060-Chůze po kupoli stanu a cestování k centru Země
Chůze po kupoli stanu a cestování k centru Země
Znovu jsme se vydali na cestu. Čekalo nás ještě navštívit místo síly Ptahhotepa, ale už jiné — s odlišnými vlastnostmi a novými meditačními možnostmi.
Prodírali jsme se skrz lesní houští. Dřívější cesty zarostly a museli jsme razit cestu nanovo. Zato jsme úplně vedle místa síly narazili na divoké porosty černého rybízu. Právě dozrával. Vladimír žertoval, že je to dárek pro nás od Ptahhotepa. A jestliže ho všechen nesníme, — urazíme Ho.
A bylo to chutné!… Pochutnali jsme si!…
Slunce se zvedalo stále výše, prohřívalo vzduch, zahřívalo a postupně dokonce přehřívalo naše těla. V tu dobu, kdy jsme dorazili na dotyčné místo, začalo být doopravdy vedro.
S potěšením jsme sundali batohy a svlékli svrchní oblečení.
Vedle protékala nevelká řeka, asi pět metrů široká, zarostlá po obou březích trávou.
Utábořili jsme se na sotva postřehnutelné pěšince, která se táhla podél břehu. Před námi se rozprostírala lužní louka s vysokou trávou.
Nejnovější meditace, kterou jsem se musela naučit, se nazývala «Stan». Takovou formu tady vytvářel Ptahhotep.
První úkol pro Jeho žáky na tomto místě síly spočíval v tom, aby naplnili sebou tento ohromný «Stan», vysoký i široký stovky metrů, a poté vylezli na jeho střechu a chodili po kupoli jako vlastní Mahádubly. Přičemž Mahádubly bylo možné vytvářet ze všech segmentů.
— Druhou vlastností tohoto místa síly je, — vysvětloval dále Vladimír, — že se tady snadno poznává také prostor uvnitř naší planety, až do jejího ohnivého jádra. A zcela reálně je možné pocítit toto jádro v hlubině planety a dokonce se pokusit proniknout do něho vědomím. Přičemž se to podaří udělat, jenom jestliže k němu přistoupíme zezadu — pokud ho dáme do vzájemného vztahu s polohou svého těla.
Vzadu za zády každého z nás je pro normální zrak neviditelná vertikálně stojící plocha, která má pokračování napravo, nalevo, nahoru, a, což je zvláště důležité, — dolů. Jestliže tu plochu prozkoumáme směrem dolů, zpozorujeme, že prochází skrz jádro planety, dělí ho na poloviny.
Vchod do jádra nacházíme zezadu, to znamená vzadu za tou plochou.
Můžeme se rozmístit uvnitř planety — jak zepředu od této plochy, tak i zezadu.
A všechno tohle můžeme zopakovat ze čtyř segmentů!
… Slunce stálo v zenitu, předvádělo plnou sílu léta. Připadalo mi, že se mi žárem «taví» hlava. Tělo se unavilo a potřebovalo odpočinek. Nohy se podlamovaly.
Ale já jsem nechtěla něco nechávat «na potom». Přála jsem si maximálně všechno procítit přímo teď.
Vladimír trval na tom, že na místech síly je téměř vždy potřebné se přemísťovat tělem: tak práce probíhá efektivněji. Přemáhala jsem únavu a chodila po stezce, a otáčela jsem a otáčela vědomí, abych lépe pocítila výstupy z každého segmentu…
… Vladimír se najednou pozorně a vážně podíval do mého těla. Zkoumal jeho pravou stranu.
— Elizabeth Haich je tady. Ukazuje prstem na tmavé místo v pravé mléčné žláze… Právě tímhle se musíš také nutně zabývat…
Strnula jsem. Mně… rázem začalo být všechno jasné! To je vyvíjející se nádor, budoucí rakovina prsu…
Vladimír mi o tom řekl až mnohem později, vybral si k tomu příhodnější čas. Ale já jsem ho momentálně pochopila už v tuhle chvíli!
To je tedy ono: příčina té nejasné obavy, toho svírajícího pocitu strachu, který se ve mně zabydlel od té doby, co jsem se dozvěděla o chybách svého minulého vtělení!
Jako lékařka jsem si dovedla výborně představit, co rakovina prsu znamená. Viděla jsem ty nešťastné nemocné ženy, které prodělaly operaci a podstupovaly ozařování… Naplňovala mě hrůza při pomyšlení, že to může čekat v budoucnosti i mě!
Začalo mě naplňovat zoufalství. Moje síly se prudce podlomily, už jsem dál nechtěla žádné meditace! Přála jsem si, jenom se prostě svalit do trávy a usnout, zapomenout!…
Vladimír mi už dlouho navrhoval, abych si oddechla a něco pojedla — a já jsem konečně souhlasila.
Rozprostřeli jsme karimatky a poobědvali jsme. Potom jsem se hned uložila k spánku, bez ohledu na nebezpečí být pokousaná travními blechami. Takové maličkosti mě už nevzrušovaly.
… Ležela jsem na zádech a měla jsem zavřené oči. Vladimír několikrát něco říkal, je možné, že se dokonce na něco vyptával, ale já jsem neměla sílu ho poslouchat.
Já jsem se jenom propadla do Ohně Božského Slunce, vytvořeného tady, na tomto místě síly, Ptahhotepem. Bylo něžné, lehké… V Něm se rozplynuly a zmizely všechny moje prožitky…
Lebedila jsem si v Něm, a svoje tělo jsem opustila tak naplno, že jsem neměla sílu pohnout ani jediným jeho svalem.
Chtěla jsem zůstat v tom stavu navždy, odejít z hmotného světa a přestěhovat se do Objetí Boha — přímo od téhle chvíle!…
Nevím, kolik uběhlo času… Ale strach odstoupil. Pochopila jsem, že mě vracejí do těla a že mi Bůh dává možnost napravit svoje chyby a, v souladu s tím, zvítězit nad očekávanou nemocí…
Nakonec jsem se úplně probudila.
Měla jsem takový pocit, že jsem se vrátila očividně dospělejší.
