NIŽŠÍ “já“ A VYŠŠÍ „JÁ“

Obyčejný vtělený člověk o sobě mluví jako o „já“, a chápe sám sebe jako mysl nebo jako tělo. Když tělo opustí, (pokud nebyl až příliš primitivní*), udržuje si pocit sama sebe – jako shluk vědomí, podobný předchozímu tělu.

Nezávisle na velikosti, síle a dalších charakteristikách jakéhokoliv konkrétního individuálního vědomí se takové vědomí řadí ke skupině nižších „já“.

A Vyšší „Já“ – to je Stvořitel, jsoucí v Jeho Příbytku – nejjemnější prostorové dimenzi. Abychom se stali Jím, musíme se naučit zpočátku vcházet do Jeho Příbytku a poté se upevnit ve Splynutí s Ním do té míry, abychom mohli říkat „Já“ Jeho jménem, a pociťovat se Jím – jako protiváhou ke všemu ostatnímu.

Jestliže se duchovnímu praktikantovi za života v těle podaří přivyknout si na tento stav, pak si ho udržuje i po smrti těla.

Vysvětlivka:

Lidé, zmrzačení ateizmem nebo primitivními náboženskými koncepcemi, se po opuštění těl mohou se svými zemřelými a rozkládajícími se těly dále ztotožňovat. Právě tím si můžeme vysvětlit spoustu duchů, obývajících současné ruské hřbitovy.

Před mnoha lety se mi stala taková příhoda. Zemřela stařičká laborantka z laboratoře vědeckovýzkumného ústavu, kde jsem pracoval. Mne, jako vedoucího pracovní skupiny, vyslali na smuteční obřad do krematoria. Shromáždění rodinní příslušníci i já jsme stáli na chodbě a čekali na vpuštění do obřadní síně. Když tam přinesli rakev s tělem – zemřelá najednou vyskočila (pochopitelně, bez těla) ke mně na chodbu:

– Vladimíre Vasiljeviči! Vladimíre Vasiljeviči! Cožpak mě upálí?!

Dokonce i po uplynutí mnoha dní po smrti těla se s ním nepřestala ztotožňovat!...

... Ve dnech, kdy v krematoriu spalují těla, jsem pozoroval v jeho okolí nic nechápající duchy, ženoucí se pryč ohromnou rychlostí: předtím žili zachycení ve svých mrtvých tělech, a teď jim těla spálili...

V ještě horší situaci jsou ti, kdo se nepřestávají ztotožňovat se... zapáchající hnilobou svých nespálených těl...