Cesta Duchovního Srdce

Nezdařilé pokusy dostat se z «jámy»

Naši Božští Učitelé se mnou mluvili každý den, a pokoušeli se mě dostat ze stavu úplného úpadku sil. Srovnat si svoje emoce se mi hned nepodařilo. Ale nezdolná víra v to, že všechny překážky jsou překonatelné, mi pomáhala přece jen se nějak «udržet nad vodou».

Pamatuji si například, jak jsem toho dne, kdy jsem se loučila s Vladimírem, skoro ztrácela půdu pod nohama: tělo mi ztuhlo a nechtělo poslouchat. Ale náhle jsem zřetelně uviděla a pocítila ohromnou Dlaň Bábadžího, kterou nastavil pod moje tělo, jako by chtěl zabránit mému ještě hlubšímu pádu.

V té chvíli jsem si uvědomila: že jestliže si dovolím se rozčílit ještě silněji, pak bude mimořádně těžké dostat se z té jámy ven a očistit se, pokud ne úplně nemožné…

V té samé chvíli jsem najednou pocítila ohromné ulehčení: Bábadží mě naplňoval svojí Láskou! Moje myšlenky se okamžitě přeorientovaly na přemýšlení o tom, co by bylo nejlepší ve vzniklé situaci udělat?

Určitě bylo zapotřebí, abych se podívala na všechny svoje chyby — a promyslela, jak by bylo možné jednat jinak, správně.

A nepochybně jsem se musela «přichytit» na Bábadžího Dlani, a úplně Mu svěřit sebe i svůj život. Ale k tomuto uvědomění jsem nedospěla hned a stálo mě obrovské úsilí.

Po Vladimírově odjezdu se moje emoce rozbíhaly hned na jednu, hned na druhou stranu, jako kyvadlo. Byla jsem tak ponořená do stavů sebeobviňování, že jsem kvůli těžkým myšlenkám někdy nemohla ani vstát z postele. V těchto chvílích mi Bůh obzvlášť intenzívně předával Svoje Ponaučení. Přicházeli ke mně skoro všichni Božští Učitelé, které jsem znala.

Na téma mých emocí ke mně promlouvali Don Juan a Genaro zvláštním filozofickým vyprávěcím stylem, a přitom pronikali do běhu mých myšlenek, aby překonali moji soustředěnost na sebe samotnou.

— Se závistí se díváš do dáli na majitele křídel! Ale ty sama jsi znovu a znovu shazována vlastní nedokonalostí a musíš si léčit nehojící se rány zármutku a stesku…

Chceš? — Naučím tě kroužit ve výšce, naučím tě být jinou! Budeš vzlétat nad hvězdy, dotýkat se odtamtud Slunce a Země! Jsem připraven tě naučit stát se živou a radující se ze života! Sleduj Můj let!

Teď tě ničí vlastní myšlenky! Ale vždyť takhle prožiješ život zbytečně, i když bys mohla dosáhnout rovnováhy a spočinout v blaženém klidu — jednoduše tak, že… «vystoupíš z této hry»!

Vždyť právě ty sama ses píchla prstem do bolavého místa — vředu v duši… — a— přišel zármutek, žal, zoufalost…

Ale radši se zastav! Pobuď se Mnou!

Vy — milujete svoje rány. Ony svým majitelům dodávají zvláštní «důležitost», kterou vynikají mezi ostatními!

A pak se ty rány, které jste si sami způsobili, pokoušíte … léčit!

Radši se zahal oblaky! A pochop, jak je život překrásný! V Nebeské Bezbřehosti není nic, co by ti bránilo se vznášet!… Zamiluj si Zemi, zahalenou Tajemstvím! Zamiluj si ji tak, jako ji milujeme My!

Smutek — způsobuje jenom ještě větší ponoření do slabošství!

Vždyť ty sama chápeš, jak ošklivý je život, který teď vedeš! A vrháš se na všechny strany, aby ses před ním zachránila. Ale východisko je tady: přímo tady před tebou! V tvých rukách je šance — vyvést sama sebe za vlastní meze a ohraničení!

To, co říkám, dokážou pochopit jen nemnozí. Lidé si zvykli přemýšlet na své vlastní, jim dostupné, úrovni vnímání, a proto pro ně Nagual zůstává «nadpozemskou záhadou».

Jenom láska je schopná vytvořit správný vztah mezi člověkem a Mnou!

Tvoje mysl je původcem hádek a mrzutostí! Uvrhá tě do sklíčenosti a nechce tě z ní propustit! Ale ona je jenom projevem slabého «nižšího já», nezdařile řídícího tvůj život. Přeměň ji na pomocníka!

… Všimla jsem si, že Bůh s každým člověkem mluví «jeho jazykem», používá tu individuální terminologii a slovní zásobu, která je vlastní tomu člověku. Mně se například vždy líbily obrazné představy: snadněji se mi tak dařilo postihovat podstatu toho, co bylo řečeno. Ale někomu se taková vysvětlování mohou zdát matoucími a nepochopitelnými.

Všechno, co mi Oni říkali, se mi přesně pochopit nepodařilo. Občas jsem nedokázala rozlišit: kde jsou moje myšlenky, a kde mluví Bůh? Ale naučit se takovému rozlišování už bylo jenom věcí praxe.

A jednou ke mně přišel Avicenna… Bylo to velice neočekávané, dokonce jsem se potom speciálně vyptávala Ani: je vůbec něco takového možné?

Bůh se občas «zapojuje» do proudu našich myšlenek, když vidí, že je třeba nějakou naši myšlenku rozvinout nebo změnit — aby tomu člověku pomohl se v sobě vyznat a opustit svoje strachy a úzkosti. Vždyť já jsem se v té době nemohla, kromě Boha, s nikým podělit o svoje prožitky, a to bylo velice trýznivé…

I když trápení přece zakouší jenom maličké osobní «já». K Božskému «Já» podobné emoce nemají vůbec žádný vztah!