Cesta Duchovního Srdce

«Opalování zevnitř» a «Ódinova Hora»

Ráno jsme se vrátili k probírání meditace opalování zevnitř.

Vladimír vysvětloval:

— Ódin nám na dnešek ukládá práci vleže.

Připomenu tématiku. Celá práce začíná «rozcvičkou» ve všech třech bodech, které jsme si během těchto dnů osvojovali.

Potom umístíme těla horizontálně. Ale sami sebe — jako vědomí — postavíme vertikálně. Duchovní srdce musí být níž, než hlava. To je jeho obvyklá a proto příhodná poloha. Musíme se jím rozšiřovat. A až se takovým způsobem rozšíříme a ocitneme se ve Světle: v eónu, kde žijí Svatí Duchové, naši Přátelé, — můžeme se s Nimi obejmout. Jejich Ruce do nás pronikají, naše ruce pronikají do Nich. Proplétáme se vjedno a vzájemně se rozplýváme. Právě tohle je ten šťastný stav Jednotného My! Právě takhle teď žijeme!

V Jednotném My neexistují jiné stavy, kromě štěstí a blaženosti! Je jisté, že musíme vystoupit ze stavu Jednotného My, abychom se mohli zarmoutit nad nějakým vtěleným, který nechápe, co po něm chtějí…

Ani jednou jsem neviděl, jak Oni soucítí se vtělenými… Určitě, soucítí…

Druhý stav je Božský Oheň. Můžeme si připomenout naše «skoky do Ohnivé propasti» u Vasilka, Igla, Adlera a Sarkara. Musíme se naučit do tohoto Oceánu Božského Ohně lehce pronikat — a odtamtud povstávat jako «Slunce Boha». Dělat všechno tohle musíme nezbytně se spoluúčastí rukou vědomí. Jakékoliv přemísťování, jakékoliv sebepociťování v tom či onom eónu — to všechno se uskutečňuje s pomocí rukou.

Ódin začal mluvit o tom, že souhlasí, že dnes bude Jeho den pro nás, a On nám bude pomáhat. Dnes On Sám Sebe představuje jako «Slunce Boha». Říká, že «opalování zevnitř», pokud přistupujeme k tělu ze «Slunce Boha», zaručuje úplné tělesné zdraví — pokud všechny oblasti těla takovým «opalováním» dobře propracujeme. Je to také přímá cesta k úplnému Zbožštění tělesné hmoty.

Z hlubin Božského Ohně, jakmile se Jím staneme, se můžeme — s pomocí rukou — velice lehce rozšiřovat a pročišťovat naše střední meridiány. A když už střední meridiány v takovém stavu máme, začne být velice jednoduché «opalovat se» zevnitř. Pak už to nedělá žádný problém.

Ale k tomu, aby se v určitou chvíli hmota rozpadla… Už jsme probírali, jak se to dělá: Adler o tom mluvil z hlediska stvoření a rozpadu planety. On říkal, že stačí, aby On vystoupil z hmoty Země — a dojde k jejímu rozpadu, k dematerializaci. Všechny elektrony padají na jádra — a hmota mizí.

A pokud naplníme Bohem nějaký obraz — pak to znamená, že elektrony obnovují svoje orbity, dochází ke stvoření materiálních objektů.

… Ódin se teď chystá nám ještě něco ukázat.

… Měli bychom si ještě připomenout, že Ódin je «skandinávský» Představitel Stvořitele.

Formule «Veliký Ódin-Bůh!» je klíčová mantra, na kterou On reaguje a přichází. Právě tak se k Němu můžeme obracet.

… A právě teď, Veliký Ódin-Bůh nás teď pojímá do Sebe. Můžeme Ho vnímat zevnitř — jako ohromnou Horu, naplněnou Božským Ohněm. My v tom Ohni můžeme mizet, splývat s Ním a stávat se Jím.

Nebo můžeme Ódina zkoumat, tak, že budeme přemísťovat koncentraci vědomí po Jeho Těle Vědomí, a, pochopitelně, Ho při tom milovat!

Ódin se pousmál, — předával nám svoje pozorování Vladimír. My všichni jsme se také pousmáli. — On říká, že je Mu drahý úsměv každého z nás, každý něžný dotek našich rukou… On to všechno velice pozitivně, s potěšením vnímá a je připraven odpovídat Svojí něžnou Láskou…

On říká: «Tohle Mě donucuje odpovědět Láskou!». To je pochopitelně žert! — dodal Vladimír za společného smíchu.

Je možné nenávidět — a splývat s nenávistí. A je možné milovat — a splývat s Láskou.

A my teď můžeme velice dobře procítit emoce Lásky Boha a naše emoce lásky k Němu.

Konkrétně bychom při tom měli být něžní! A mít radost!

Pochopme přece: když nás někdo miluje — je nám to příjemné. A čím se my odlišujeme od našich Božských Učitelů? Tím, že Oni jsou dokonalejší, nežli my.

Mezi námi a Jimi není propast ani zeď!

Jejich vnímání lásky nebo nenávisti je přece téměř stejné, jako to naše.

Můžeme pociťovat, jak je Jim příjemné, když se s Nimi mazlíme…

Lásku vnímají nejen vtělení lidé, ale i nevtělení. A Svatí Duchové — pochopitelně, také.

Ódin říká: «Vaše láska Mě rozehřívá!…».

Je to jasné, ano? — obrátil se s úsměvem Vladimír k naší ženské většině. — To znamená, že z vašich ženských těl musíte milovat nevtělené Božské Muže právě tak, jako byste mohly milovat ty nejlepší muže vtělené! Emoce jsou si v mnohém podobné! A je to ten samý princip splynutí lásky s láskou!

Marie Magdaléna přišla podpořit: «Právě tak, právě tak! Tak je to třeba!» — říká.

Přišel Ježíš. Souhlasí a zalévá nás zlatem Svého Úsměvu…

Náhle se objevila žertovná myšlenka: jestli Jim není těsno, když se Jich tak mnoho shromažďuje na jednom místě? — směje se Vladimír. — Ódin, Ježíš, Marie… a hned ještě jako odpověď na tuto myšlenku přišlo mnoho Dalších…

Ne, pochopitelně jim těsno není: vždyť Oni svobodně vzájemně prostupují jeden druhým. Těsno může být jenom ve světě hmoty.

Apoštol Marek říká: «Ano, správné vztahy začínají právě odsud: od něžné lásky, od objetí rukou, které důstojné duše splétají vjedno. A potom ten souhrn duší slitých vjedno získává — podle míry svého rozvoje — Božskou Lásku a proniká do stále hlubších a hlubších vrstev Absolutna.

Celé Univerzum by mohlo být všemi těmi, kteří jsou schopni takové lásky, zaplněno! Pak by na Zemi byla jen jedna jednolitá láska! Ale tomu odporují, především, náboženské směry, které jsou fakticky ateistické. Tj., mluví se tam o Bohu, ale neznají Ho! Vytvářejí o Bohu mýty, pohádkové obrazy! Ale vždyť tohle je faktické popírání Boha! A je pochopitelné, že se v prostředí takových «náboženství» věda o zdokonalování duše, o Cestě sblížení s Bohem a Jeho poznání, nemůže rozvíjet!

Všechny takové pseudoreligiózní formy jen napomáhají doplňování «smetiště» Evolučního Procesu — pekla!»

Sulija říká, — pokračoval Vladimír, — že teď můžeme vidět, jak málo užitku získává Bůh — z hlediska Evoluce — z planety Země! Skoro všichni tady zabíjejí a vytvářejí násilí jeden na druhém a na přírodě! Jenom velice nemnozí — jednotlivci! — se dokážou vyrvat ven z tohoto grandiózního proudu duší, směřujících k peklu!

Marie Magdaléna dodává, že je třeba vytvářet proud opačně směřující. Ona ukazuje, že — pro začátek — ať je to třeba jen světlý potůček, který se bude stávat stále světlejším, čistějším a živějším! A ať se vlévá do Jediného Oceánu Jednotného My!

… Po určité pauze se Vladimír rozhodl znovu vrátit k meditační práci. Ale Marek ho zastavil:

— Všichni by měli velice dobře pochopit, že meditace nejsou to hlavní. Hlavní je pochopení strategie Cesty a všeho, co se týká etiky a estetického vnímání okolního prostředí.

Ještě jednou opakuji: základem všeho je správné pochopení!

Vladimír pokračoval:

— Některá z Božských Žen říká: «A — uchovávat lásku jeden k druhému! Milujte jeden druhého s něžností!

Přejeme vám všem mnoho zdaru! Budete-li mít těžkosti — My vám pomůžeme. A žijte s pochopením toho, že všechny těžkosti, které vám ukládáme, jsou určeny k vašemu užitku!

My jsme vás přijali do Naší Rodiny. Ale vyžadujeme od vás hluboké pochopení toho, že zdokonalování nikdy nekončí.»

… Jeremej přímo teď nahlíží každému z nás do našich tělesných očí. «Oči, — říká, — musejí být spojeny s duchovním srdcem, které přebývá v Ohnivých Hlubinách Univerza.».

To znamená, že bychom měli mít trvale čistou, protaženou a pro vědomí průchodnou, cestu mezi tělesnýma očima — přes anáhatu těla — a duchovním srdcem, které zaplňuje vesmírné Hlubiny. Z těchto Hlubin se zvedáme do světa Stvoření — a díváme se do dáli. Potom se zpátky «vtahujeme» tam, odkud jsme vzešli.

To je to cvičení, které ti velice brzy umožní odstranit všechny nedostatky v očích, — obrátil se ke mně Vladimír. — Takhle to můžeš během dne dělat mnohokrát. Ale je k tomu nutné být v energeticky čistých podmínkách, kde jsou přírodní dálky, — a ne uprostřed davu lidí a městských domů.

— Vzpomněla jsem si na Blaženost Turijnosti a zeptala jsem se:

— Cožpak teď musíme být po celou dobu Božským Ohněm?

Vladimír ukazuje, že stačí, abychom se v Ohnivém stavu uvolnili — a nastává úplnost Průzračného Klidu Turijnosti. Nebo se můžeme znovu stát Ohněm, zaktivovat se.

— Ježíš s Marií Magdalénou přišli. Copak vy, že jste tak pořád spolu? — žertuje nahlas Vladimír a se smíchem předává jejich odpověď: — «No a co, je to snad neslušné?!»

Teď se smějeme všichni, včetně Jich samých…

… Potom Vladimír převedl naši pozornost znovu na Ódina.

Ódin připomíná, jak jsme se s Ním poprvé seznámili.

Nevzpomínám si, Kdo nás konkrétně nasměroval na to Jeho pracovní prostranství…

Vyvedli nás tenkrát z motoráčku a vedli doleva po cestách přes pole. Jdeme a jdeme — a najednou se dostáváme do nějakého, pro nás nového, Božského energopole. V dálce před námi je kopec, porostlý borovým lesem. Tam je centrum. Začínáme zkoumat. Ukazuje se, že vysoko nad kopcem je kolosální Hora Božského Světla-Ohně a nad Ní je Obličej, s šedými vlnitými vlasy. A On Se představil: «Já — jsem Ódin». A potom jsme na tom kopci dokonce bydleli ve stanech — přímo v Něm…

— Koupali jsme se v kaluži! — směje se Káťa.

— Ano, žili jsme tam dlouho, a bylo třeba se někde umýt.

— Byla tam prohlubeň se zeleným mechem a ta se naplnila dešťovou vodou… — s potěšením vzpomíná Aňa.

— Skutečně se tam vytvořila malá rašeliníková bažina, čtyřicet metrů v průměru. Plná vody! A my jsme se tam koupali. To, jak byla Aňa nadšená, si dosud pamatuji! — smál se Vladimír.

Aňa:

— Bylo to — jako veliká zelená žínka, na kterou se položíš — a třeš se o ni!

— A teď Ódin nabízí nám samotným, každému z nás, stát se právě takovými, jako On — horami Světla-Ohně! — pokračoval Vladimír, když jsme se všichni dosmáli. — Ale vyvstává otázka: odkud, z jakého Božského stavu máme vytvářet tu Horu? Jedna věc je slaďovat se s Ódinem, vejít do Jeho Formy a pociťovat se Jím. To je lehké…

Ale abychom se bez pomoci Ódina stali právě takovou Horou, musíme odněkud vyjít. Zkoušel jsem to dělat ze stavu «Slunce Boha». Ale «Slunce Boha» je jiné. Ono je živý zlatavý Oheň. Ale Ódin je teď jako z bílého Světla. To znamená, že je to třeba dělat z Turijnosti.

Vzpomeňme si, jak jsme pracovali s Turijností na pracovních prostranstvích Bábadžího a Emila. Co je tu důležité, abychom nezabloudili? Čím se odlišuje Turijnost od protoprakriti? Když se ocitáme v eónu protoprakriti, jsou tam vidět hvězdy. A v Turijnosti hvězdy nejsou, ale můžou tam být vidět Ruce Svatých Duchů, které mají zvláštní svítivost. Ale hvězdy v Turijnosti nejsou. Takže, z Turijnosti, přitom když se díváme nahoru, musíme vytvářet částí sama sebe takovou Horu. A na vrcholku Hory já pociťuji svůj vlastní obličej. Vzniká Hora na nekonečném Fundamentu Turijnosti. Tento Fundament zaujímá celý vesmír. Je nekonečný.

Uvědomme si, že s touto novou meditací získáváme zcela nové vlastnosti. Hlavní z nich je získání stability v Turijnosti.

Aňa dodala:

— Don Juan říkal, že stačí upevnit se v tom stavu — a pak se jakákoliv myšlenka stává příkazem k uskutečnění…

— Dobře to říkáš! — souhlasil Vladimír.

— To znamená, že to už není myšlenka individuálního «já». Ale tohle se děje, až když se menší úplně rozplynulo ve Velkém, a existuje jenom Velké.

— Turijnost je to úplně Největší. Hlavní část Prvotního Vědomí je právě Turijnost. Z Ní můžeme tvořit všechno, co je libo. Konkrétně můžeme přistupovat k buňkám a atomům svého těla — «z druhé strany», to znamená, ze strany Stvořitele. Stejné to je, i pokud se týče molekul a atomů jakýchkoliv materiálních předmětů. Nejdůležitější pro to je být stabilně tím Základem, Základem všeho Univerza… Turijnost — to je také Rub světa hmoty. Je to stav Stvořitele vně hranic světa Stvoření.

Ale Emil s Adlerem objasňují, že «na první pokus» se to nepodaří, poněvadž si musíme plynule přivykat k bytí Prvotním.

Naše další činnosti musí být spojeny právě s tím. Každý musí pochopit, co je po něm vyžadováno.

… V duchu jsem přemýšlela: co je taková pozemská marnost s jejími vášněmi a trápeními — ve srovnání s Láskou Boha a těmi perspektivami, které nám nabízí On? Ani jedna láska ve světě, ať už by byla jakkoliv vášnivá, silná a dlouhotrvající, se nemůže ani přibližně podobat té lásce, která vzniká mezi duší upřímně milující a hledající Boha — a Bohem!

… Ale proč o tom dlouze mluvit? Vyzkoušejte to sami!