Cesta Duchovního Srdce

Osvojení «Zazrcadlí»

Znovu pracujeme ve městě. Dnešním hlavním úkolem je příprava na zvednutí kundalíní. Jdeme kvůli tomu na odpovídající místa síly.

Ale při cestě mě Vladimír seznamuje ještě se dvěma eony — protoprakriti a protopuruši, a také… s peklem.

— Tady je místo síly protoprakriti, — Vladimír se zastavil na vyasfaltované cestě v tiché městské postranní uličce. — Pokusíme se vycítit jeho hranici… Přecházíme… Je třeba vyjít zezadu spodní části anáhaty dozadu a trochu dolů… Tento eon postrádá intenzívní svítivost. Stav v něm je podobný tiché jižní noci… Blažený klid pod hvězdami… My skutečně vidíme nemateriální součást hvězd… Roztahujeme ruce — a plaveme mezi hvězdami…, a potom i galaxiemi…

Pokud nám stačí síly, můžeme to dělat s výstupem z různých segmentů.

Tento eon je vhodný pro «krystalizaci» vědomí, to znamená, pro jeho množstevní růst. Proč? — proto, že v něm máme objekty, které jsou pro nás orientačními body v prostoru, — na rozdíl od jednoduše stejného Světla, kde je zpočátku těžké složit účty sami před sebou: nezdá se mi to — že se skutečně rozšiřuji?

Ale jestliže vidíme, například, hvězdy a můžeme se k nim přibližovat, a oddalovat se od nich, — pak můžeme s jistotou říci sami sobě, že teď máme rozměry galaktické!

Přičemž se takové přemísťování v daném eonu neuskutečňuje jinak, nežli s pomocí rukou vědomí, vycházejících z rozvinutého duchovního srdce.

V zoologii existuje takový termín: brachiace, tak se nazývá způsob přemísťování pouze s pomocí rukou po větvích stromů některých druhů opic, které tráví téměř celý svůj život v korunách stromů.

My musíme v eonech, které zabydlujeme také používat tuto «opičí» techniku.

… Užívala jsem si blaženosti v novém eonu! Kdo se umí kochat hvězdami na obloze, ten pochopí nadšení duše, která se ocitne mezi nimi!

Bylo možné sledovat dokonce jakási koryta širokých mezihvězdných řek, a přemísťovat se podle nich… A samy hvězdy byly velké i malé, ony se skutečně zvětšovaly při přibližování k nim… V tom podivuhodném prostoru bylo možné odplouvat stále hlouběji a hlouběji… Hvězdy se mihotaly, zdálo se, že se dokonce i usmívají a pomrkávají na mě, a přitom mě naplňovaly klidem a tichem…

— To je tvoje první seznámení s tímto zajímavým eonem, — promluvil znovu Vladimír. — Ale spolu s tím je třeba chápat, že on není vhodný pro život v něm. O tom také mluvil i Juan Matus.

— Ale tady je tak pokojně… — ozvala jsem se, když jsem se jen částečně «vysunula» z eonu, abych udržela dialog.

— Ano… Don Juan říkal, že jsou světy, nemající projevenou svítivost, které jsou velice zajímavé, okouzlující, ale nejsou vhodné pro život v nich… jestliže v nich «uvízneme» — budeme trpět nesnesitelným osaměním… Proto bychom etapou osvojování práce v eonu protoprakriti měli projít, ale nezdržovat se v něm zbytečně dlouho.

… Okamžitě jsem «vyskočila»: osamělost mě vůbec nepřitahovala!

— Završení Cesty, — pokračoval Vladimír, — není v tomto eonu, a dokonce ne ani ve «Slunci Boha»: vždyť «Slunce Boha» je Bráhmanický Projev. Ale až poznáme všechno tohle, musíme si ještě osvojit i Příbytek Jednotného My. To je závěrečná etapa. Nicméně to opět ještě není konec vývoje.

Bude třeba se naučit nejen vcházet do eonu Tvůrce a žít v něm, ale i vycházet z něho — už v Božské kvalitě!…

V Příbytku Tvůrce jsou všichni jeho Obyvatelé identičtí v Jejich mezní zjemnělosti. Také tam neexistuje žádná hierarchie, vzájemná podřízenost. Naopak, Všichni tvoří Jeden Celek, přebývají ve stavu Vzájemného Splynutí, Vzájemného Rozplynutí. Děje se to tak proto, že Každý a Každá, kteří se tam ocitnou, jsou Dokonalou Láskou.

Právě tento stav Dokonalé Lásky znamená Sjednocení, Splynutí Dokonalých Duší!

Ale když Oni vycházejí z tohoto Společného Příbytku Dokonalých, přece jen se odlišují svými schopnostmi. A ty jsou závislé na velikosti, a přiměřeně i na síle každé z takových Duší.

Jinak řečeno — na tom Vlastním Vkladu, který Oni přinesli, když vešli do Příbytku Prvotního Vědomí.

Přičemž možnost růstu individuálních vědomí je prakticky nekonečná!

… A teď začne místo, kde je možné pracovat s protopurušou, — vytrhl mě Vladimír ze zamyšlení, když jsme se přiblížili k parku. — Vzpomínáš si na schéma výzkumu stavby Absolutna a co je to «Zrcadlo»? — to je energetická přepážka mezi vchody do eonů, které nacházíme vepředu — nebo vzadu za našimi těly. «Zrcadlem» byla nazvána proto, že obyčejné skleněné zrcadlo má přední stranu (pokud je osvětlena) — světlou, a zadní je vždy tmavá. Eon protoprakriti právě nemá svítivost — v protikladu k osvícené prakriti.

Ale «Zrcadlo» má pokračování dolů. A pokud sklouzneme po jeho zadní straně dolů, pak se dostaneme do světlejšího eonu, pocitově podobnému něžnému ránu. Pozorujeme tu cosi jako lehký opar mlhy — a to je protopuruša.

Jestliže se podaří «propadnout» ještě hlouběji pod «Zrcadlo», pak tam je ten eon, ze kterého je možné vcházet do Příbytku Prvotního Vědomí.

«Zrcadlo», mimochodem, končí právě v něm, a přitom ponechává volný průchod do předního — vzhledem k «Zrcadlu» — eonu.

Když jsme si všechno tohle osvojili «zprava», můžeme si to také osvojit «zleva». A potom se můžeme ponořit i mezi nimi.

… Protopuruša byla také zajímavá. Tu si není možné splést s jiným eonem. Ale nedokázala jsem vymyslet, co tam dělat, čím se zabývat, a proto jsem dočasně tento eon ponechala mimo pole svojí pozornosti.