Cesta Duchovního Srdce

«Odmítnutí lidské formy a Bohocentrizmus»

Když jsme odpočívali u ohně, poprosila jsem Vladimíra, aby podrobně vyprávěl o pojmu «lidské formy».

Na chvíli se odmlčel a shromažďoval myšlenky, potom začal mluvit:

— Termín «lidská forma» byl do duchovní vědy vnesen Carlosem Castanedou ze slov Juana Matuse. Těmito slovy se rozumí způsob myšlení a chování, charakteristický pro většinu lidí, který není podmíněný objektivní nutností a účelností, ale šablonami, vštípenými výchovou a napodobováním. Lidé, kteří mají «lidskou formu», myslí a jednají v podstatě podle principů «to je u nás zvykem», «všichni to tak dělají».

A «odmítnout lidskou formu» — to znamená, v co největší míře přestat dělat všechno to, co není nutné, a dělat jenom to, co je nezbytné v rámcích Evoluce Absolutna.

To poslední zahrnuje — jako složku sice ne základní, ale hodnou odpovídající pozornosti, — také i péči o udržení života a zdraví vlastních těl. Vždyť naše těla jsou naše dočasná obydlí. A jen dokud máme těla, můžeme se rozvíjet. A náš rozvoj — to je přece právě to, kvůli čemu bylo Tvůrcem stvořeno celé Jeho Stvoření.

«Lidská forma»je funkcí manasu, na rozdíl od činnosti rozvinuté buddhi. Jinými slovy, «lidská forma» «hnízdí» v čakře ádžně. A dokud si člověk neosvojil funkci duchovního srdce, nepřestěhoval se do něho, nestal se jím, nemá možnost přetvořit sama sebe v uvažovaném směru.

Proto, kupříkladu, různé «semináře» na «zničení lidské formy», pořádané adepty takzvané «současné psychologie», kde se ve vztahu k «žákům» (přesněji — obětem) používají metody urážení a ponižování, nemohou přinést žádné pozitivní výsledky. Jsou jenom projevem (jakoby na «vědeckých» a proto «zákonných» základech) odpudivých nízkých vlastností samotných těchto «učitelů». Já bych jejich činnost ohodnotil — jako zlomyslné chuligánství.

Pravá duchovní Cesta… — jejím základem, její «nosnou vlnou» je přeměnění sama sebe v harmonii a zjemnělou lásku. Ale hrubost a násilí jsou protikladnými vlastnostmi!

… Takže, existují směry myšlení a činnosti člověka, které nejen že nejsou nezbytné, ale překážejí pozitivní dynamice v rozvíjení duše. Nicméně životy většiny lidí jsou naplněny právě tím.

Všechny naše varianty myšlení a činnosti můžeme rozdělit na 3 skupiny:

1. Zaměřené na sloužení Evoluci Univerzálního Vědomí.

2. Nezbytné pro vlastní udržení života a zdraví ve světě hmoty.

3. Nepotřebné, tj. ne nezbytné.

Pro každého je účelné zachovat svoji aktivitu jenom v rámcích prvních dvou bodů, s převahou prvního.

Ten, kdo žije a koná ne pro sebe, ale pro Boha, a zasvětil svůj život duchovnímu zdokonalování a sloužení Jemu prostřednictvím duchovního sloužení lidem, — jenom ten se může považovat za opravdového mnicha nebo mnišku. Příslušnost k nějaké konkrétní náboženské organizaci k tomu, pochopitelně, není nutná. Pro opravdové mnišství nejsou také nutná nová jména, ani nějaká uniforma, ani bydlení v klášterech, a další vnější atributika.

Být mnichem nebo mniškou — je třeba před Bohem, a ne před lidmi.

Co se týká sociální aktivity, je třeba konkrétně s láskou darovat druhým to, čeho máme sami dostatek a o co mají nouzi ti druzí, kteří jsou hodni příslušných darů.

Ziskuchtivost, chamtivost, usilování přisvojovat si cizí — tyto vlastnosti jsou neslučitelné s duchovností v člověku. Nezbytně vedou k nahromadění špatné karmy.

Zištný — «právem» — je pouze Tvůrce. Vždyť On nestvořil celé Svoje Stvoření vůbec kvůli nám, ale výhradně kvůli Sobě: kvůli Svému dalšímu rozvoji. Pro každého z nás bude v této situaci správné — podřídit se Jeho Přání, spočívajícím v tom, abychom se všichni zdokonalovali v souhlase s Jeho Vůlí a aby nás On — na závěr — «pohltil», přijal nás do Sebe, až dorosteme k Dokonalosti.

 Jestliže se vyhýbáme plnění této Jeho Vůle týkající se nás — je On donucen působit nám bolest. To je také jeden z projevů «zákona karmy».

A navíc, právě na nejvyšších stádiích zdokonalování by bylo pro duchovního praktikanta dobré, kdyby celkově vyloučil téměř všechna vlastní přání (pochopitelně ne v drobnostech). Vždyť pro úplnost Splynutí s Prvotním je nezbytné, aby ve vztazích s Ním existovala jen jedna Jeho Vůle: druhá — překáží. Ať takovému duchovnímu praktikantovi zůstanou pouze dvě přání — přičemž vášnivá! — Sloužení Jemu a poté Splynutí s Ním!

… Život málo rozvinutých duší může být řízen nejen reflexy a šablonami, ale i rozmary. To znamená následováním svých povrchních chtění kvůli oblažení primitivizmu svého «nižšího já».

Protikladem k tomu je pak opravdu duchovní dobrá vlastnost, kterou nazývají nenáročností.

Známky rozmarnosti a nenáročnosti můžeme pozorovat u sebe i u druhých. U sebe — abychom se zbavili projevených neřestí. U druhých — abychom se u nich učili dobrému a vypozorovali u sebe to špatné, co vidíme u nich, — abychom to v sobě vymýtili.

Přitom, pyšnit se tím, že «já jsem lepší než ostatní!» — je nebezpečné!

Také i připouštění v sobě záporných emocí odsuzování ve vztahu k ostatním — je druhé nebezpečí!

Rozmarnost a nenáročnost se můžeme učit rozlišovat v jídle, oblečení, podmínkách vytvářených v příbytku, atd.

… Pokud jsme osvobodili svoje životy od spousty nepotřebných «konvencí» a od rozmarnosti v myšlení a chování — pak získáváme možnost zaměřit maximum své pozornosti a úsilí na zdokonalování sama sebe jako duše, vědomí. Když se na této Cestě dostatečně rozvineme, můžeme reálně přeměnit svůj světový názor: z egocentrizmu, obvyklého pro většinu lidí — na Bohocentrizmus.

Jinými slovy, mluvíme o záměně konání v souhlase se zvyklostmi a šablonami chování, vnucenými tradicemi a výchovou, a také rozmarů — těmi činnostmi, které jsou skutečně nutné v souhlase s objektivní nutností, tj. pokud se na tu situaci díváme z pozice Boha.

Pokud člověk vymění egocentrizmus v sobě za Bohocentrizmus — bude to znamenat úplnou «ztrátu lidské formy».

Ovládnout to není možné «uměle», donucením z něčí strany: vždyť pro uvažovanou přeměnu je třeba, aby člověk dosáhl především potřebné úrovně rozvoje intelektuální funkce vědomí — konkrétně funkce rozvinuté buddhi, ale ne manasu. Jiné možnosti pro realizaci daného úkolu neexistují!

Ale je možné pomoci evolučně připravenému člověku uvidět uvažovaný problém a konkrétní situace na toto téma, a připomenout mu tento směr duchovního rozvoje. To znamená, kupříkladu: chceš to dělat pro sebe — nebo pro Boha? Jak potřebuje Bůh, aby ses zachoval v dané situaci? Je správné to, co teď děláš, pokud se na to podíváš Očima Boha?

Všechno, co děláme, může být přezkoumáno z tohoto hlediska. Dělám-li něco právě tak, protože jsem si na to přivykl nebo přivykla, nebo proto, že mi to tak maminka nebo tatínek ukázali, nebo proto, že to všichni tak dělají, — nebo to tak dělám proto, že je to užitečné pro Boha, pro můj rozvoj v mé duchovní výuce, a pro pomoc druhým lidem?

Na úspěchy každého člověka v jeho duchovním rozvoji je také možné nahlížet, podle kritéria nahrazení egocentrizmu v sobě — Bohocentrizmem.

* * *

— Ještě jedna myšlenka, — pokračoval Vladimír, — je těsně spojená s tím, o čem jsme zrovna mluvili, je to etika vzájemných vztahů s konkrétními lidmi. Existuje takzvané «zlaté pravidlo» etiky: «Nedělej druhému to, co si nepřeješ sám pro sebe!»

Ale k tomu je třeba přidat druhou velice důležitou polovinu daného tématu: «Dělej druhému jenom to, co je konkrétně pro něho nebo pro ni objektivně potřebné — a ne, co se mi zachce!». To znamená, že ve vzájemných vztazích musíme jednat v souhlase s objektivně existujícími zájmy partnera nebo partnerů, a ne podle svých osobních zájmů.

Dodržování tohoto pravidla nám umožní se nejlepším způsobem učit Bohocentrizmu. Vždyť když vylučujeme osobní zájem ze vzájemných vztahů: učíme se jednat podle zájmů druhého člověka nebo druhých lidí! A tehdy je pak snadné přejít — když se dostaví kompletnost pochopení — k jednání v zájmu Boha, a ne podle svých vlastních zájmů!

Právě takovým způsobem se učíme pociťování zpětné vazby: zpočátku — s partnery-lidmi, potom — s partnerem-Bohem. Vždyť se tak po celý čas učíme vnímat: pokud dělám tohle?, líbí se to jemu, jí — nebo Jemu?

Proces osvojování Bohocentrizmu zajišťuje nejen rychlé sblížení s Tvůrcem jako vědomí (duše), ale poskytuje i zjevné výhody ve světě hmoty.

Ať už je bouře, uragán, zima, vedro, bolest — všemu tomu je možné se naučit emočně nevzdorovat, a proto — také netrpět! Lidé v takových případech začínají obvykle myšlenkově a emocionálně vzdorovat: prý, takové je počasí hnusně odporné! — jak žertoval Arkadij Rajkin. Ale ve skutečnosti je třeba v takových situacích prostě pociťovat projevení Vůle Boha — jako nejnovější úkol pro mne, kvůli mému zdokonalování.

… V osvojování Bohocentrizmu mohou pomoci příslušná místa síly, kde se skutečně pociťujeme naplno v Objetích Boha, až do ztráty pociťování sama sebe: «Je jenom On, já nejsem!»

Existují místa síly, které nás — při dlouhém pobytu na nich — konkrétně přivykají na jejich stavy. Například — k rozevřenosti a nekonečnosti zjemnělého vědomí! Anebo — ke stavu mé úplné pohlcenosti Svatým Duchem nebo Jednotným My Tvůrce.

Vzpomínám si například, jak jsme se učili stavu Surji. Ale vždyť jsme si právě tehdy přivykli na Její stav! A v těch minutách se ukázalo, že my teď už vždy dokážeme být «Sluncem Boha» Surji!

Nebo — «Stěna» Sofie!

Ale teď, na tomhle místě síly, — ty stavy vůbec nejsou přirozené. Do nich je třeba speciálně vcházet. Zato se stal přirozeným stav právě tohoto místa síly — pracovního prostranství Sarkara.

… Budu vyprávět ve spojitosti s tím: ještě před desítkami let jsem toužil po vytvoření ášramu. Našel jsem nové místo síly, šokující svými velkými možnostmi — a snil jsem: tady by to chtělo vybudovat ášram! Potom jsem objevil další místo, stejně intenzívní a význačné — a toužil: tak tady!… A tohle se mi stalo, určitě, dvacetkrát!

Vždyť ášram je místo kompaktního pobytu stejně smýšlejících! A k tomu ještě — příznivé podmínky pro meditace!…

Ale představme si: pokud tady uděláme ášram, znamená to: postavit dům, zasadit zahradu, sad, zavést internet… Ale… za týden nebo více… se tu začneme nudit: objeví se potřeba větší dynamiky v práci, nových stavů… A tohle překrásné místo se stane «místem stagnace»…

Mohli bychom dosáhnout naší nynější úrovně rozvoje, pokud bychom žili trvale na jednom, třeba i nejlepším místě síly? Jsem si jistý, že ne…

 A Adler mi jednou při takovém mém přemýšlení doporučil — celou Zemi považovat za svůj ášram! A v různých částech planety by bylo dobré vytvořit «miniášramy», kam by bylo možné v případě nutnosti jezdit nebo létat…

* * *

— Probereme ještě jedno téma v souvislosti s problematikou «lidské formy».

Téměř všichni obyvatelé naší planety věří v existenci Boha. Vždyť ateistů je jen málo. Ale čeho je zajímavé si povšimnout: téměř všichni «věřící» — věří… zbytečně! Protože oni — se nemění k lepšímu! A vždyť přece právě změny k lepšímu, a vůbec ne naše poklony a modlitby, — od nás Bůh očekává!

Někdo, kdo se seznámil s Novým Zákonem, mi může namítnout: vždyť apoštolové prý kdysi říkali ostatním lidem, uvěřte — a spasíte se! Nic víc, prý, není třeba, kromě toho, aby uvěřili, že Ježíš je Kristus, kterého očekávali!

Ale… my musíme pochopit, jaké byly tenkrát časy: jak těžké bylo vštěpovat do pochopení lidí Velikost Ježíšovy Mise! Proto v té době, v té situaci — byla taková slova ospravedlnitelná.

Ale ve skutečnosti nestačí — jednoduše jen uvěřit! «I démoni věří… », — říkal Apoštol Jakub…

A co je tedy třeba? Je třeba — plnit Boží Učení!

Prostě jen «víra» — nepřináší skoro nic!

A aby bylo dostatečně snadné — plnit Učení, byla potřebná důkladně propracovaná a konkrétně vědecky zformovaná metodologie duchovního růstu.

Poznatky na toto téma — v historii Země — mnohokrát lidem dávali Avatáři a Mesiáši. O tom je možné se dočíst v naší knize ‘Классика духовной философии и современность’ ('Klasika duchovní filozofie a současnost').

Ale lidem je vlastní zapomínat to Poznání, které dává Bůh. A ještě navíc — překrucovat ho… A potom se hádat s těmi, kdo ho nepřekroutili tak jako my, ale jinak. A potom se ještě s nimi prát, zabíjet… Například, kolikrát v historii Země se lidé přeli kvůli jménům Boha: náš Bůh je takový, a vy máte takového, náš je pravý, váš — lživý!…

Ačkoliv Bůh je jednotný pro všechny lidi…

… V současnosti se objevuje příležitost obnovit poznání o Bohu a Cestě k Němu — s pomocí integrálních poznatků, které jsme shromáždili, a také velmi mnoha dokonale ověřených technik zdokonalování sama sebe. Jsou propracovány vyčerpávajícím způsobem, popsány a námi předvedeny v našich filmech.

* * *

— Mimochodem, Tao-Te-Ting —  není jen nádherná historická kniha, ale je to učebnice pro každého z nás! Měli bychom ji nejen prostě číst — ale učit se žít podle této knihy!

Konkrétně Lao'c učil prostému životu!

Máme možnost: buď zaměřovat indrije pozornosti na Boha, usilovat o Jeho poznání, milovat Ho, vlít se do Něho, sloužit Mu — nebo pronikáme indrijemi do materiální úrovně, a snažíme se například zkrášlovat svoje těla, mlsat chutná jídla, která ale škodí zdraví…

A ještě velice cenná Boží rada: nepřát si od světa hmoty víc, nežli máš!

… Pokud jsme ovládli řízení svých indrijí, a velkou jejich část směřujeme z anáhaty dozadu, a ne dopředu — všechno tohle se stává velice snadno pochopitelným. Když se tak díváme na stranu Boha, postupně se naučíme Ho vidět. A — jestliže skutečně Boha milujeme a přímo Ho pozorujeme, posloucháme Ho, učíme se u Něho — Splynutí s Ním se stává prostým a přirozeným!

Jinými slovy, svoji lásku můžeme zaměřovat buď, například, na vybrané jídlo kvůli požitku z něho, — nebo na Boha. Ve které z těchto variant se podaří projít duchovní Cestu snadněji a rychleji?

Láska — to je přece mechanizmus dosažení splynutí. Právě tak se sléváme: buď s «pokušeními» materiálního života — nebo s Tvůrcem.

Takhle se tedy odlišují materialisté a prostě «věřící» — od opravdových mnichů, kteří poznali Boha a slouží Mu!

* * *

— Obyčejní lidé žijí s převládající koncentrací vědomí — v hlavě. Ale vnímat Boha z hlavy není možné!

Abychom vnímali Boha, musíme se naučit přecházet z hlavy do duchovního srdce, poté «se přestěhovat» do něho, dále — stát se jím a růst jím, a současně se postupně zjemňovat do zjemnělosti Tvůrce.

Pokoušet se vnímat Boha uvnitř svého těla je metodologicky nesprávný začátek. Ale správný je — v duchovním srdci, které se stalo nesrovnatelně větším, nežli tělo.

A poté, když jsme se naučili s Ním splývat a žít v tomto Splynutí, můžeme dát k dispozici svůj materiální obal — Jemu. To je úplná realizace Bohocentrizmu!

… My osobně žijeme v kruhu našich Božských nevtělených Přátel. Oni jsou pro nás dokonce skutečnější, nežli vtělení lidé. Můžeme — s Nimi v jedné partě — právě tak snadno komunikovat. Můžeme Je lehce všechny objímat — rukama vědomí, vycházejícíma z duchovních srdcí.

Jsou to naši nejlepší Přátelé!

* * *

Vladimír se odmlčel, a potom se zeptal:

— Tak co: stačí, co jsem řekl? Jdeme dále?

Jeho batoh, který stál po celý ten čas několik metrů od Vladimíra — najednou upadl a převrátil se naznak. Všichni se zasmáli:

— On jít nechce! Znamená to, že jsi ještě neřekl všechno, co je třeba!

— Ano, — smál se spolu se všemi Vladimír. — To je očividné znamení! Budu muset pokračovat.

… Chtěl bych upozornit na to, že vztah skoro všech adeptů masových náboženských směrů k náboženství také není ničím větším, nežli jejich «lidskou formou». To znamená, že pod pojmem «náboženství» chápou jenom pravidla o tom, jak je třeba se oblékat, jaké dělat «náboženské» tělesné pohyby… Ačkoliv k opravdové nábožnosti to nemá žádný vztah!

A uvědomme si, že právě rozdíly v «lidských formách» — jako šablonách primitivního myšlení a chování, — vedou častokrát k nenávisti a násilí ve vztahu k druhým lidem, kteří se nechovají podle «našeho» zvyku… Vidíme, jak se nenávist ve vztahu k celým národům stává «národními idejemi» v rozměrech celých států…

A nedá se nic dělat s tím, že celé tyhle masy takových lidí nejsou schopny rychle pochopit to poznání, které se liší od jejich současného přesvědčení!

 A jako jejich protipól, se opravdoví, spravedliví revolucionáři-buřiči setkávali na náboženském poli se zuřivým odporem ze strany těchto lidských mas, pro které je náboženství jenom čistě vnějším, skládajícím se jen z atributů hmotné úrovně.

Takovými byli Pythagoras, Ježíš…

Právě proto je pro Boha tak těžké nám pomáhat!

A jenom jednotliví lidé, kteří vyspěli a dozráli v koloběhu sansáry, se stávají schopnými pochopit Boha a přijmout Jeho Dary: poznatky o Něm a Jeho Samotného!

Ale všichni ostatní žijí ve světě iluzí — a to není možné nijak překonat! Takové možnosti téměř neexistují.

Jediné, co může pomoci ve velkých časových rozměrech, je rozšiřování obzoru mládeže — jako protiváha, aby nebyli vehnáni do pasti tupé jednosměrnosti a nenávisti ke všem jinak smýšlejícím…

… Naším konkrétním úkolem je zvěstovat pro ty lidi, kteří jsou schopni přijímat Pravdu.

To mohou být především ti, kteří jsou schopni neortodoxního myšlení. Mezi nimi může být větší procento lidí hodných duchovních zasvěcení, nežli v davech těch, kteří jsou přikování k «pravidlům» a obřadům, a kteří žijí v emocích hněvu…

Při tom je třeba pochopit, že ne všichni neortodoxně smýšlející — smýšlejí správně. Není nutné, aby se stalo heslem — «přecházet na červenou!».

Dříve byla populární velice vtipná píseň, často ji vysílali v televizi. Byly tam sloky: «Není nic horšího, než být jako všichni! Jdu — v protisměru!». To je smělá fráze, výzva ke shazování «lidské formy»! Ale lidskou formu se můžeme pokoušet «shazovat» různě. Například, můžeme vyhlásit «úplnou svobodu konání» — a všichni najednou se nakazit venerickými chorobami… Nebo se stát narkomany… To jsou pokusy tupého uskutečnění pokusů o «zlámaní lidské formy».

Ale ve skutečnosti, — má smysl přeměňovat sama sebe z hlediska plnění metodologie duchovního zdokonalování! Jenom tehdy to bude mít pozitivní význam!

Bez umístění Boha na správném místě ve svém světovém názoru — všechna podobná «lámání» svých šablon myšlení a chování povedou jenom k nedorozuměním a ztrátám!

Jenom pokud ustanovíme Bohocentrické vztahy mezi sebou a Jím, přičemž s přihlédnutím k mentalitě celé okolní společnosti, — jenom pak vznikne možnost správným směrem «lámat lidskou formu» a pomáhat v tom druhým, přičemž především, — svým příkladem, ale v žádném případě ne donucováním!

… Kladu důraz ještě na dvě důležité věci ve spojitosti s tématem «zničení lidské formy».

První z nich se týká estetiky. Je důležité chápat, že duchovní Cesta má na zřeteli vysokou estetičnost — jako jednu z jejích nejdůležitějších součástí. Vždyť Bůh — v Aspektech Prvotního vědomí a Svatého Ducha jsou právě nejjemnější Složky Absolutna! Proto — ve směřování k Nim — musí různorodé estetické složky našeho bytí napomáhat právě zjemňování vědomí adeptů! Mohou to být díla různých druhů umění, i harmonické kontakty s přírodou, se zvířaty, s esteticky rozvinutými lidmi. Sattvická erotická složka je také velmi důležitá — jako efektivně zjemňující emocionální sféru! Také i jakékoliv vzájemné vztahy s druhými lidmi ať jsou maximálně přátelské, pokud možno — něžné a laskavé! Ale — bez přehánění a úlisnosti!

Naučení etických doporučení, dávaných nám Bohem, a osvojení techniky psychické autoregulace umožní s maximálním užitkem a bez pravděpodobných chyb používat dané techniky v pomoci sobě, i druhým.

Ale v současnosti je důležité ještě jednou zdůraznit neadekvátnost pokusů vštěpovat ideu «zničení lidské formy» prostřednictvím demonstrace neestetických, hrubých variant chování.

Druhý důraz se týká etiky vzájemných vztahů s okolními lidmi. Nepatří se vnucovat druhým to, co se jim nelíbí — ani pokud nejsou v právu! Pomáhat jim agresívním jednáním takového druhu není možné. Jejich reakce bude opačná!

A úmyslně provokovat druhé k negativním emocionálním stavům — nebude to činění zla těm lidem?

A zde je také vhodné připomenout názor, vyslovený na toto téma Ježíšem Kristem: běda tomu, skrze něhož pohoršení přichází!