Cesta Duchovního Srdce

O METODÁCH LÉČITELSTVÍ

Domnívám se, že bude vhodné uvést zde některé výsledky mého studia problémů léčitelství.

Na začátku, v předmluvě, posoudíme některé aspekty zcela obyčejných bioenergetických vzájemných vlivů, které působí nezávisle na tom, jestli o nich lidé vědí nebo nevědí.

Vztahy rodičů a dětí, učitelů a učících se, vedoucích a podřízených, manželů, naše sympatie a antipatie v jakékoliv společnosti atp. – to všechno je ve značné míře určováno bioenergetickými charakteristikami účastníků těchto situací: tím, jaké zvláštnosti mají energotoky, vyzařované každým organizmem, a tím, jak jsou tato vyzařování přijímána druhými organizmy.

Lidé se mohou bioenergeticky odlišovat podle řady příznaků, z nichž nejpodstatnější jsou následující: a) nadbytečnost nebo deficit bioenergií v organizmu, b) bioenergetická hrubost nebo naopak zjemnělost, c) stupeň čistoty energií nebo jejich znečištění následkem různých onemocnění, nesprávného způsobu života nebo vnějších nepříznivých vlivů, d) úroveň rozvinutosti těch či oněch bioenergetických center organizmu (čaker) a to, jaké z nich dominují v dané chvíli. (Existují i další faktory, ale o nich je na dané etapě výkladu předčasné hovořit).

Bioenergetický přebytek organizmu nesvědčí nutně o zdraví daného člověka, jak se někdy předpokládá. Například, pro akutní stádia mnoha onemocnění jsou charakteristická intenzívní vyzařování energií, choroboplodných pro druhé lidi. Škodlivé energie také mohou být vyzařovány při agresívních emocích. Jediným způsobem rozlišení bioenergií podle jejich kvalitativních ukazatelů je ohodnocení senzibily, kteří v sobě rozvinuli schopnost vnímání širokého spektra takových vyzařování. Například, existuje možnost posoudit stavy druhého člověka (až k přesnému diagnostikování onemocnění, ohodnocení stavu čaker a meridiánů atp.) – dokonce podle oděvu nebo libovolného předmětu, který tento člověk používal a na kterém zůstaly jeho bioenergie. (Ačkoliv jsou i principiálně vyšší možnosti, rozvíjené metodami buddhijógy).

Avšak bioenergetický deficit je nejčastěji pozorován u oslabených nemocných, u malých dětí, a také u těch lidí, pro které je charakteristický spotřebitelský vztah k druhým lidem, – ať už je to konkrétní člověk nebo společnost jako celek. Takové nesprávné etické zaměření nutí jejich vlastníky cítit se neustále nešťastnými. Styk s nimi bývá obvykle ztížený, neboť můžeme ze strany "chtějícího" člověka pozorovat takzvaný "biovampýrizmus", který se může uskutečňovat i na velké vzdálenosti. Pomoc těmto věčně nešťastným "upírům" je možná, ale pouze pokud dokážeme přeorientovat jejich spotřebitelský vztah ke všemu a ke všem – na aktivní tvořivou životní pozici, jinak řečeno, změnit jejich pevné zaměření na vyžadování lásky k sobě – na usilování dávat svoji lásku druhým lidem a celému světu.

Nejdůležitějším mechanizmem uvedení bioenergií do pohybu jsou emoce. Proto nám etická sebekorekce a ovládání schopnosti kontrolovat svoje emoce a řídit je pomocí metody psychické autoregulace umožní naučit se nepůsobit škodu druhým lidem svými neharmonickými energetickými zásilkami nebo odtahováním energií k sobě.

Pokud hovoříme o vzájemném bioenergetickém působení mezi lidmi, nemůžeme vynechat sexuální kontakty. Při nich dochází k intenzívní bioenergetické výměně mezi partnery. Přičemž se stejně lehce předávají jak čisté, zdravé a léčivé energie, tak jako i hrubé, choroboplodné a poškozující. Závěry z toho ať si čtenář vyvodí sám.

Bioenergetickými faktory jsou vyvolávány mnohé případy sexuálních disharmonií: takové, jako impotence a zkrácení pohlavního aktu u mužů, a pohlavní chladnost a anorgazmus u žen. Konkrétní příčiny mohou být následující: nerozvinutí nebo znečištěnost čaker (především svádhistány), "vampýrizmus" partnera jako následek jeho eticky zvrácené lásky, to jest, "láska" k sobě, snažení dostávat pro sebe – a ne darovat svoji lásku druhému.

Významnou roli může také hrát neslučitelnost (inkompaktibilita) partnerů v ukazatelích hrubosti – jemnosti jejich bioenergií. Od toho může docházet k poruchám v energosystému organizmu toho partnera, který má jemnější (to jest, dokonalejší) energetiku. Kromě poškození jeho zdraví mohou takové kontakty vést k pohlavní chladnosti až k odporu k danému partnerovi nebo dokonce k sexu vůbec.

Hovoříme-li o neslučitelnosti jmenovitě energií svádhistán, podotýkám, že pokud má žena tuto energii hrubší, nežli její partner, může to být příčinou rychlého nastoupení ejakulace u muže následkem dráždivého působení takové energie na jeho svádhistánu. Takže příčiny posledně jmenované disharmonie můžeme hledat nejen v muži (jak se to obvykle dělá), ale i v ženě. Uvedené příčiny pohlavních disharmonií mohou být odstraněny metodami rádža-jógy [22].

Všechny výše uvedené příklady jsou určeny k tomu, aby ukázaly mnohotvárnost a složitost takřečených "všedních" problémů vzájemného bioenergetického působení lidí, a také to, jak je důležité brát je v úvahu. Ve většině případů takové kontakty probíhají nekontrolovaně ze strany jejich účastníků, kteří si neuvědomují příčiny budoucích následků.

Ale existují sféry uvědomělého a řízeného používání znalostí z bioenergetiky člověkem. Jednou z nich je léčitelství.

Léčitelství se skládá z diagnostiky a terapie. Proberme si jejich základní formy.

Nejjednodušší variantou diagnostiky, kterou senzibilové obvykle začínají svoje zdokonalování v této technice, je diagnostika s pomocí dlaně ruky. Způsob je založen na tom, že tělo každé živé bytosti, konkrétně i člověka, je obklopeno polem, nazývajícím se kokon. Toto energopole je vytvářeno životní aktivitou všech buněk těla, přičemž konfigurace hranice kokonu a hutnost energií uvnitř něho odrážejí stav zdraví daného organizmu. Hranice kokonu člověka se nachází přibližně v 50 cm od povrchu těla. Ale u oslabeného člověka bývá blíž k tělu a obtížněji se rozpoznává. Avšak u člověka s vysokou bioenergetickou aktivitou může být vzdálená od těla až dva metry i více.

Naučit se pociťovat rukou hranici kokonu může téměř každý. K tomu je dobré se předběžně potrénovat v pociťování svojí dlaně v hutnějším prostředí – to jest, jakoby ve vzduchu, přeměnivším se v hustou průzračnou tekutinu, překážející pohybu.

Poté začínáme dlaň zdálky přemísťovat k tělu partnera lehkými ohmatávajícími pohyby. V určité vzdálenosti ruka naráží na překážku, neviditelnou obyčejným zrakem, – na hranici s hutnějším prostorem. A to je právě kokon. Přemísťování ruky v hranicích kokonu vyvolává v dlani pocit lehkého popichování a jakoby vanoucího skrz ni energetického "větru".

Když jsme se naučili zřetelně rozpoznávat hranici kokonu, přistoupíme k následující etapě výuky. Teď budeme ohmatávat hranici kolem celého těla partnera. Jestliže je zdravý, pak se hranice bude nacházet všude ve stejné vzdálenosti od povrchu těla. Ale pokud je partner nemocný – pak naproti nemocným místům pozorujeme vypukliny nebo propadliny. Prvně jmenované odpovídají tělesným zónám s patologicky zvýšenou bioenergetickou aktivitou, ty druhé – se sníženou.

Tato technika umožňuje určit zejména latentní (skrytá) stádia onemocnění, a také ohniska těch laxně probíhajících chorobných procesů, na které nemá nemocný ani podezření.

Když jsme se takovým způsobem natrénovali, můžeme se naučit určovat i natolik drobná chorobná ložiska, jako jsou zubní kazy nebo dokonce i obyčejný uher, ukrytý pod oblečením.

Tento způsob, tak jako i všechny ostatní používáme i u zvířat a dokonce i u rostlin.

V některých případech (například při velkém kokonu) se ukazuje pohodlnější nediagnostikovat podle hranice kokonu, ale podle změn hutnosti a dalších charakteristik energopole uvnitř kokonu. Při tom se dlaň léčitele pohybuje blízko povrchu těla pacienta a paralelně s ním. Mnozí senzibilové používají pouze tuto posledně jmenovanou variantu. Ale jestliže jsou u pacienta dobře rozvinuty čakry – pak tam vnášejí energie svých polí a dělají tento způsob nepoužitelným.

Mimochodem, skrz syntetické, a někdy i vlněné oblečení se veškerá bioenergodiagnostika stává obtížnou, ne-li nemožnou.

Druhá – komplikovanější – technika diagnostiky je spojena s jasnoviděním, to jest, viděním, v daném případě, energií, nevnímaných obyčejným zrakem. Někteří lidé mají takovou vlastnost vrozenou, ale prakticky všichni zájemci získávají tuto schopnost jako výsledek systematických cvičení [22].

Pro ulehčení osvojování dané formy jasnovidění můžeme umístit prohlíženou část těla pacienta do energopole svých rukou – mezi dlaněmi. Upozorňuji na to, že jasnovidění takového druhu se neuskutečňuje prostřednictvím očí, ale bezprostředně vědomím, kterým je proto nejlepší se zprvu koncentrovat za svým trupem nebo v meridiánu čitriní.

Vědecké pochopení tohoto jevu je možné jen prostřednictvím přijetí následujících tří postulátů:

Prvním z nich je fakt mnohorozměrné podstaty celého Univerza, a také konkrétního živého organizmu.

Druhý je, že lidské vědomí je schopné pronikat – díky speciálním metodám tréninku [20-22,25] – do hlubin mnohorozměrného vesmíru a bezprostředně poznávat různé prostorové dimenze.

Třetí postulát určuje, že vědomí má energetickou podstatu; individuální vědomí je nositelem sebepociťování a sebeuvědomování, přičemž ono evolvuje, mění se jak kvalitativně, tak i kvantitativně (to jest, ve své "mase").

Primitivní materialistické myšlení, dominující v naší zemi přivedlo k faktickému ztotožnění v běžném i pseudovědeckém lexikonu dvou naprosto různých pojmů: mysl a vědomí, což zbrzdilo rozvoj psychologie a s ní spojených věd.

* * *

V této kapitole se s metodami rozvoje vědomí a jasnovidění seznamovat nebudeme. Jen podotýkám, že tato cesta vede přes zjemnění emocionální sféry, a práci s čakrami a důležitými meridiány.

Ti senzibilové, kteří ovládají posuzovanou formu jasnovidění, získávají možnost konkrétně pozorovat v částech těl pacientů, zasažených nemocí, temné (šedé nebo černé) energie, jejichž vyhnání z organizmu těmi či jinými technikami povede – hned nebo po určitém čase – k uzdravení.

Kromě výše uvedených metod diagnostiky existují i některé jiné – komplikovanější. Jednou z nich je například vytvoření obrazu ("fantómu") pacienta, nacházejícího se daleko od léčitele, podle bioenergetické či jiné informace. Je možné se také přenést koncentrací vědomí k pacientovi – nezávisle na vzdálenosti od něho – a provádět tak léčitelské procedury. Je možné také uzdravení bez stanovení diagnózy, o čemž se zmíním níže.

Teď přejděme k posuzování základních technik terapie.

První a nejznámější z nich je působení svojí bioenergií, vyzařovanou skrz dlaně a prsty rukou (s přiložením rukou a zároveň s masáží, nebo na určitou vzdálenost od těla nemocného). Charakteristickým rysem této techniky je použití značného množství té energie, která byla nashromážděna v organizmu léčitele. Tento způsob má ten nedostatek, že léčitel, který předal svoji energii nemocnému, sám značně zeslábne a stává se zranitelným pro škodlivé faktory. Aby se zahladil tento nepříznivý efekt, je žádoucí, aby léčitel hned po komplikovaných seancích pojedl, vykoupal se, a občas se i prospal.

Uvedené výdaje vznikají v menší míře při druhém způsobu působení; a ten také vytváří příznivější perspektivu pro další osobní zdokonalování léčitele. Tento způsob nevyužívá energii, nashromážděnou v organizmu, ale energii vnější, která může být propouštěna skrz čakry léčitele, které v daném případě hrají roli jakýchsi zaostřujících čoček. Proud léčivé energie se při tom provádí skrz tělo léčitele zezadu dopředu. Seance probíhá pod kontrolou jasnovidění. Obecným úkolem léčitele při takové seanci je očistit organizmus pacienta od temných energií ve všech prostorových dimenzích, dostupných danému léčiteli. Působení prostřednictvím čaker se může spojovat s manipulací rukama a energopůsobením také i přes ně.

Podotýkám, že skrz syntetický oděv je to nemožné dělat nebo velice obtížné.

Poslední z posuzovaných způsobů výborně rozvíjí energosystémy organizmu léčitele, a také ho učí vzájemnému spolupůsobení s projevy okolního mnohorozměrného prostoru. Léčitelé, praktikující danou metodu, obvykle začnou chápat účelnost předchozího naladění prostřednictvím příslušných forem meditace. Ve výsledku mohou v době seancí dosahovat pociťování toho, že jsou jejich organizmy používány vnější Silou Vesmírné Lásky; a oni sami, že se v takových chvílích stávají spíše jen svědky probíhající svátosti.

V procesu získávání dalších zkušeností se léčitel přesvědčuje, že ne všechny nemocné se podaří vyléčit jen prostřednictvím "promývání" jejich těl proudy energií. To ho nutí hledat stále složitější způsoby působení, například, s používáním obrazových představ pro vykonání rozmanitých "chirurgických operací" v hlubinách mnohorozměrného organizmu člověka. Tam – v těchto prostorových dimenzích – se obrazy, vytvářené vůlí léčitele prostřednictvím jeho osobní síly, stávají skutečně efektivními, což potvrzují fakticky okamžité změny stavu nemocného po působení takového druhu.

Druhým příkladem efektivního používání energetických obrazů v léčitelství je používání speciálních léčebných janter (grafických obrázků), produkujících ze sebe rozměrné energostruktury.

Jednou z variant provádění terapie těžkým nemocným je spojení současných úsilí dvou nebo více léčitelů. Při tom jeden z nich řídí průběh operace, a orientuje se při tom svým jasnoviděním, a druzí vykonávají roli "chirurgů".

Léčitelé, kteří dosáhli vysokého mistrovství jsou schopni provádět energoanestézii při komplikovaných "fyzických" (ne pouze "vytvořených myslí") operacích. A někteří filipínští chirurgové vykonávají bezbolestné energooperace se zavedením svých fyzických rukou do těl pacientů; řezající chirurgické nástroje při tom nepoužívají.*

Důležité je také pochopit, že infekční onemocnění (na rozdíl od těch, které jsou vyvolány energetickými nebo mechanickými poškozeními) po působení léčitele nutně úplně nepřecházejí. Poněvadž mikrobi, viry, plísně a další parazité při tom obvykle nezahynou. Ale energoterapie v takových případech umožňuje: a) očistit organizmus nemocného od energetických následků zánětu, b) dočasně odstranit nebo zeslabit symptomy nemoci a c) zvýšit obranyschopnost organizmu. V případech infekčních onemocnění bude racionální cestou jejich léčení současná kombinace léčitelských a lékařských metod.

Začínající léčitel také musí vědět, že pro něho může být nebezpečné snažit se o vyléčení některých onemocnění, takových, jako je rakovina a chřipka.

Zdůrazním některá pravidla léčitelství, umožňující se vyhnout nedobrovolnému poškození pacientů:

Za prvé – léčitel nesmí požívat alkoholické nápoje minimálně po dobu 24 hodin před seancí. Pod vlivem alkoholu získává bioenergie léčitele choroboplodné vlastnosti (vnějšně se to projevuje v podobě našedlého zabarvení vyzařovaných proudů energie).

Za druhé – léčitel, který je sám nemocný, se nesmí pokoušet léčit druhé, poněvadž energoinformaci o své nemoci předává nemocnému.

Za třetí – léčitel nesmí působit na ty nemocné, kteří mají podstatně jemnější energetiku, – aby se vyhnul poškození jejich energosystému.

Za čtvrté – léčitel, který ještě k jídlu používá potraviny z masa a ryb, nesmí působit na ty lidi, kteří se stravují nezabíjeně, jelikož energetika posledně jmenovaných je zpravidla nesrovnatelně čistější a jemnější.

Za páté – léčitel je v době seancí povinen nepřipouštět v sobě hrubé negativní emoce, uspěchanost, nesmí odbíhat myšlenkami od jediného přípustného tématu: soucitu s nemocným a hledání možností, jak mu pomoci. Jakékoliv jiné myšlenky kazí a znečišťují energotoky z něj vycházející.

Porušení uvedených pravidel může vést k poškození zdraví pacienta, dokonce i pokud je při tom odstraněn hlavní symptom.

Zdůrazňuji také, že povýšenost, honba za slávou a nadměrným obohacením nezdobí osobu léčitele. Ačkoli bezpochyby může podle vlastní vůle počítat s materiální odměnou za svou nelehkou práci. A tato práce je spojena nejen s neustálými značnými ztrátami energie, ale i s bioenergetickými znečištěními od nemocných, což často vede k rozvoji onemocnění u samotného léčitele.

Pokud léčitel, zdokonalující se ve své profesi, vydrží na této cestě vznikající etické zkoušky a zachová si neustálou nespokojenost s úrovní svého rozvoje, pak se léčitelství pro něho stane vynikající cestou duchovního zdokonalování. Pomáhaje druhým, rozvíjí v sobě nezištnou lásku s připraveností k sebeobětování, a rozšiřuje obzor svých vědomostí v hranicích mnohorozměrného světa, včetně podstaty člověka a způsobů poskytování mu rozmanitých druhů pomoci, a prostřednictvím tohoto svého aktivního sloužení navyšuje svou osobní sílu.

Používání metod rádžajógy a posléze buddhijógy pro zvýšení mistrovství v léčitelství – paralelně s osvojením etických stupňů karma- a bhaktijógy a nahromaděním vědomostí (džňánijóga) – umožňuje takovému člověku přistoupit i k vyšším formám léčitelství, například takovým, jaké demonstroval Ježíš Kristus. Takový Léčitel nemusí nutně znát diagnózu, nepotřebuje také posílat proudy energie nebo vytvářet obrazy chirurgických nástrojů... Jemu stačí, když absolutně věrohodně ví, že je nemocný hoden uzdravení, dotknout se ho Svým Božsky dokonalým Vědomím...

Ale k tomu, aby tohle ovládl, musí předběžně projít přes stupně Samádhi, "krystalizace", Nirvána. Podrobně o tom pojednáváme v dalších kapitolách; teď jen v krátkosti objasním význam uvedených termínů.

Slovo Samádhi označuje emoční stav Blaženosti vyššího řádu, který člověk prožívá při prvních kontaktech se Svatým Duchem uvnitř svého těla.

"Krystalizace" je proces narůstání "hmoty", objemu vědomí.

Nirvána je stav Splynutí individuálního vědomí se Svatým Duchem nebo Stvořitelem, což dává možnost zaměřovat vnímání do mnohorozměrného světa – z jeho Prvotní Hlubiny.

Při tom je třeba chápat, že "krystalizace" může být pravá i falešná. Pravá (správná) "krystalizace" se uskutečňuje ve nejvyšších prostorových dimenzích; nesprávná – v hmotnějších vrstvách Univerza. Posledně jmenovaná může umožňovat tvořit "krásné" zázraky a hrubě potlačovat vůli druhých lidí. Ale stav jejích držitelů nelze ani náhodou nazvat blízkým Dokonalosti.

* * *

Poslední otázka, o které stojí za to se zmínit v této kapitole, může znít pro mnohé paradoxně: A je vůbec zapotřebí uzdravovat? A pokud ano, tak v jakých případech?

Už jsme mluvili o tom, že léčitelství je prospěšné pro léčitele. Ale je vždy prospěšné uzdravenému?

Vždyť, pokud to rozebereme, – pak jakákoliv nemoc je výsledkem vystoupení člověka z ekologické harmonie, ve většině případů jako následek jeho porušení těch či oněch etických principů, z nichž hlavním je láska ke všem lidem, všem živým bytostem, a konečně i celému mnohorozměrnému Makroekosystému, včetně Vyšších Forem Jeho Vědomí.

Jinak řečeno, nemoc je zpravidla poukázání člověku na to, co by měl v něčem změnit k lepšímu.

A bezstarostné (ze strany léčitele) vyléčení často zbavuje nemocného nutnosti přemýšlet a změnit se.

Tak můžeme uzdravením těla poškodit duši. Nebylo by proto v mnoha případech správnější nejprve pomoci nemocnému pochopit příčinu jeho nemoci, nasměrovat ho na sebeléčení a až potom, pokud bude zapotřebí, mu pomoci vyléčit i tělo?

Je samozřejmé, že v tomto mnohostranném a komplikovaném problému nemůže existovat jednotný "recept" na všechny případy. Pravda zpravidla leží uprostřed mezi krajnostmi. Například, vždyť i čistě "tělesné" vyléčení (to jest, bez jakýchkoliv objasnění a doporučení) je někdy vnímáno uzdravenými i svědky jako impulzy probouzející je z tupého spánku nevědomosti. Například je to může přimět k ovládnutí techniky léčitelství – aby se i sami takovým způsobem realizovali a rozvinuli svůj potenciál Lásky.

Vysvětlivka:

Viz, jmenovitě, “Природа и человек”, № 12, 1989, стр. 60 ("Příroda a člověk", č. 12, 1989, str. 60.)

  Poznámka překladateky:

Pro ty, kdo nechtějí shánět ruský časopis, vydaný v roce 1989, aby se z něho dozvěděli něco o filipínských léčitelích, vkládám video.