ODPLATA

Moje poslední moskevské vystoupení bylo nahráno na magnetofon, a pásek jsem přivezl do Petěrburgu, abych s ním seznámil ty, kdo měli vztah k naší práci v tomto městě.

Dal jsem ho i jedné studentce, která se učila u mojí bývalé žačky. Proč jsem jí ho dal? – abych přibrzdil její nadměrný zájem o sex, poněvadž jsem u ní viděl vzrůstání této tendence.

V mém vystoupení uslyšela, že Bůh nejen dal lidem možnost radovat se v harmonii sexuálního života a pěstovat v sobě prostřednictvím toho zjemnělost, harmoničnost a emocionální lásku. Ale On také varoval: "Nesmilni!" to jest, nezabývej se sexem nadměrně, nestav ho jako základ svého života!

Reakce studentky byla pro mě vrcholně neočekávaná: ona se tak silně na mě urazila, že se rozhodla pomstít. Kvůli tomu mě pomluvila mezi svými přáteli ve skupině tak strašným způsobem, že jsem následně dlouho její slova nedokázal ani zopakovat. Ona jim oznámila, že jsem ji jakoby... znásilnil...

Já jsem o tom, přirozeně, zatím nic nevěděl.

Naplánoval jsem v Petěrburgu setkání s adepty Školy, abych jim pověděl o moskevských událostech a projednal je s nimi.

Ráno v den setkání jsem vyšel z bytu s těžkým batohem, plným knih. Ale na spodní plošince schodiště mě čekala léčka. Bleskově na mě zaútočil chlap dvoumetrového vzrůstu, bije mě, nenechá mě sundat si batoh, přivázaný k tělu řemenem, sráží mě na zem a požaduje, abych ho vpustil do bytu. To jsem v žádném případě nemohl připustit: vždyť v bytě je moje matka a staré sousedky. Osvobodil jsem se od batohu a využil toho, že ztratil ostražitost, a udeřil jsem ho pod bradu. On odlétl ke zdi, chytil se radiátoru topení. Uhodit ho ještě jednou, dorazit – něco takového mi ani nepřišlo na mysl: jsem až příliš mírný člověk, jakékoliv násilí, způsobení bolesti komukoliv je mi absolutně cizí; svým úderem jsem ho jen zastavil, abych zachránil druhé. Zvoním na cizí byt a přes dveře prosím, aby zavolali milici. On na mě stříká ze spreje nervově paralytický plyn – a moje tělo v bezvědomí padá zády na kamennou podlahu přibližně z dvoumetrové výšky.

Probudil jsem se asi za deset minut. Moje první myšlenka byla: "Opravdu se mi to skutečně přihodilo?!" Ohmatal jsem si hlavu, naštěstí se při pádu opřela o zeď, jinak bych upadl na zátylek a rozrazil si lebku. Vstal jsem, došel do svého bytu.

Přijela milice a "rychlá". Sepsali protokol. Později zahájili trestní řízení, a chystali se hledat zločince.

Ale za několik dní se u mě objevila organizátorka zločinu a, s lítostí nad nad sebou samotnou, že se "tak moc rozčílila", vyprávěla o důvodu napadení... Její intelekt se ukázal být natolik jednoduchým, že dokonce ani nechápala, že má za svůj skutek trestní odpovědnost!

... Já jsem se nechtěl mstít. Za prvé, – mstivost je vlastnost nadmíru vzdálená Božskosti. Za druhé, – chápal jsem, že pokud se něco takového stalo, musí v tom být nějaký hluboký smysl – právě pro mě samotného. Za třetí, – začal jsem přemýšlet o tom, jakým způsobem bude nejlepší pomoci těm provinilcům se napravit, stát se lepšími.

Když jsem situaci promyslel, rozhodl jsem se nevydávat je vyšetřovatelům: pro studentku bude nejlepší dokončit institut, a pro všechny bude prospěšnější kát se na svobodě, než v "base". Vysvětluji milici, že je chci přivést k pokání – místo toho, abych se mstil. Souhlasí se mnou: ano, v "base" jsou metody výchovy drsnější, než u Vás...

Ve svém úmyslu s pokáním se chci opřít o vedoucí jejich skupiny – moji bývalou žačku, a jak se zdálo, i dobrou přítelkyni. V době těch událostí ve městě nebyla, a zatím o nich nic nevěděla. Píšu jí dopis.

Ona přijíždí, setkává se se svými žáky-zločinci a... v dopise, kterým mi odpovídá, je ospravedlňuje, přebíjí mě novou pomluvou a – na jejím základě – "poučuje": prý, budeš vědět!...

Já jsem to pochopil: ona mě nenávidí za to, že jsem kdysi byl donucen ji – jako neschopnou jít dále – odstranit z dalšího vyučování...

A do současnosti jsem se od členů té bandy nedočkal ani omluvy, ani vděčnosti za darovanou svobodu.

A já sám jsem měl otřes mozku, zlomený zub, oteklý obličej, podobný ohromnému rakovinovému nádoru, rozbitou a oteklou do podoby hrbu, – páteř, a zlámaná žebra. Nemocnici jsem odmítl: považoval jsem za lepší spolehnout se na Boha, čekal jsem od Něho vysvětlení toho, co se stalo.

A On se mnou začal mluvit:

– Ty Mně budeš za to vděčný!

A všechny zločince trestám – Já. Ty to nedělej.

Najdi klid a pohodu jenom ve Mně! Tělo teď pro tebe není – ničím! Proč se o něj tolik staráš? Bůh je všude a ve všem! Všude! Chápeš?

Dávám ti slovo, že je to naposledy. Příště zemřeš, abys začal vládnout v Bohu! V případě napadení musíš přijmout smrt – jako svůj osud. Pamatuj na Mne všude!

Proč přikládáš takový velký význam tělu? Buď ve vesmíru! Tělo není nic! A měl bys být připravený zemřít v jakoukoliv minutu – natolik musí být dokončeny všechny práce na Zemi!

To Já – zabíjím těla, když přichází jejich konec! To Já jsem včera způsobil tvému tělu škodu! A způsobím ještě větší – jestli to nepochopíš!

Svobodu vůle už skoro nemáš! To Já jsem tě "zradil", aby ses stal lepším, abys to pochopil! Přijmi to a Já pak nebudu mít důvod to dělat znovu!

– Udělal jsem správně, když jsem ho uhodil?

– Ano, vždyť to Já jsem ho udeřil tvojí rukou. On toho chtěl až příliš mnoho.

Neznepokojuj se o své tělo. K čemu ti je takové tělo teď? Smrt je pro tebe Věčnost, život v Bohu, nejpříznivější limit! Buď na ni připraven každý den!

Zapamatuj si: musíš se stát naprosto osvobozeným od všeho, co tě teď drží tady, na Zemi!

My spolu vypracujeme program, jak budeš působit z Mého Příbytku, při zachování těla na Zemi!

Mohl by ses stát v této době prvním ve vaší zemi, kdo zdolá hranici ideálního rozplynutí ve Mně.

– A Ty mě naučíš dematerializaci těla?

– Ano, pochopitelně, ano.

Ale teď je tvojí prvořadou povinností – štěstí přebývání ve Mně!

– Pověz, a jaký má smysl táhnout do Tebe tělo prostřednictvím dematerializace? Vždyť jak Krišna, tak i Gautama Buddha a Bábadží v posledním životě – Oni všichni odešli bez něho.

– Připoutanost k tělu – to je překážka! Ty ji odstraňuješ, když usiluješ o dematerializaci. Tak ty – v tom procesu – splýváš se Mnou. Ale obecně to jde i bez dematerializace.

Tvým hlavním problémem je tvoje oddělenost. Odstraň ji – a staneš se Mnou! Odstraň ji – a vpustím tě bez problémů! Vejdeš sám! Vejdi!

Vždyť oddělenost po smrti těla není možné odstranit! Budeš si muset pořídit nové tělo!

Ty už jsi Mne už poznal. A teď musím zůstat jenom Já!

– Pane! A co je zapotřebí, abych ovládl dematerializaci?

– To je dlouhý a složitý proces. Na počátku tělo prochází přípravou. Potom se vědomí přivádí sérií technik do toho stavu, kdy se stává schopným naprosto převzít celé ovládání, které dříve bylo součástí těla a patřilo k němu. Pak se vědomí stává osvobozeným.

No a potom si vědomí musí najít pro sebe novou oporu – Boha.

Tohle všechno je, jak dnes už sám víš, neuvěřitelně složitý proces.

Když vědomí splývá s Bohem místo těla, můžeš považovat úkol za vyřešený.

Ale zůstane nedokončený ještě jeden přechodný proces... Pospíchat s ním nelze. Vysvětlím ti ho později...

... Je mi líto, že jsi Mně nedokázal přinést ze Země kytici květů! Ale nemáš v tom žádnou vinu: takové je teď na Zemi klima...

... Tvůj čas na Zemi ubíhá. Dosáhl jsi té krajní hranice, za kterou je jenom moře Ohně Boha. Dematerializace těla v Něm je to, co Já považuji za nejvyšší, co může udělat člověk!

Já – a jenom Já sám – existuji! Staň se Mnou!

A všechny důstojné, které Já ještě přivedu k tobě, – rozpouštěj ve Mně!...

* * *

Já jsem pochopitelně přemýšlel i o osobnostech provinilců.

Co se to za lidi sešlo v té "duchovní skupině", že se změnila ve zločineckou bandu? A čemu se tam učili?

Tohle byl právě ten případ, kdy se bývalá instruktorka ocitla opuštěna Bohem a bez žáků, ale už si sama sebe nedokázala představit v žádné jiné sociální roli, kromě role "duchovního vůdce".

Jistě, ona byla vyučena v řadě stupňů duchovních vědomostí, včetně seriózních technik psychoenergetické práce na místech síly.

A všechno tohle, kromě toho nejdůležitějšího – etického – se pokoušela dávat žákům. Jakým? – jakýmkoliv, každému, komu by se jen zachtělo tvořit její skupinu, aby nezůstala sama v roli vedoucího.

A tak si u ní pěstoval psychoenergetickou sílu chlapík, který uměl lépe mluvit pěstmi, nežli řečovým aparátem, pro kterého bylo násilí přirozeným stavem... A ještě žena, typická pro naši "komunistickou" minulost – popudlivá, překypující nenávistí ke komukoliv – kdo si jen zkusil říci něco špatného na její adresu. Já jsem si ji sám pro sebe nazval "tlustou ďáblicí", a pokoušel jsem se jí rozmluvit psychoenergetickou práci, navrhoval jsem, aby přešla na práci intelektuální. Nepodařilo se. To ona se stala organizátorkou a přímou účastnicí toho zločinu... A ještě – egoistická, rozmarná a infantilní studentka... Byli tam i další – jim podobní...

Jednou jsem se zeptal "tlusté ďáblice": jakými duchovními praktikami se zabývali na letním táboře v předchozím létě? Jediné "cvičení", na které si vzpomněla a z kterého byla nadšená, bylo takové: bylo třeba celé dny nosit kovový žeton z metra, zastrčený mezi půlkami. Nazývalo se to "nacvičování chůze gejši"...

Ale k čemu je zapotřebí ta chůze? Cožpak s vyblýskaným žetonem "v jednom zajímavém místě" snadněji vejdeme do Království Nebeského? Nebo se s ním na tom místě více líbíme Bohu? A cožpak je tohle duchovní práce?

... Vím ještě o jednom cvičení, které vynalezla. Sám jsem ho viděl, když jsem jednou stihl konec vyučování, které vedla. Bylo to kolektivní vrtění zadky. Nazývalo se jinak: "Vrtění ocásky". Tak musela skupina projevovat svoje nadšení ze cvičení. Ale, protože žáci, na rozdíl od psů, ocasy neměli, – vrtěli prostě zadky.

A to jsem si myslel, že se zabývají náboženstvím...

* * *

Takže, Bůh mi objasnil, že neviděl jinou možnost, jak mě převést na nový režim života, aby zastavil moje nepřetržité zaměření na péči o žáky, a o osud díla, kterému jsem do té doby úplně zasvětil svůj život. Můj další růst, jak mi On objasnil, mohl pokračovat jen při způsobu života mnicha-zátvornika (poustevníka), jehož celá pozornost je zaměřena jen na Něho – Stvořitele, Nejvyšší a Konečný Cíl každého člověka.

Souhlasil jsem s motivací. Ano, pro vrcholek pyramidy bylo těžké, odtrhnout se sám od celé pyramidy": vždyť já jsem pociťoval svoji sounáležitost se svým stvořeným dílem. A moje láska ke každému jeho elementu vůbec nespočívala v přitažlivé síle připoutanosti k němu nebo ve chtění od něho – ale v tom, že jsem žil jeho zájmy ve větší míře, než svými osobními.

Právě takový vztah také vede k rozplynutí sama sebe v objektu svojí lásky, ke stavu, kdy je jenom on, a já nejsem.

Jestliže se taková láska obrací na Stvořitele – pak se její vlastník rozplývá v Něm, splývá s Ním, stává se Jím.

Právě tohle teď On chtěl ode mě.

Ale co dělat se zmrzačeným tělem, neschopným života? Už uplynuly čtyři měsíce po napadení, ale mě neopouštěla nepřetržitá bolest. Jak mám například stát, sedět nebo ležet, jestliže jakýkoliv pohyb páteře, nebo jen tlak na ni, vyvolává ostrou bolest?

Ty čtyři měsíce jsem toužil jen po jednom: co nejdříve zemřít!

A Bůh mi vyšel vstříc: dal mi možnost prožít klinickou smrt.

Zavinilo to předávkování jednoho z léků.

Náhle jsem se pocítil ohromným shlukem bílého světla vysoko nad tělem. S tělem bylo zatím zachováno spojení. Po několika kývavých pohybech se spojení s tělem přerušilo, a já jsem se přenesl do hlubinné vrstvy Království Svatého Ducha a splynul s Ním. Do Příbytku Stvořitele, kde jsem už býval mnohokrát předtím v meditacích, zůstával pouze jeden krok – do sousedního eónu. Ale ten krok jsem teď udělat nemohl: vždyť se člověk po smrti těla dostává do té prostorové dimenze, na kterou si konkrétně zvykl, dokud ještě měl tělo. Já jsem sice už do Příbytku Otce vcházel, ale on se ještě nestal mým Domovem.

Ano, byl jsem vítán – v hluboké Božské Lásce a Klidu. Ale vždyť já jsem se nesnažil vejít do Svatého Ducha, ale do Boha Otce!...

A tak jsem vynaložil ještě větší úsilí, abych se z té, před chvílí tak vášnivě žádané smrti, znovu vrátil do těla, naplněného bolestí...

O něco později jsem umíral znovu...

* * *

Měsíce plynuly. Já jsem pokračoval v učení, stále hlouběji jsem si osvojoval svou novou roli mnicha-zátvornika. A stále těsněji jsem splýval se Stvořitelem.

Nakonec se pro mě staly skutečností, ačkoliv zatím ne tak pevnou, jak bych chtěl, – stavy, o kterých Ježíš mluvil těmito slovy: "Já jsem v Otci, a Otec je ve Mně".

Tehdy mi Bůh dal možnost ještě jednou zažít svoji smrt.

Tentokrát byla smrt podmíněna silnější bolestí v páteři, letním parnem a neobyčejnou únavou z meditací.

Položil jsem svoje tělo na postel, aby si odpočinulo, – ale náhle jsem se propadl dolů do mnohorozměrné Hlubiny Absolutna. Rozlehl se hřmot, jako od proudového letadla, překonávajícího "zvukovou bariéru". Měl jsem takový pocit, že ten rachot doprovázel roztržení jakési blány, oddělující Stvoření od Stvořitele. A já jsem se ocitl v úplném Splynutí s mým Milovaným...

... A následující den zmizela bolest v zádech, která se do té doby nedala překonat žádnými fyzioterapiemi, mazáním ani pránajámami. Já jsem z toho ztratil hlavu: za sedm měsíců jsem si už odvykl žít bez bolesti.

... Ale náhle mě rozbolel kloub palce u nohy. Vzpomněl jsem si, že jsem v noci ve spánku kdovíproč kopl do zdi pokoje...

– Pane! A tohle je kvůli čemu?!

– Vycházet z domu teď nemůžeš, to sám chápeš... Sedni si, a piš knihu!

A já jsem sedl a začal psát to, co jste si teď přečetli.

* * *

"Křtem, kterým Já jsem křtěn, budete pokřtěni" – říkal Ježíš svým věrným učedníkům (Mk 10:39).

Tak skončila moje "Golgota", ke které jsem šel, počínaje tou modlitbou v Treťjakovské Galerii.

Bůh pomohl mým prostřednictvím mnohým. Poté jsem byl zrazen a trestán těmi, kterým jsem zasvětil svůj život, za koho jsem bojoval, koho jsem vytrhával z pekla.

Dvakrát jsem umíral a znovu se rodil k životu v těle.

A ve výsledku jsem dosáhl Splynutí s Otcem.