Dávání
Dávání
Dál bylo nutné upevňovat se v získaných stavech. A ukázalo se, že to není tak jednoduché...
– Nejlepší způsob, jak všechno pochopit a zapamatovat si sám, je naučit to druhého, – žertoval Vladimír.
A už vážněji pokračoval:
– Když se učíš na Boha, musíš získat co možná nejvíce praktických návyků a dovedností – abys mohla efektivněji pomáhat lidem. Každý z vás by měl hlavně získat alespoň ty nejobecnější vědomosti v medicíně. Proto si všichni kupte a prostudujte "Příručku praktického lékaře". Musíte být kompetentní i v obecných politických problémech, stát se psychology a mít alespoň obecné povědomí o psychiatrii. To potřebujete nejen pro sebe – ale i proto, abyste při svém pomáhání lépe chápali druhé lidi.
Vždyť přece druhé lidi můžete naučit jen to, co znáte a dovedete sami.
V první fázi výuky, když vás jak nevtělení Božští Učitelé, tak i vtělený Mistr drží na rukou a dávají vám Svoji Lásku, – je jít velmi jednoduché. Ale dál výuka pokračuje dáváním obdrženého – druhým.
Snažení o takové dávání je jednou z nezbytných vlastností rozvinuté, milující duše. Ale pro uskutečnění tohoto usilování je třeba mít rozsáhlé vědomosti o všem, co má vztah k duchovnímu vývoji člověka.
A přitom je zapotřebí dávat tak, jako to dělají naši Božští Učitelé: úplně nezištně, jen z pouhé Lásky k těm, komu dáváš.
... A tehdy jsem zjistila, že... se bojím – bojím se dávat meditaci. Strach mě spoutává, ochromuje – a pak se nedá nic dělat.
Začal mi nový boj, boj o překonání sama sebe...
Bůh mi říkal:
– Dávání se musí stát vlastností duše, způsobem života.
A dávat meditaci – to je přece také příležitost darovat svoji lásku, je to také sloužení, je to tvoje karmajóga, je to důkaz tvé lásky ke Mně, ke členům tvojí duchovní rodiny!
Ty si myslíš, že je miluješ? Ale ve skutečnosti se ukazuje, že jen bereš, zatímco láska – to je dávání.
A právě z toho je ti špatně!
Musíš dávat víc, nežli jsi vzala!
Zboř co nejrychleji všechny bariéry! V lásce nesmějí být žádné překážky! Dovol jí existovat!
Ty sama jí vršíš zábrany a stavíš překážky svými negacemi: "nemohu!", "je to pro mě brzy!", "já jsem maličká!". Ale vždyť to tak není! Ty jsi dospělá, a nároky na tebe jsou jako na dospělou! Ty jsi přece už vyrostla, pochop to!
Ty přece víš, že dávat, darovat svoji lásku, je pro tebe jediná možnost jak existovat a růst dále! Přejdi co nejrychleji do režimu vyzařování a dávání! Jen pak pochopíš ve vší úplnosti, nakolik je překrásné darovat lásku! Je to realizace hlavního principu existence Absolutna!
Jestliže člověk jen dostává – a raduje se, a žije tím – je ještě malý, je dítě. Ale jak člověk postupně dospívá, je pro každého důstojného člověka nevyhnutelný přechod do režimu dávání. To je zákon, jehož nedodržování vede k opravdové smrti: k smrti duše. Jestliže člověk jen bere a není schopen nebo nechce dávat, umírá jako překrmené zvíře: na trávicí potíže.
Neboj se, že to nepůjde! Jak se můžeš bát?! Strach plodí mysl a ta je vlastní tělu. Ale ty přece nejsi tělo! Zapomeň na sebe! Prostě daruj Moji Lásku!
... Ale já jsem dál kladla odpor...
A tehdy na mě Bůh začal tlačit...
Odebral mi všechnu moji meditační praxi.
S hrůzou jsem zjistila, že teď nemůžu ani vystoupit z těla skrz anáhatu! Třebaže jsem se s Ním už předtím slévala celým vědomím... On ode mě chtěl vidět další vlastní úsilí na přeměnu sama sebe. A zároveň mě kontroloval: jak moc jsem potřebovala Jeho Dary?
... Musela jsem všechno začít od začátku. Znovu jsem se pustila do četby knih, do rádžajógy, do etické práce na sobě...
