Cesta Duchovního Srdce

Neřest odsuzování.
Jízlivost — to je «vředové onemocnění» duše!

— Co je to — neřest odsuzování, o kterém mluvil Ježíš? — začal jednou v čase diskuze s tímto tématem Vladimír. — Odsuzování není intelektuální proces, ale emoce, emoce — negativní.

Nejostřeji se tento jev projevuje ve zvyku vidět na druhých lidech a událostech jenom to špatné — a odsuzovat to. A když se to špatné na někom nebo něčem najít nepodaří — nahrazují to pošpiňující fantazie.

Kvůli čemu to lidé dělají? Aby (vědomě nebo neuvědoměle) takovým způsobem ponižovali druhé lidi — v porovnání se sebou! A tak duchovními nicotnostmi povyšují vlastní sebehodnocení před sebou i před druhými, což jim dodává falešné sebeuspokojení.

Mnozí lidé si zvykli žít v takovém stavu trvale, a nechápou, že tím škodí především sami sobě a připravují se do pekla. Vždyť peklo je místo shromažďování (v příslušných vrstvách mnohorozměrného prostranství) těch duší, které si v sobě rozvinuly tyto a další hrubé vlastnosti.

Uvedená duševní vlastnost se nazývá jízlivost (rusky jazvitělnosť). Z čeho to slovo pochází? Z «jazva» (česky vřed. Jedná se o nepřeložitelnou slovní hříčku: jazva — jazvitělnosť. Jakoby česky: vřed — vředovitost. Pozn. překl.). Ano tato neřest je podobná hnijícímu vředu na duši, který vypadá právě tak ohavně, jako zapáchající vřed na materiálním těle, ze kterého vytéká hnis a krev.

Takovým lidem dělá potěšení «bodat» druhé lidi pichlavými, jedovatými poznámkami. Oni se v rozhovorech buď pokoušejí na dálku špinit druhé. Nebo — řidčeji — se jejich jízlivost verbálně neprojevuje, ale přikrývá se mlčením a lživým vnějším souhlasem.

Poslední, «skrytou» formu jízlivosti bývá těžké uvidět. Proto je třeba ne hned slovům člověka uvěřit, ale pociťovat jeho emoční stavy.

Jízliví lidé narušují harmonii vzájemných vztahů v jakémkoliv kolektivu, skládajícím se z víceméně duševně zdravých lidí.

Ačkoliv se stává i to, že vtělená mohutná ďábelská duše vtahuje do sféry svého vlivu druhé duševně slabé lidi, slaďuje je se sebou a programuje je také do pekla. Zvlášť tragicky vypadá tento jev, když se pod vliv takových vůdců dostává mládež. Stává se to ve sféře politiky, v nezdravém náboženském prostředí, i v prostém každodenním životě.

Je typické, že se děti touto nemocí infikují od svých rodičů (pomocí mechanizmu identifikace¹).

Ano, jízlivost je nakažlivá! Dávejte si pozor!

Ale jak má člověk, který v sobě uvidí tuto strašnou neřest, nad ní zvítězit?

Především je třeba pochopit, že Bůh, Který je Láska, se na moji jízlivost vůbec nedívá s Láskou. Ale On umožňuje lidem, aby si sami vybrali svoji cestu: někdo usiluje do Jeho Objetí, někdo — do pekla…

Vyberu si: kam já chci?

Ale co dělat, pokud chci k Bohu, a ne do pekla?

Za prvé — dát svoje myšlenky pod kontrolu. Vždyť emoce často vznikají z myšlenek. To znamená, že jakmile u sebe zpozoruji neřestný pohyb myšlenek, — je třeba ho zastavit. Jak? — přinejmenším přepnout svoji mysl na jiné téma nebo si vzpomenout na něco nehříšného a příjemného. A — budeme se kát!

Ale radikálně a definitivně vyřešit tento problém je možné, jenom pokud si osvojíme techniky psychické autoregulace a rozvíjíme se jako duchovní srdce.

1 Viz, konkrétně, v knize Vladimira Antonova, ‘Как познаётся Бог. Автобиография учёного, изучавшего Бога’ ('Jak se poznáváBůh. Autobiografie vědce, zkoumajícího Boha').