221-O lásce k Bohu
O lásce k Bohu
—Neměli bychom vnímat Boha jenom jako, například, Světlo, Oheň, — ale jmenovitě jako Živou Dokonalou Makrobytost vesmírných rozměrů. A láska k Němu tomu musí odpovídat!
Zejména musí být v nejvyšší míře uctivá. A ať se podobá lásce sluhů — k jejich Dokonalému Pánovi, Hospodinovi! Ale — v žádném případě ne «lásce» žebravých parazitů!
… Po nějaké chvíli Vladimír změnil téma:
— Měli bychom umět meditovat nejen při vertikální poloze těla, ale i vleže. Vždyť jednou může přijít nemoc nebo úraz, kdy bude nutné dlouho ležet.
Nebo — můžeme uvažovat optimistickou situaci: «opalování zevnitř».
Zde je také ten problém: měli bychom se naučit — při ležící poloze těla — udržovat vertikálnost vědomí. A to se hned nepodaří.
Na začátku vstupujeme do potřebné meditace vestoje. Potom se snažíme tu meditaci udržovat při ležícím těle. Poté, jako duchovní srdce, přecházíme do různých stavů, včetně Turijnosti nebo Božského Ohně. Ve všech případech je nutná aktivní spoluúčast rukou vědomí.
Zeptala jsem se Vladimíra:
— Jak si mohou druzí lidé zasloužit takovou Lásku Boha, aby jim bylo umožněno: splývat s Ním, stávat se Jím?
— Příkladem můžou být vzájemné vztahy Ježíše — s Jeho Učedníky. Připomeňme si to, co nám Oni vyprávěli o Sobě: jak dosahovali Božskosti, když sloužili Bohu.1
A za to byl Ježíš po celý čas s Nimi a pomáhal jim; pomáhal, pomáhal — do té doby, dokud se také neusídlili v Příbytku Prvotního Vědomí.
Oni — svými díly — pomáhali Ježíšovi dělat Jeho Dílo. A tím svým sloužením si zasloužili tu Ježíšovu Lásku, kdy On o Ně pečoval jako o Vyvolené.
Právě taková je role sloužení Bohu! Sloužení — pochopitelně, upřímného, ne ziskuchtivého!
Vzájemné vztahy s Bohem nemohou být vybudovány podle principu: já — Tobě, ale Ty — mi za to dej.
Sloužení musí být opravdu upřímně nezištné!
«Toužím přiměřeně svým schopnostem pomáhat Evoluci Vesmírného Vědomí!» — to je ta formule života na Zemi, která pomáhá vejít mezi členy Rodiny Svatých Duchů a do Jejich Jednotného My. Takový vztah k životu Oni dobře chápou: vždyť když Oni Sami žili a vyrůstali, přidržovali se právě tohoto životního principu! Jinak by se nemohli stát takovými, jakými se stali.
Mluvili jsme o lásce k Bohu — té Lásce, na kterou Bůh odpovídá pomocí, tak, jako pomohl Svým Přátelům — Ježíšovým Apoštolům. V souvislosti s tím se můžeme podívat na to, jak různí lidé chápou svoji lásku k Bohu. Vždyť většina těch, kteří se považují za věřící v Jeho bytí, se domnívá, že Boha miluje. Ale co oni chápou jako svoji lásku — nad tím má význam se zamyslet.
Kupříkladu, jak by různí lidé odpověděli na otázku, jak milují Boha? «Jak miluješ Boha?» A většina lidí v naší zemi se pokřižuje a řekne: «Pane Bože, smiluj se! (Orig. 'Gospodi pomiluj!', pozn. překl.) Právě takhle miluji Boha!».
Ale jestlipak je tohle doopravdy láska k Bohu? Rozumným je odpověď jasná…
A měli bychom si ještě položit otázku: jak právě já osobně můžu skutečně projevit svoji lásku k Němu?
Vždyť láska se projevuje v emocích a v činech.
Jaké musejí být moje emoce lásky, zaměřené k Bohu?
K jakým Aspektům a Projevům Boha můžu zaměřit svoje emoce lásky?
Jakými konkrétními činy, které budou projevením lásky k Bohu, můžu já osobně posloužit — s přihlédnutím k mým osobním možnostem?
To jsou otázky, které si, z mého pohledu, musí každý položit sám.
A proč formulace «Pane Bože, smiluj se!» není vůbec projevením pravé lásky? Proto, — že je ziskuchtivá!, je to žebrání! A to v žádném případě nemůže být láska!
Dále toto téma posuzovat nebudeme, protože je to otázka každého — k sobě.
1 Je to popsáno v knize Vladimira Antonova ‘Классика духовной философии и современность’ ('Klasika duchovní filozofie a současnost').
