206-Byly to lekce dospívání
Byly to lekce dospívání
Moje pokusy bojovat s malomyslností utrpěly porážku. Neklidné myšlenky mi nedávaly pokoj. Znovu a znovu jsem dělala chyby. A Vladimír, který moje stavy z dálky sledoval, mě za to znovu a znovu káral.
Pořád jsem nějak nemohla pochopit, že naučit se technikám psychické autoregulace a meditace, je málo! Že je ještě třeba se naučit žít ve vyšších stavech neustále, ať se děje, co chce!
Tohle pochopení pro mě bylo přelomovým okamžikem!
Teď se mi zdá, jako by se to přece rozumělo samo sebou. Vždyť jsme tohle téma na našich setkáních s Vladimírem probírali mnohokrát! Ale přesto jsem musela projít obdobím těžkých lekcí a etap dospívání — aby mi «spadly blány z očí», a pochopení nakonec přišlo!
Jak mi jednou říkal Bábadží, tenhle nedostatek už u mě převládal i v mém předchozím životě, když jsem se pokoušela postupovat ohromnými kroky, a nechápala přitom, že bych se přitom měla upevňovat na osvojených stupních.
Ano, bylo to velice bolestné: uvíznout v louži… — po létání nad oblaky. Ale zato mě tahle získaná zkušenost letů výborně stimulovala k tomu, abych se z té louže dostávala ven!
… Na jaře jsem dostala příležitost přijímat u sebe doma hosta: tentokrát — mladého adepta. Vladimír mi tak připravil příležitost napravit svoje chyby a učit se péči o druhé.
Ukazovalo se, že vést si bezchybně není až tak jednoduché. Slova, skutky, myšlenky, emoce — to všechno muselo být pod trvalou kontrolou! A musela jsem poukázat na chybu tak, abych neurazila, vysvětlit to tak, abych to sama nepopletla, pomoci tak, abych naučila milovat…
V těch dnech jsem někdy chodila nabrat sil k malému pohodovému rybníčku v parku. Dvoutýdenní pobyt mého hosta se chýlil ke konci, a já jsem se znovu ponořila do přemýšlení o tom, že jsem všechno neudělala tak, jak bych chtěla… A — že jsem se stejně nestala takovou, jakou bych měla být před Bohem… A vůbec — změnila jsem se k lepšímu?
A náhle se moje srdce neočekávaně naplnilo radostí! Rázem jsem pochopila, že jsem na místě síly Davida Copperfielda!
Potom jsem dlouho seděla na lavičce, mlčky jsem se kochala kontaktem s Ním, odpočívala a nabírala síly v Jeho Objetích.
— Výborně! Teď vím, že jsi kvůli Mně schopná všeho! — shrnul výsledek našeho setkání David.
Tak mě Bůh vedl: povzbuzoval, trestal, objímal, domlouval, líbal a — miloval, miloval, miloval!…
… V červenci pro mě začala být moje práce ve zdravotnictví velice těžká. Shodou okolností moje pracovní zatížení prudce vzrostlo. Ještě k tomu onemocněli všichni moji příbuzní. Množství lidí, kteří požadovali a očekávali moji pomoc, se mnohokrát zvýšilo. Skoro fyzicky jsem začala pociťovat spoustu indrijí, přichycených ke mně. Nekonečné nářky a stěžování nemocných se pro mě staly utrpením… Nevěděla jsem, jak se před tím zachránit: jak se neunavit a nepřicházet domů «vymačkaná jako citrón»? Opustit všechno tohle jsem také nemohla: vždyť jsem svoje povolání milovala a chtěla jsem pomáhat vším, čím můžu.
V těch dnech jsem začala přemýšlet o tom, jak pracoval ve Svém posledním pozemském životě Satja Sáí? Vždyť to bylo nepředstavitelné: kolik Ho jen lidí vyhledávalo se svými požadavky! Milióny! A mě — všeho všudy pár tisíc…
Blížící se dovolená ten problém naštěstí vyřešila — a já jsem se rychle zotavila. Ale důvodů k přemýšlení o sobě mi zůstalo dost.
… Před svým odjezdem ode mě mi Vladimír říkal, že mě Hříbek a Jeho Máma zvou v srpnu «na houby». Ale ten zmiňovaný měsíc se už blížil ke konci.
A tak jsem byla neobyčejně ráda, když jsem ve svojí poštovní schránce uviděla pozvání od Vladimíra, abych «na houby» přijela. Ale moje nadšení rychle opadlo: vždyť můj vlastní emoční stav nebyl z nejlepších! Jak bych mohla v takovém stavu jet?!
Vladimír moje emoční stavy sledoval. A když viděl moje pochybnosti, poslal další dopis: «Prosí za tebe. Přijeď!».
