Školy Vladimíra Antonova – byl velice vzdálený životu duchovního askety. Je pro mě těžké psát o této části mého života, protože teprve teď, když se ohlížím dozadu, chápu, že ta moje existence – vůbec nebyla opravdovým životem. Poněvadž v něm nebyl Bůh a pochopení – kvůli čemu žiji, nebyla tam uvědomělost, prostě jen běžel čas... a život plynul..., a já jsem doslova plula po tom proudu...

Ale přesto mi i tehdy Bůh dával lekce – a já jsem získávala životní zkušenost...

... V rodině, kde jsem se narodila, se mou výchovou nikdo vážně nezabýval. Otec pracoval jako dělník v malé továrně, kde se vyráběly litinové radiátory pro vytápění domů. Nebyl to vzdělaný a kulturní člověk. Po práci hrál na ulici domino a pil vodku. Nepodílel se na mé výchově a nikdy ho nezajímaly moje záležitosti.

Ačkoliv... jednou, když už jsem po ukončení základní školy a průmyslovky studovala na večerní vysoké škole, a také už jsem pracovala, on náhle otevřel dveře do mého pokoje a téměř laskavě se zeptal:

– Dceruško, a úkoly už sis udělala?...

Moje maminka po absolvování průmyslovky pracovala jako mistrová, v obrovské továrně na dílně, kde se vyráběly nože, vidličky a lžíce. Byla tam těžká ruční práce, ale pracovaly tam téměř samé ženy. Ona pro ně byla jejich "mámou", a ony ji milovaly a vážily si jí za čestnost, dobrotu a ohromnou pracovitost. I ona měla málo volného času na moji výchovu.

Se svojí starší sestrou jsem se neshodla: nestrpěla jsem nad sebou žádné násilí – a zoufale jsem odporovala jakýmkoliv jejím pokusům mě "vychovávat". Později jsme si vypracovaly zásady mírového soužití a téměř jsme se nehádaly, ačkoliv jsme si blízké nebyly: ona měla svůj život, a já – ten svůj.

Ještě jsme měli babičku, tatínkovu maminku, která žila s námi. Byla tichá a hodná. Skoro všechny domácí práce ležely na ní, a ona prakticky nevycházela z domu, kromě dvou letních výletů do Mordvinska na venkov, kam mě brala s sebou.

Poprvé jsem tam jely, když mi bylo sedm let. Byly to mé nejsilnější zážitky z dětství! Ze zastávky jsme musely jet několik hodin na vozíku, taženém koněm, po vesnické cestě. A tam jsem se poprvé, já, měšťačka, ocitla ve volném prostoru!

Bylo ráno a svítilo slunce! Kolem – až k obzoru – se na mírných kopcích rozprostíraly pole a louky, které byly protkány roklemi a malými lesíky. Poprvé v životě jsem uviděla, jak roste na poli pšenice, žito, pohanka, oves, proso... A na loukách kvetla spousta květin a rostly tam různé byliny a trávy. Vysoko na obloze zpívali skřivánci. To všechno bylo podobné různobarevnému koberci – jenom byl ohromný, živý a velice krásný! Nemohla jsem se od té, mě obklopující krásy, odtrhnout!

Toho léta jsem poprvé uviděla celé louky jahod trávnic i lesních jahod, které jsou třikrát větší, tmavě vínové, sladké a voňavé! A ještě jsem se naučila pást krávy a ovce, a sušit seno!

... Protože jsem byla po většinu času ponechána sama sobě, vytvořila jsem si svůj vlastní svět. Byl to svět spravedlnosti a lásky. Toužila jsem po takové lásce, která je pro všechny: je spravedlivá a nikomu neubližuje.

Velice ostře jsem prožívala jakoukoliv nespravedlnost, zvlášť ve vztahu k druhým lidem. Pak jsem byla připravena postavit se na obranu každého, komu bylo nespravedlivě ublíženo.

Také jsem milovala Zemi a myslela jsem si, že je živá. Líbilo se mi lehnout si obličejem dolů na trávu a přitisknout se k Zemi celým tělem, rozpřáhnout ruce a obejmout ji... Nebo – vleže na zádech pozorovat fantasticky se měnící tvary oblaků, plujících ve výšce... Pak jsem pociťovala takový klid a mír!...

... O tom, že existuje Bůh, u nás doma nemluvili, ale ani nepopírali Jeho existenci. Jen babička se potichoučku křižovala, když se dívala na ikonu Matky Boží, šeptala si pro sebe modlitby a o svátcích u ikony zapalovala lampičku.

Můj život byl ateistický a probíhal pod obecným heslem: "Za naše šťastné dětství – ti děkuji, rodná země!"

... Potom jsem se učila ve škole. Učit se poznávat nové věci se mi vždy líbilo. Učila jsem se lehce a velice snadno jsem se pro všechno nadchla: v místním pionýrském domě jsem navštěvovala mnoho kroužků – divadelní, šití oděvů, společenských tanců, rádiový. Ještě jsem hrála basketbal a lyžovala, ale nejvíc ze všeho jsem milovala plavání! Byla jsem ve vodě jako ryba ve svém rodném živlu.

Po základní škole jsem vystudovala průmyslovou školu námořní techniky. Pak mi byla přidělena práce ve výzkumném ústavu. A hned jsem začala studovat večerní univerzitu. Učila jsem se a pracovala, a zároveň jsem ještě porodila dvě dcery.

A dál už můj život spočíval v "přilepování" a "uvíznutí" ve světě hmoty...

Pracovala jsem na dílně ohromného hutního závodu jako inženýrka. Práce a starost o rodinu, absolutně nikomu nepotřebné nesmyslné manželství, ve kterém nebylo ani stopy po lásce a harmonii, – to všechno mě uvrhlo do jakési "šedé" vrstvy existence... Brzy jsme se s manželem rozvedli a já jsem zůstala sama se dvěma maličkými dětmi.

Abych uživila rodinu, musela jsem si najít ještě druhou práci... Domácí práce a péče o děti zaujímaly celou moji pozornost...

V té době jsem potkala muže, který, jak se mi zdálo, uměl milovat a starat se o rodinu, – a provdala jsem se podruhé... Ale vyšlo najevo, že je to alkoholik, který pije jako duha... Měl dceru z prvního manželství – a tak mi přibylo třetí dítě...

... Zpočátku jsem se pokoušela s manželovou "nemocí" bojovat: chodila jsem s ním po doktorech, kupovala drahé léky. On mi sliboval, že s pitím skoncuje, ale pak znovu upadal do opilství...

A tehdy jsem si konečně uvědomila, že je všechno moje úsilí zbytečné, protože opilství není nemoc, ale důsledek slabé vůle a shovívavosti k vlastním neřestem. A že takového člověka nemůže nikdo zbavit jeho neřestí, kromě něho samotného, – jeho vlastním úsilím.

... Deset let života v tom pekle mě naučilo mnoho věcí. A z toho bylo nejdůležitější, že jsem se dokázala odrazit od pekla a obrátit se tváří k Bohu.

Poprvé jsem tehdy začala vážně přemýšlet o Bohu a oslovila jsem Ho. Zeptala jsem se: "Co mám dělat dál? Jak mám žít? Vždyť nemám s dětmi kam odejít. On – také nikam neodejde. Rozvod nic nevyřeší. Neexistuje žádné východisko..."

A náhle přišlo pochopení: neexistuje sice východisko vně mne, v materiálním světě, ale je – uvnitř mne! Já mohu změnit konkrétně sebe – a to vnější přijmout takové, jaké to je. Musím přestat ho předělávat! Nelze dělat dobro násilím! Má to opačný výsledek!

Teď si uvědomuji, že to byl můj první pokus naučit se pokorné lásce.

Ne, on pít nepřestal. Ale z našich vztahů zmizelo napětí: já jsem mu v duši odpustila – a on pak, když se napil,... mluvil jen o tom, jak nás miluje...

A já jsem náhle v sobě pocítila úplně jinou lásku: chtěla jsem teď milovat všechny lidi, pomáhat jim!

A Bůh to přijal!

Byl to přelomový okamžik v mém životě.

Ale bylo mi tehdy už skoro čtyřicet let.