Jdi na obsah Jdi na menu
 


057-Jsem oblak Zlatého Světla

14. 10. 2012

 

Jsem oblak Zlatého Světla

 

Ušli jsme ještě asi půl kilometru — když Vladimír oznámil:

— Jsme teď vedle hranice místa síly Sarkara. A — vstupujeme do Něho. Je to hodně velké území, měřitelné v kilometrech. V nebeském prostranství nad tímto místem můžeme dokonce vidět Jeho Jméno.

… V té chvíli jsem si vzpomněla, jak mě před mou nynější návštěvou znovu a znovu navštěvovali Sarkar a David v parku mého města, když jsem seděla na lavičce pod hustým smrkem. Učila jsem se tehdy pociťovat přítomnost Učitelů a rozlišovat: Kdo z Nich právě přišel?

Jméno Sarkara jsem tehdy také viděla napsané v prostoru — na nebi, na podkladu oblaků. I když v té době jsem ještě pochybovala o správnosti svého vnímání. Ale věděla jsem, že sotva si my na Některého z Božských Učitelů pomyslíme, — tak On nebo Ona hned v té chvíli přicházejí.

… Jak už jsem říkala, Láska každého z Božských Učitelů má svůj rozlišovací emocionální odstín, který se musíme snažit si zapamatovat a naučit se ho poznávat.

Ale právě tento odstín Lásky Sarkara mi připadal až bolestně známý! On byl velice podobný mým vlastním emocím, když jsem se ve své minulosti zamilovávala nebo snila o opravdové lásce: toužila jsem chodit jen tak, za ruku po parku s milovaným — a rozplývat se v něm… Nebo je možné, že to také byl pokaždé Sarkar?!… Odkud se vzaly tyto vzpomínky a chápání toho, že právě tak musí vypadat opravdová láska, — opravdu nevím, protože jsem se v tomto vtělení se seriózní vzájemnou láskou u vtělených lidí nikdy předtím nesetkala.

… Procházela jsem se tak se Sarkarem po cestičkách v parku, a tehdy jsem se pociťovala nekonečně ohromná a naplněná štěstím! Nic už mi nechybělo, snad kromě… zmaterializovaného Sarkara…

— Ale jak je možné nosit na rukách něčí vědomí? — obrátila jsem se k Vladimírovi, a přerušila tak krátké mlčení. Přiznala jsem si, že bych v daný moment dala přednost tomu, zůstat Táňou, a ne Guru Nanakem-2, — aby mě David mohl právě jako Táňu nosit na rukách. Vždyť nosit na rukách Nanaka by bylo tak nějak neromantické …

Už od raného dětství jsem velice milovala, když mě nosili na rukách! Vzpomínám si, že mi maminka jednou dokonce musela povědět přímo, že jsem už vyrostla a stala se příliš těžkou na to, aby mě zvedala! Můžeš, prý, už chodit po vlastních nohách! Tenkrát jsem se na jedné straně urazila, že mě zbavili chvilkové radosti, která mi byla tak drahá… Ale současně jsem se pocítila hrdě: vždyť už můžu aspoň něco vykonávat samostatně, konkrétně, chodit.

— Pokud je vědomí shlukem, — odpovídal mi Vladimír, — pak je zcela možné nosit ho na rukách vědomí. Ale jestliže se rozplývá a slévá se s okolním vědomím, — pak už to není možné.

Tebe, konkrétně, právě při této návštěvě čeká osvojit si «totální reciprocitu». A právě Guru Nanak-2 — tohle neuměl… Dále musíš pokračovat ve svém rozvoji právě v tomto směru. Stav rozplynutí vědomí, rozvinutého v potřebné míře, se nazývá Nirodhi. Znamená to — zmizení individuality, a tudíž — i všech jejích možných utrpení.

A teď vejdeme do středu Mahádublu Sarkara. Sarkar z toho má emoce radosti! Pociťuj!

No tak — slévej se s Jeho Radostí, s Jeho Božskou Blažeností, s Jeho Božskou Svobodou — Svobodou od omezenosti materiální úrovní!

Není-li to pravda? — jaké by to bylo štěstí — vystoupit teď z těl a zůstat navěky v tom Blaženém Splynutí s Bohem! Představuješ si to?! To je ona — ta Svoboda vystoupení z těla!…

Ale udělat to — nemůžeme v žádném případě! Vždyť nás ještě čeká vykonat tolik dobré práce na Zemi — prostřednictvím těch našich hmotných těl!

A také z hlediska vlastního rozvoje — jak mnoho ještě zbývá každému z nás udělat! Nikdo — ani já, ani ty, ani nikdo jiný — se nesmí nikdy uspokojovat dosaženým! Ten, kdo se zastavil v rozvíjení na duchovní Cestě — nevyhnutelně začíná padat! Bůh nám dal tyto životy na Zemi pro to, abychom se zdokonalovali, a my jsme povinni to dělat do posledního dechu těchto našich materiálních těl, dokonce i jestli už smrt těla — je tady, a zbyly jen minuty nebo dokonce sekundy.

Ale chtěl bych zdůraznit, že ti, kteří prožili tyto své životy spravedlivě, to znamená, v souhlase s Vůlí Boha vůči nám: v něžné starostlivé lásce, ve sloužení Bohu prostřednictvím pomoci všem toho hodným, — ti se nemusejí bát smrti těla! Mluvím o tom jako ten, kdo už dvakrát poznal smrt tohoto svého materiálního těla! Život spravedlivě žijících na Zemi — pokračuje v nadpozemské blaženosti, přičemž už bez nutnosti překonávat množství různorodých těžkostí pozemské existence.

No a ty, kteří v sobě nevykořenili hrubost, násilnost, ochotu přivlastňovat si cizí, kteří se kochají nenávistí k druhým, špiněním druhých, kteří v sobě nerozvinuli schopnost pociťovat cizí bolest a dělají všechno možné, aby ji působili druhým, — právě je — perspektiva smrti a toho, co přichází po ní — ať straší! A ať je ten strach donutí, aby začali měnit sama sebe!

… Vladimír se už skoro přichystal vydat se dále, protože vzal v úvahu, že tohoto mého kontaktu se Sarkarem — pro tuhle chvíli — už bylo dost.

Ale mě se z radostných Božských Objetí Sarkara odcházet nechtělo.

Vladimír si už vzal na záda batoh, ale najednou se obrátil:

— Sarkar mi říká: «Počkej!»

V duchu jsem radostně zatleskala!

Rozhodli jsme se udělat si tady malou přestávku a posilnit se.

— Tady jde snadno sebe — jako duchovní srdce — rozšířit a pocítit, konkrétně, ve výšce, — vysvětloval mně dále Vladimír po tom, co jsme dojedli a trochu si odpočinuli. — Je třeba se stát jakoby ohromnou, skoro nekonečnou anáhatou nad tím místem — a právě z tohoto stavu se teď stýkat a splývat se Sarkarem…

A ještě ti Sarkar doporučuje, aby ses zkusila stát konkrétně ohnivou anáhatou: aby se anáhata — uvnitř — přeměnila v jazyky Božského Plamene. Pak budeš skoro jako On…

Zabrala jsem se do meditace a začala se pociťovat ohromnou a stále rostoucí, skoro průhlednou oranžově zlatavou ohnivou koulí. Oheň svítil klidně a radostně. Mohla jsem se z něho dívat také i do světa hmoty.

… Po této meditaci jsem si musela oddechnout. Potom jsem šla k Vladimírovi. Ale začal mluvit on sám:

— Musíš se poddat tomu, aby Sarkar postupně měnil tvůj stav vědomí. Musíš pokud možno úplně vzkřísit vzpomínky na tvoje minulé vtělení! Já jsem ti už vykreslil tvůj tehdejší obraz: mužské tělo, hluboký klid vědomí, odpoutanost od «pozemského», což umožňuje soustředit se na bytí v jiných eonech, na přeměnění sama sebe na Božský Oheň — jako u Sarkara. Je to oblak zlatého Světla-Ohně… — ne takový, jako kupovitá oblaka na obloze, ale jako oblaka vysoká —  řasy (cirrus), i když také zakomponovaná v prostoru. Přičemž je možné se dívat ze dvou spodních «oblačných» dantianů — dopředu do dálky…

Nepovedlo se mi to udělat okamžitě. Vladimír mě musel několikrát napomínat, abych úplně vystoupila z vrchní «bubliny vnímání». Ukázalo se, že úplně vystoupit není jen tak jednoduché: každou chvíli jsem «vyskakovala» nahoru. Musela jsem vynaložit hodně úsilí, abych dokázala udržet potřebný stav co možná nejdéle. A když se mi to podařilo, skutečně jsem se cítila mužem v oranžovém oblečení, pevně stojícím na zemi, s jistým a klidným držením těla. Ale, co je nejzajímavější, — nepociťovala jsem svou hlavu a krk na svých obvyklých místech: Ony byly… vlité do duchovního srdce…

Znovu jsem si musela udělat přestávku na oddych. Během té doby mi Vladimír vysvětloval:

— Povšimni si: ty ses pociťovala Nanakem — jak v těle a kolem něho, tak i v úplném beztělesném stavu. To znamená, že v druhém případě mizí tělo z vnímání — a zůstává jenom vědomí v podobě toho něžného zlatavého Světla-Ohně…

Znovu jsem vešla do meditace, a pociťovala ohromnost a impozantnost tohoto svého stavu…

 Někde, jako v mlze, jsem úryvkovitě slyšela Vladimírova slova:

— … Aby ses Sarkarovi líbila — musíš se v Něm úplně rozplynout…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář