216-Na kapitánském můstku Admirála Nachimova
Na kapitánském můstku Admirála Nachimova
Přišli jsme na pracovní prostranství Admirála Nachimova a zastavili se vedle spadlé velké borovice.
Vladimír začal vysvětlovat:
— Hlavní meditační téma, které si Nachimov přeje vtěleným lidem darovat, můžeme nejoptimálněji pociťovat zde:
Časně ráno vystupujeme na kapitánský můstek Jeho lodi.
Na moři je bezvětří.
Ranní mlhu nad vodou prozařuje slunce, vycházející nad obzorem.
Stáváme se tou ranní sattvou, stáváme se tou něžností! Rozplýváme se v ní!
Je to velice důležitý stav, který si musíme dobře vtisknout do paměti: ranní sattva moře, bezvětří, mlha, sluníčko se zvedá — prosvěcuje mlhu… Nejhlubší ticho a něžnost…
To je to, čím musíme sami být, a také to, co bychom měli darovat druhým lidem!
A až se tím rozlehlým, něžným tichem staneme, pak jím můžeme vystupovat nahoru, můžeme se jím spouštět dolů — a všude už je jenom Světlo — nejněžnější a nejjemnější! Ono je všude… Není už loď, není už moře, není už moje tělo, ale je jenom stav Živého Božího Světla!
A je to skutečně Živé Světlo! Protože Ono je stavem zcela konkrétního Svatého Ducha jménem Admirál Nachimov!
Svatý Duch je právě takový! A tohle je třeba pochopit, vtisknout si to do paměti! Je to jedno z hlavních Projevení života ve vesmíru — Svatý Duch. On je konkrétně — takový!
Tento stav si musíme vtisknout do paměti tak, abychom do něho mohli vejít i v jakékoli jiné situaci. Je to stav — Nachimova!
… Viděla jsem zblízka něžně modrý povrch vody. A kousek dál byla něžná světlá mlha, růžové svítání… Ticho… Zvonivá něžnost!… A — sotva slyšitelné šplouchání vody o bok lodi…
Jsme sami na moři, daleko, daleko od břehů…
A potom — jsem se rozplynula, jako ta mlha v teplém slunečním světle…
A zůstal jenom Nachimov — Živé Světlo, Klid, Božská Něžnost… Tohle Světlo bylo skutečně Živé: pohyblivé uvnitř Sebe Sama, bylo možné s Ním komunikovat emocemi lásky, bylo možné stávat se Jím…
Vladimír pokračoval v meditaci:
— Noříme se co možná nejhlouběji — a snažíme se maximálně pocítit rozměry Oceánu tohoto Živého Božského Světla-Něžnosti… Rozplýváme se v Něm — a splýváme s Ním!
«Já už nejsem, je jenom Oceán»… Nebo — pociťujeme, že «I já jsem ten Oceán». Střídáme tyto dva stavy.
Připomínám, že tyto přeměny vědomí mohou být uskutečňovány pouze rozvinutým duchovním srdcem…
Duchovní srdce má ruce. A my se můžeme za pomoci vláčných a širokých temp svých ohromných rukou přemísťovat pokud možno co nejdále od své vrchní «bubliny vnímání»1.
1 O «bublinách vnímání» a dalších bioenergostrukturách organizmu si můžete podrobně přečíst v knize Vladimira Antonova 'Ekopsychologie'.
