Cesta Duchovního Srdce

PŘEDCHOZÍ ŽIVOTY A ZAČÁTEK TOHOTO

Vzpomínám si na dvě svá předchozí vtělení.

Předtím jsem se také, pochopitelně, vtěloval do lidských těl, ale ta ranější vtělení probíhala na příliš "obyčejné", "šedé" úrovni. Proto ani nemá smysl na ně vzpomínat. Ale právě ona mě připravila na ta následující.

V prvním z posledních dvou vtělení jsem byl náčelníkem indiánského kmene na Kubě. Což znamená, že zkušenosti předchozích životů mi už zabezpečily to množství "osobní síly", abych mohl zaujmout vedoucí postavení mezi lidmi. Tyto vlastnosti se dále upevňovaly v postavení náčelníka. Rostla také nejdůležitější vlastnost dobrého vůdce – péče o druhé lidi.

Nezdůrazňuji teď tyto podrobnosti náhodou. Vždyť my nejsme na Zemi vysíláni naším Nejvyšším Učitelem – Stvořitelem – jen tak si prostě požít, poveselit se a potrpět si. My všichni se sem dostáváme ze světa nemateriálních živých energií s cílem učit se.

A já chci ilustrovat na vlastním příkladu, jak to probíhá.

Moje následující vtělení bylo v Německu v časech Reformace, znovu v mužském těle. Získal jsem vzdělání lékaře (pokračování linie péče). Ale když začal boj za osvobození od neomezené moci v té době degradující katolické církve – chopil jsem se zbraně a bojoval; byl jsem jedním z nejbližších spolubojovníků Martina Luthera.

V karmickém vztahu (to jest, z hlediska formování dalšího osudu-karmy) byla důležitá takováto epizoda. Při obraně usedlosti jsem střílel na útočníky. Jednoho jsem zranil do nohy, druhého kulka trefila do prsou. O následcích vám povím později.

Později jsem byl sám zabit v jednom z následujících bojů.

V současném životě mi Bůh znovu dal mužské tělo. To vypovídá o tom, že vlastnosti, nejpříznivěji pěstované právě v ženských tělech, jsem si osvojil už před posledními třemi vtěleními. Ubytoval mě v nynějším Petersburgu, který je jedním z intelektuálních center Ruska.

O rodině: Matka – lékař (což bylo nezbytné pro upevnění mého zájmu o medicínu, a snahu pomáhat druhým lidem). Otec – typický "cholerik" se vznětlivou povahou, projevující se občas intelektově nepodloženými skutky, kamarád opilců, ačkoliv sám opilcem nebyl, syn bolševiky "rozkulačeného" rolníka, ale snažil se bojovat souhlasně s bolševiky, avšak ti ho jako syna "kulaka" odstrkovali. Jemu se ale přesto podařilo zabojovat si ve zločinné válce proti Finům, čímž se velice pyšnil. Byl členem KSSS (Komunistické strany Sovětského svazu) a "bojovným ateistou".

Ale on mi ukázal nejen to, jakým nemám být. Byly v něm i záblesky světlého, zejména láska k přírodě, třebaže svérázná.

On mě od dětství přivykal na svítání nad jezerem v porostech rákosí, na šplouchání vody pod dnem loďky, na večerní červánky se slukami a zpěvem drozdů, na nocleh u táboráku, na skřípání sněhu pod lyžemi v zimě.

Ale jeho láska k přírodě v sobě měla prvky sadizmu. Vždyť se všechny ty nesčetné kontakty s přírodou konaly s cílem zabíjení: on sám byl rybářem a lovcem, který nebral v úvahu právo druhých bytostí žít, – a mne učil tomu samému.

A my oba jsme se kochali krásou přírody a jejích obyvatel..., zejména tehdy, když umírali v utrpení v našich rukách, námi zmrzačení.

Vzpomínám si, jak jsem je hladil, a upřímně jsem toužil, aby jim bylo příjemně! A najednou oči mojí oběti pohasínaly... a já jsem dával mrtvolku do batohu a pyšnil jsem se "trofejí". Láska a krutost mi splývaly vjedno. A právě tohle je sadizmus, vlastnost těch nejnižších primitivů! Ale jak jsem jen trpěl, a prožíval to všechno znovu, když jsem dospěl a konečně mi to "došlo"!

Ano, v těch letech jsem ještě neměl schopnost spoluprožívání a soucitu – tak, jako většina lidí mě obklopujících.

Ještě si vzpomínám na otce, kterého, když už nedlouho před smrtí zeslábl, začali mučit běsové; vytvářeli mu strašidelné prožitky, podobné "strašným snům", které on vnímal jako skutečnost. Já – v tu dobu už dobře seznámený s mystickými jevy, jsem se mu to pokoušel vysvětlit: vždyť ty si zahráváš s běsy, obrať se k Bohu! Hledej Boha! Zkus to!

On se tehdy poprvé přestal rozhořčovat kvůli mé náboženskosti: pochopil, že mám pravdu. Dokonce se pokoušel vynaložit jakési úsilí... Ale bylo už pozdě. On pak velice trpce řekl:

– Teď už je pro mě pozdě, synáčku...

... Po letech po otcově smrti jsem jednou v zimě jel na lyžích po těch místech, kde jsme spolu rybařili, vzpomínal jsem na krásu těch večerních a ranních červánků v loďce, děkoval jsem v myšlenkách otci za to, že všechno tohle bylo... A najednou slyším jeho hlas:

– Ty si na mě ještě vzpomínáš, synáčku?...

– Mír s tebou, tatínku! Přijď sem znovu, aby ti bylo lépe!*

... Také jsem celé svoje dětství strávil s babičkou – věčně rozčíleným, rozzlobeným člověkem, žijícím v neustálém odsuzování všech kolem a v nenávisti k nim. Jejím charakteristickým rysem byl nepřetržitý "vnitřní dialog", probíhající právě v těch emocích. Byla jím natolik zaujatá, že často "vytryskával" ve výkřicích prokletí "spolubesedníka", zvláště když byla sama.

Povoláním byla školní učitelkou...

Ona také sehrála v mém životě důležitou roli, když mě naučila tomu, jakým bych neměl být.

Ze školních vzpomínek mi zůstaly nejživější tyto: učitelka, která do krve bila děti velkým pravítkem po hlavách, a druhá učitelka, celou hodinu vysvětlující, že při umocňování na nultou se získává samotné číslo, což nelze pochopit, v to je prostě třeba uvěřit. A my, naučení věřit, jsme věřili.

A ještě jsem si zapamatoval jednoho vrstevníka: ve všech chlapeckých "vojenských" hrách si on sám, dobrovolně, pro sebe vybíral roli zrádce. Bylo by zajímavé prozkoumat, jaké byly jeho minulé životy?...

... Od dětství jsem měl vždy přání všem pomáhat. Dokonce jsem ve hrách rád prorážel kanálky a prohluboval koryta potůčků: "pomáhal jsem vodičce téct". Zdálo se mi to tak přirozené... A jak jsem byl šokován, když jsem najednou viděl druhé děti, které naopak, když uviděly tekoucí vodu, hned se snažily ji zavalit kameny a blátem...

Potom, když jsem vyrostl, už po ukončení univerzity a aspirantury, jsem se také úplně přirozeně snažil všem pomáhat: rozvážel jsem všechny bezplatně a s potěšením autem, nebo, když jsem viděl, že někdo něco táhne, nakládá nebo vykládá – dokonce i neznámí lidé – bylo pro mě normální se hned, bez zbytečných řečí, zapojit do práce a pomoci.

Díky tomuto povahovému rysu si mě oblíbili a vážili si mě téměř všichni. Kamarádi mi dokonce "přilepili" přezdívku "Guru" – za tuto vlastnost, za vousy a za rozsáhlé biologické a medicínské vědomosti, o které jsem se vždy rád se všemi podělil.

Ačkoliv v té době jsem o pravé duchovnosti ještě nic nevěděl. Skutečným Guru – to jest, duchovním vůdcem, který poznal Boha a je schopný přivést k Němu, jsem se stal mnohem později, až po desetiletích...

... Poprvé jsem projevil svůj "charakter" a připravenost "čelit totalitě" v páté třídě. Začal jsem hájit svoje právo vyčesávat si vlasy dozadu, a ne dopředu, jak příslušelo všem chlapcům. "Popovídali si" se mnou zástupce ředitele školy a ředitel, "pozvali si rodiče"... Ale já – maličký a sám – jsem zvítězil! A potom jsem, jediný ve škole, chodil s vlasy učesanými dozadu!

Druhý konflikt jsem vyvolal, když jsem si hájil svoje právo psát při hodinách plnicím perem, a ne namáčet pero do kalamáře. (Tehdy byla plnicí pera ještě novinkou). A také jsem si přece hájil svoje právo nebýt takový, jako všichni!

Další dětský hrdinský čin jsem vykonal v polovině deváté třídy. Tehdy místo desetileté výuky najednou zavedli jedenáctiletou. Ale u mne se v tom věku poprvé projevil povahový rys, vypracovaný v minulých životech, – rozvinutá schopnost intenzívního života.

Přestoupil jsem na večerní školu, která zůstávala desetiletá, a šel jsem pracovat do lékařského institutu: mýt podlahy a okna, dávat injekce krysám, starat se o psy. Přejít z denní školy na večerní tenkrát nebylo jednoduché: bylo to nadmíru neobvyklé. A ještě k tomu nechtěla administrativa přijít o dobrého žáka. Ale já jsem znovu zvítězil: projevily se schopnosti bojovníka z minulých životů!

Jenže přestoupit se mi sice podařilo, ale rozdíl v učebních programech byl značný, a já jsem musel dlouho dohánět "resty".

Tak mě Bůh začal navykat ne intenzívní intelektovou práci.

Stejný trend pokračoval i později: když jsem nastupoval na univerzitu – nedostávalo se mi 0,5 bodu na denní studium, ale vzali mě se stejnými známkami na večerní. Ve druhém ročníku jsem začal přecházet na denní studium – a znovu "resty", znovu nekonečné přetěžování... A vítězství!

Na univerzitě jsem studoval na biologa-zoologa-ekologa – linie rozvoje, ke které položil základy v dětství můj otec se mi velice hodila i v budoucnu.

Na univerzitě jsem také bojoval. Jednou KGB zorganizovala provokaci pro studenty: pojďte, promluvíme si o komsomolu, jaké jsou v něm nedostatky a jak bychom ho udělali lepším... Navrhli "férovou diskuzi".

Já jsem tehdy vystoupil a řekl jsem všechno, co jsem si o komsomolu myslel...

Div že mě za to nevyloučili z univerzity. Ale spolužáci mě obhájili. Dostal jsem jen domluvu "za nepromyšlené výroky".

Ale od této události na mě v KGB zavedli spis...

... Filozofie mě začala zajímat už na univerzitních přednáškách z "marxismu-leninismu": rychle jsem pochopil, že "tady není něco v pořádku", a zahloubal jsem se do toho a rozebral to s pomocí ohromného množství přečtených knih, abych se přesvědčil, že v tom není v pořádku všechno. Zalíbil se mi existencializmus s jeho hlavní otázkou o smyslu života člověka.

Náboženské odpovědi na otázku o smyslu života mi tenkrát byly ještě velmi vzdálené: vždyť v mém okolí nebyl ani jeden religiózní člověk!

Z politického hlediska mi pomohl se v tom všem vyznat Gennadij Andrejevič Šičko – vášnivý bojovník proti lži, proti jakékoliv hanebnosti. To právě on jako první v naší zemi pozvedl hlas proti stalinské politice totální alkoholizace obyvatelstva; začal organizovat kluby střízlivosti a léčit alkoholizmus.

Obořil se na něho aparát Komunistické strany Sovětského svazu: obviňovali ho z "extrémizmu", "pokusu podkopat ekonomiku země" atd. Ale on to ustál!

... Jedním z mých charakteristických rysů, vypěstovaným už v minulém německém životě, bylo usilování o mezní slušnost. Stalo se to mým krédem – hlavním životním principem. Sám jsem byl v tomto ohledu důkladný, jak jsem jen mohl. A to samé jsem očekával od ostatních.

Jednou během hostiny, která se pořádala k nějaké příležitosti, uspořádali účastníci žertovnou anketu: co si nejvíc ze všeho ceníte:

a) na mužích;

b) na ženách.

Na otázku o mužích dávali lidé takovéhle odpovědi: rozum, sílu, a podobně.

A u žen poukazovali podnapilí muži na různé části jejich těl.

Ale já jsem v obou případech odpověděl: "Slušnost".

Odpovědi potom zúčastnění předčítali a se smíchem odhadovali, kdo jak anketu vyplnil. Mě poznali bez problémů.

Ale teď už vidím zoufale zahanbující kazy ve své tehdejší "slušnosti"...

... Slušnost může být vlastností pouze zralého člověka, který do svého světového názoru přijal bytí Boha a naplno si uvědomuje smysl svého života. Pouze takový člověk si může ustanovit slušnost absolutním krédem – základním životním principem, vykonávaným vždy, jmenovitě, i za cenu vlastní újmy. Jen takový člověk se může považovat za člověka s čistou duší, člověka hodného sblížení s Bohem.

Ale já jsem v těch letech ještě žil v duchovní slepotě. Vždyť jsem svoji slušnost posuzoval pouze ve sféře vzájemných vztahů s lidmi. Ale co zvířata?

Jak bylo, například, každé žížale, kterou jsem napichoval na rybářský háček?

Nebo rybě, odhozené umírat na dno loďky?

Nebo ptákům a zvěři, zraněným mými výstřely?

Ano, většina z nás žije ve slepé lhostejnosti k utrpení svých obětí...

Tak si my sami sobě vytváříme bolest – v nadcházejícím osudu. Vždyť, pokud se včas nebudeme kát a nepolepšíme se, – pak nám Bůh bude muset dát ve vší úplnosti tu samou bolest, abychom poznali, jaké to je, abychom se – prostřednictvím tohoto poznání – naučili soucítit s bolestí druhých bytostí...

To se nazývá "zákonem karmy" – zákonem příčinně-následných vztahů ve formování osudu. Podrobně ho vysvětlím o něco později na příkladech vlastních chyb a vlastní bolesti...

... Po ukončení univerzity jsem se s velkými potížemi (ze strany KGB) dostal na postgraduální studium do zdravotního institutu (opět medicína!). Téma dizertační práce – vliv různých faktorů na formování psychiky.

Tři roky postgraduálního studia pro mě byly, na jedné straně, časem nastudování kolosálního množství literatury z psychologie, psychiatrie, sociologie, fyziologie, a také získáváním zkušenosti vědeckého experimentování. Na druhé straně – zase znovu nezřízené přetěžování v souvislosti s kontaktem s vědeckým vedoucím-tyranem. On speciálně jízlivě urážel svoje podřízené "aby si ho vážili". Jedna ze spolupracovnic se tehdy oběsila.

... V těch letech Komunistická strana Sovětského svazu uskutečňovala svou nejnovější antižidovskou kampaň. Začaly "čistky" v podnicích, které byly nazývány "snížením počtu zaměstnanců": počet pracovníků se "omezil" nařízením "svrchu", a potom se znovu obnovoval. Ale propouštěni byli hlavně Židé. Propouštěli je, a sehnat si práci v souvislosti s jejich "pátým bodem" (rubrika v dotazníku, ve které bylo třeba uvést národnost) bylo krajně těžké, ačkoliv ze strany je tenkrát ještě nepropouštěli...

A to všechno – na pozadí licoměrného odsuzování fašizmu a za nepřestávající lživé reklamy na "bratrství národů Svazu sovětských socialistických republik".

Jejich bolest jsem prožíval jako svoji.

Můj univerzitní přítel-Žid – inteligentní a kultivovaný mladý člověk – dostal povinné "umístění" po ukončení studia... jako laborant do laboratoře. Bylo mu nařízeno sloužit aspirantům, kteří také právě ukončili institut v jakémsi maličkém městečku, rozmlouvali mezi sebou pouze jazykem matu (pozn. překl.: tvrdých ruských vulgarismů) a přicházeli do práce opilí...

Vysvětlivka:

A on se velice brzy znovu vtělil na východní Sibiři mezi Tunguzy.