O pokorné moudrosti
O pokorné moudrosti
— Jak poznat, že nemám pokornou moudrost — já sám nebo někdo jiný?
Vladimír začal vyprávět:
— Především vidíme u takového člověka projevy «vybouleného», «vystrčeného» «nižšího já»: mohou to být arogance, povýšenost, pocit vlastní nadřazenosti nad druhými a tomu odpovídající chování. Také — když někdo pořád opakuje sám sobě i druhým: «Tohle je moje zásluha!», «Tohle je moje!»
Velice živě se uvedená neřest projevuje, když si někdo myslí o druhém člověku, že: on je můj, a já nikomu nedovolím, aby mi ho vzal! Netýká se to jenom zotročování, ale mnohem častěji se to projevuje v žárlivosti, která je pro mnoho lidí běžná.
Co je to žárlivost? To je přece přivlastnění si druhého člověka, vztah k němu, jako — v různých projevech — ke svému otroku.
Ale jak bojovat se žárlivostí v sobě?
Především je třeba chápat cíl takového boje.
Smutným faktem je, že hromadné sdělovací prostředky — především televize, — zobrazují žárlivost jako obecně přijatý a proto normální, správný princip vzájemných vztahů. Vnucují to celé společnosti a, v první řadě, — mládeži. «Kladní» hrdinové si prý vedou právě tak, a to znamená, že my všichni se jim musíme podobat!
Ale vždyť je to hanebnost, když si lidé sami pro sebe přisvojují druhé lidi! Je to totální duchovní nevědomost!
Ale přesto se to stalo «pravidlem života» pro stovky miliónů obyvatel naší planety...
Takže, jestliže někdo, činící si nárok na status duchovního člověka, je schopen násilí kvůli uspokojování jakýchsi svých egocentrických tužeb, pak není hodný toho, aby se duchovním nazýval. Vždyť dosud nepochopil nic z toho, co od nás chce Bůh!
Pokorná moudrost je nejen technika vykonávání příslušných meditací, ale je to způsob života, který nám byl předepsán našimi Božskými Učiteli. A my se musíme snažit žít tak, jako Oni, a — ve Splynutí s Nimi.
Samozřejmě se tento princip musí používat rozumně: bez nějakých přehánění, například takových, jako je zespolečenštění zubních kartáčků.
Ale je třeba chápat, že pokud se nenaučíme plnohodnotné pokorné moudrosti, splynout vjedno s Bohem nebudeme moci!
Kvůli tomu musíme umět přecházet do stavu «ne-já», kde jsou jenom vzájemně splynutí Oni — Svatí Duchové; a já už nejsem: já se rozplývám v Nich.
Oni jsou Ti, koho já miluji více, nežli sebe! Proto v mém sebepociťování snadno zůstávají pouze Objekty mojí lásky, ale sebe minulého — nepociťuji.
Můžeme začít něčím jednodušším. Například teď to můžeme tak udělat tady s Adlerem: «Je jenom On!». Měl bych pociťovat jenom Jeho — ohromného, nekonečně velkého, ve srovnání s naší planetou! A teď — jsem já Adler!
On může lehce měnit svoji formu: být ohromným Kuželem Světla nad povrchem Země, nebo — antropomorfním, ale rozměrově kolosálním. Ale existuje ještě ta Jeho Součást, která nemá formu, Ona je za hranicemi planety a vypadá nekonečná, slitá s Oceánem Prvotního Vědomí.
Když se staneme právě takovým způsobem Adlerem, Ódinem, Kairem nebo ještě Někým, pak se můžeme podívat na svoje předchozí pozemské dominanty: na to co nás zneklidňovalo, uráželo, ponižovalo, nebo jsme se cítili nešťastní kvůli tomu, že se nám něco nedaří, že není všechno tak, jak bychom si přáli z našeho úhlu pohledu... Když se staneme takovými, jako teď v Adlerovi — kam se potom poděly všechny takové myšlenky, přání, a nespokojenost? Ony — prostě neexistují!
Jak se můžete podrobněji obeznámit s tímto tématem? Hodně o tom mluvil Lao'C, potom Ježíš... Čtěte, učte se! Všechno tohle můžete konkrétně najít v naší knize 'Klasika duchovní filozofie a současnost'.
Ještě bych k tématu pokorné moudrosti mohl doplnit oddíl o přijetí svého osudu.
Juan Matus vysvětloval, že když nemáme možnost něčemu vzdorovat nebo se události nevyvíjejí tak, jak bychom chtěli, nesmíme se tím emočně rozrušovat, ale... jednoduše přijmout svůj osud — a uklidnit se. Vždyť náš osud řídí Bůh. A všechno, co se děje — děje se pod Jeho dohledem.
«Co mně tím chceš, Pane Bože, říci?» — právě takovou otázku je vhodné Mu v takových chvílích položit.
... Ale není třeba při tom zacházet do hloupých krajností.
Například, jestliže se u mě rozvíjí nějaká nemoc — a já se z ní nechci léčit, a «přijímám svůj osud»»... A moje tělo v té době požírají mikrobi nebo jiní paraziti...
Nebo situace napadení nějakým nepřítelem...
Nebo okolnosti ohrožující zdraví a život těla — zima, horko, hlad, žízeň...
Ve všech takových a mnohých dalších situacích obvykle má smysl bojovat za možnost úspěšného pokračování svého vývoje a sloužení.
Ale pokud situace nemá pozitivní řešení — potom přijměme svůj osud — a utoňme v Bohu!
Můžeme si teď zkusit mentálně vymodelovat ty či ony podobné situace — a utápíme se v Adlerovi! Teď — já nejsem, je jenom On... Moje předchozí egocentrické myšlenky a emoce zmizely. Je jenom Bůh...
