Cesta Duchovního Srdce

Autoidentifikace druhová a imprinting

V předchozí kapitole jsme rozebrali, že ne vždy představy člověka o vlastní pohlavní příslušnosti souhlasí se stavbou jeho těla. Ale existuje ještě "strašnější" problém – týká se subjektivní znalosti toho, k jakému biologickému druhu každý z nás patří.

Nepochybuji o tom, že si většina mých čtenářů myslí, že je tato znalost všem vrozena. Ale není to tak.

Ve vědecké literatuře je popsáno několik případů, kdy lidské děti krmily a vychovávaly ve svých tlupách opice, nebo ve svých smečkách vlci a jiná zvířata. Tyto dětičky běhaly po čtyřech a jedly stejné jídlo jako ta zvířata, která je vychovávala. A když se objevili lidé – tak je vůbec nepovažovaly "za svoje vlastní", ale naopak se chovaly polekaně nebo nepřátelsky.

Já sám jsem ve speciálních experimentech choval samce psů do přibližně dvou let – tak, že nikdy v životě neviděli jiné psy: odebral jsem je od matek ještě předtím, nežli se jim otevřely oči; krmil jsem je uměle; a oni potom vyrůstali v izolovaných klecích a stýkali se pouze s lidmi.

Jejich vztah k lidem byl výborný. Ale když jsem je poprvé dal dohromady s druhými psy (dokonce s velice přátelsky k nim naladěnými) – byla jejich hrůza při spatření těchto "příšer" neobyčejná: padali na záda a tuhli v kataleptických pozicích! Dokázali tak ležet hodinu i déle! A jenom můj laskavý zásah je postupně navracel do normálního stavu.

Avšak vztah těchto psů k druhým psům se radikálně změnil tehdy, když najednou začali poznávat, že psí samice v říji jsou zdroji vůně pohlavních feromonů... To znamená, že sexuální faktor vytvářel podmínky pro urychlený proces socializace.

Je zřejmé, že se tito psi předtím... sami vůbec nepovažovali za psy... Pociťovali se být... – lidmi.

Tak, jako se i ty lidské děti, které vychovávaly opice nebo vlci, považovaly za opice nebo za vlky.

Problém je v tom, že pociťování svojí druhové příslušnosti není vrozené. Získává se ve vymezené kritické etapě vývoje mechanizmem, nazvaným prvotní socializace – na rozdíl od druhotné socializace, která může dlouho a obtížně probíhat v pozdějším věku.

V době kritické etapy prvotní socializace probíhá vtiskávání (imprinting) – dospělých jedinců svého druhu (obvykle – svých rodičů) – a právě na tomto základě se i vytváří pocit příslušnosti k tomu či jinému biologickému druhu.

U člověka tato etapa trvá od dvou do šesti až sedmi měsíců (viz [1,7]). V této době a po dobu následujících dvou roků je psychika dítěte neobyčejně vnímavá k poruchám harmonických vztahů s matkou nebo člověkem ji nahrazujícím. Jak bylo objasněno v mnohých pozorováních vývoje dětí a ve speciálních výzkumech na opicích (H. F. Harlow a další; viz přehled literatury [7]), narušení této harmonie (třeba jen dlouhou nepřítomností člověka, ke kterému proběhl "imprinting", nebo pokusy náhlého nahrazení takového člověka jiným vychovatelem atd.) vyvolávají těžce obnovitelné nebo dokonce nezvratné poruchy psychického vývoje dítěte, projevující se i v dospělém věku. Mohou to být psychologické potíže v kontaktu s druhými lidmi, "nespolečenskost", zvýšená agresivita atd.

* * *

Mechanizmus vtiskávání (imprintingu) nicméně funguje, a zabezpečuje nejen prvotní socializaci.

... Jaký je vůbec mechanizmus učení?

– Metoda "pokusů a omylů".

– Spojovací ("podmiňovací reflex").

– Učení cizí zkušeností prostřednictvím verbálního (řečového) kontaktu, knih, rozhlasu, televize, kina.

– Napodobování. A tak dále.

Ale existuje ještě i imprinting, o kterém zatím v Rusku málokdo něco ví.

V daném případě je to téměř to samé jako napodobování, jenom s tím rozdílem, že tento mechanizmus funguje pouze v odpovídající době kritických etap vývoje v dětství. A jeho efekt je nesrovnatelně silnější.

Například, písně zpěvavých ptáků. – to vůbec nejsou jejich vrozené hlasy. Samci se učí zpěvu, když ještě sedí jako malá ptáčátka v hnízdě, a jejich tatínek zpívá vedle nich. Oni si píseň vtiskávají do paměti, ale sami budou zpívat až později – až po dosažení pohlavní zralosti. (To se týká samců. Ale samičky, ty zpívat nebudou, jen budou reagovat na písně svých vrstevníků – jako na sexuálně významné hlasy představitelů svého biologického druhu).

Ale jestliže otec u hnízda nezpívá – pak se schopnost zpívat u potomstva nevytvoří a tito jedinci budou sociálně neplnohodnotní, jejich účast v reprodukci (rozmnožování) bude zvrácená anebo se stane úplně nemožnou.

Nebo se ještě stává, že se samci naučí píseň cizího biologického druhu a pokoušejí se ji reprodukovat – do té míry, nakolik to umožní jejich hlasový aparát.

Na univerzitních přednáškách z ornitologie jednou profesor Alexej Sergejevič Malčevskij – úžasný nadšenec pro svoji práci a vynikající pedagog – demonstroval magnetofonovou nahrávku samečka kanára. Ptáčata se vylíhla a vyrostla v kleci v domě osamělé stařenky, která si neměla s kým povídat, kromě svých milovaných ptáčků. A tatínek kanárek v té rodince nebyl. A tak mladý kanárek vyrostl – a začal zpívat v čisté ruštině stále stejnou písničku hlasem té stařenky:

– Ach, to jsou ptáčkové, roztomilí ptáčkové! Ach, to jsou ptáčkové, roztomilí ptáčkové!...

A právě tak je to přece i s lidskými dětmi: poslouchají a poslouchají, jak mluví dospělí, zvláště maminka (nebo chůva)... A potom to i samy začínají zkoušet nahlas. Řeč dospělých se vtiskává, rodný hovorový jazyk se velice rychle osvojuje v době příslušné kritické etapy vývoje. Učit se cizí jazyk je pro dospělého člověka už mnohem komplikovanější: tady se musejí používat už úplně jiné mechanizmy výuky, včetně "biflování" slovíček...

... A tak, pokud si s nemluvnětem nikdo nepovídá – a ono nedostane příležitost poslouchat hlas jím milovaného člověka – pak se ani nenaučí plnocenně mluvit, rodný jazyk pro něj bude jako cizí...

Je to jeden z projevů onemocnění, které se široce vyskytovalo a bylo zkoumáno v zemích Západu v dětských sirotčincích po první světové válce: děti, které jsou sice poctivě krmeny a přebalovány, ale nedostává se jim emočního tepla – tyto děti vyrůstají v lidi asociální, kteří neumějí plnocenně mluvit, a velice často jsou i agresívní. Vznikl dokonce speciální termín, označující tento syndrom, – hospitalizmus.

Ale to však vůbec neznamená, že je hospitalizace běžným údělem všech dětí, vychovávaných bez účasti vlastních matek. Ne: nemá význam, jestli děti vychovává vlastní matka – a nebo pěstounka; je jen důležité, aby to byl člověk s plnocenným komplexem duševních kvalit. A k tomu měl ještě určité vědecké znalosti.

Tak například, zkušenost pravého komunistického způsobu života, realizovaného až po druhé světové válce a vůbec ne "v epoše budování komunismu" v SSSR, ale v izraelských komunitách (kibucech), ukázala, že společná výchova dětí, oddělených od jejich matek, přináší při správně nastaveném výchovném procesu vynikající výsledky (viz v přehledu literatury [7]).

* * *

Znalost těchto zákonitostí vývoje dětí a jejich výchovy je už dávno obsažena v pedagogice všech rozvinutých zemí. Ale v SSSR o tom nebylo nic známo a dětská zařízení typu útulků masově "vyráběla" psychicky narušené absolventy. Toto téma bylo v SSSR... "uzavřené", tabuizované, zakázané.

...Vždyť tehdy v SSSR vůbec neexistovala věda psychologie, byla jen "pavlovovská" fyziologie vyšší nervové činnosti, operující jen pojmy "podmíněných" a "nepodmíněných" reflexů. V souladu s tímto mechanistickým materialistickým učením, jsou chování a myšlení jen reflexy na signály z vnějšího a vnitřního (to jest, tělesného anatomicko-fyziologického) prostředí. A všechny živé bytosti, a konkrétně i člověk, nejsou jednotkami vědomí, rozvíjejícími se v rámcích Evoluce Absolutna, ale jen takovými podivnými živými organickými mechanizmy: samy si kdovíproč požily, naplodily potomstvo kvůli pokračování svého druhu, zanechaly mu (v lepším případě) nějaké materiální hodnoty – a zdechly...

A aby se do tohoto tupého schématu zavedly nějaké nové myšlenky, byl zapotřebí boj plný politického rizika ("pokus o rozvracení základů materialistického světového názoru!").

... Byl jsem tehdy v SSSR prvním, kdo v tisku seriózně promluvil o těchto problémech (před tím o nich existovala jen jedna zmínka od jiného autora). Mé publikace měly v té době velký pozitivní ohlas mezi vědci a lékaři.

Ale v současnosti... znovu s bolestí poslouchám vysílání v rádiu o tom, že se děti z dětských domovů v Rusku ani nenaučí mluvit...

* * *

Mechanizmem imprintingu se také vytvářejí celé šablony sociálního chování, charakteristického pro vlastní pohlaví. Tato forma imprintingu dostala zvláštní název – identifikace. Byly odhaleny obzvlášť kritické etapy pro tento jev (viz přehled literatury v [16]). Výzkumy ukázaly, že je pro dítě nezbytný zejména kontakt s dospělými stejného pohlaví, jako má ono samo. Přičemž pro chlapce – s otcem – od tří let, a pro dívky – s matkou – před, i po této době. Musejí to být dospělí, kteří jsou dítětem milováni a kterých si váží, ačkoliv vůbec není nutné, aby to byli právě jejich rodná matka a otec.

Rodiče by měli vědět toto: vaše děťátko si neuvědoměle vtiskává vaše šablony chování – jak dobré, tak i špatné. Nebude je ihned opakovat, ale začne je reprodukovat až vyroste. Bude používat vaše obraty řeči, emoční reakce, jídelní zvyklosti, bude (nebo nebude) kouřit, opíjet se, ono po vás mimovolně převezme i vaše pracovní návyky, formy trávení volného času, vztah k přírodě, k lidem... A až někdy kolem dvaceti let si, možná, začne tyto šablony kriticky přehodnocovat...

* * *

Uvedu zajímavý příklad ohledně imprintingu potravin.

Kdysi mi onemocnělo štěně a já jsem ho zkusil léčit česnekem.

Začal jsem mu dávat česnek – nechtělo ho: ne, není to dobré! Vyplivlo ho.

A tak jsem já sám začal žvýkat stroužky česneku – speciálně tak, aby to vidělo. A přitom jsem mu předváděl, jak mi to chutná, a jakou mi česnek dává blaženost... Štěně se dlouho dívalo, zkoušelo to, a pak zase zamračeně česnek vyplivovalo... A nakonec ho začalo samo jíst... ale jen z napodobování!

... Za více než dva roky, když už se štěně stalo velkým dospělým psem, jsem si na tu epizodu vzpomněl a chtěl jsem zjistit: jaký bude mít k česneku vztah teď?

K mému údivu byl česnekem nadšený: s rozkoší ho žvýkal, a chtěl ještě!

Není pochybností o tom, že se stal za celou historii Země jediným psem, z něhož byl tak velice cítit česnek.

* * *

Pokud chceme pomoci dětem stát se lepšími, pak jsme povinni před nimi o tom nejen mluvit, ale předvést jim i vzory vlastního chování.

Láska – v aspektech něžnosti, starostlivosti a soucitu ke všem živým bytostem, praktické připravenosti pomoci všem ve všem dobrém, a také snaha o získávání vědomosti a pracovitost – to je to, co musejí dospělí sami vykonávat před očima dětí.

... Ale někdy se stává, že vychovávat právě takhle je už pozdě: dítě už vyrůstá jako egoistické, zlostné...

A tady se už nemůžeme obejít bez "potlačení neřestných reflexů metodami negativního posilnění" (v jazyce fyziologie vyšší nervové činnosti).

... Ve svých výzkumech na psech jsem zjistil, že, za prvé, egoizmus a agresivitu neprojevují při ostatních totožných podmínkách všichni jedinci (to jest, že hlavními určujícími faktory jsou vlastnosti duší, přicházejících do daných těl), a za druhé, že je můžeme odstranit "výchovnými prostředky", pokud je potlačíme silou, to znamená, když je potrestáme "odpovídajícími trestními opatřeními". Konkrétně, pokud se ve skupině psů vyskytoval silný a neagresívní jedinec, schopný silou potlačovat "výstřelky" druhých psů, obdařených těmito neřestmi, – pak neřesti posledně jmenovaných postupně ubývaly, dokud úplně nevymizely [9].