Cesta Duchovního Srdce

Je výborné úplně znát Cestu!

— Můžeme tisíckrát zkrátit svoji cestu, pokud ji známe úplně, — pokračoval Vladimír ve své myšlence. — Jak vedli mě?… Co musíme udělat pro to, abychom mohli někomu ukázat něco dokonale podivného, nepochopitelného, ještě nikomu nevyprávěného, například — segmenty? Jak to může Bůh vysvětlit vtělenému člověku, pokud neexistuje to materiální tělo, prostřednictvím kterého by bylo možné o tom snadno mluvit? Nebo jak vysvětlit, že má smysl trénovat se v pobytu pod svým tělem? Vždyť lidé, se ve své duchovně nevědomé většině bojí toho, co je dole: je tam prý v zemi peklo, a Bůh je nahoře…

A co všechno jen museli naši Učitelé vymyslet pro to, aby přiblížili všechny takové věci mému pochopení?!

Vzpomínáš si na místo anáhaty u Bábadžího, kde On stojí jako Mahádubl vedle smrku? Jak jsem se dozvěděl o tom místě? Jednou jsem ve vlaku projížděl kolem, několik kilometrů od toho místa. A Bábadží mi ukázal Rukou Mahádublu, podívej, měl bys příště přijít sem! Já jsem si to zapamatoval, šel jsem tam — a našel to místo!

Vždyť jak jinak by bylo možné rázem zvětšit duchovní srdce na stovky metrů, jestliže se předtím… zatím jenom naučilo vysunovat se z těla?! — zadumaně říkal Vladimír, zahloubaný do vzpomínek. — Právě tak, s pomocí poznatků o místech síly, mně byly ukázány principiální směry rozvíjení sama sebe, které jsme my potom dále rozvíjeli. A podívej — kam jsme my všichni, ve výsledku, došli!

A znalosti o místech síly se nám podařilo načerpat z prací Carlose Castanedy — ze slov Juana Matuse. Podívejme, jaký veliký čin vykonal Castaneda tím, že zapsal a zveřejnil tyto znalosti!

I když málokdo začal úspěšně pracovat díky Castanedovým knihám… Mnozí se jenom stali narkomany…

Castaneda předal jak veliké pokušení, tak i příležitost k uskutečnění největších duchovních úspěchů. Bez těchto poznatků by se nic velkého nepodařilo ani mně, ani úměrně k tomu, vám všem.

Takhle složité je pro Boha dávat vtěleným lidem zasvěcení do nejvyššího vědění! A jak je skvělé, že teď spolu jdeme a pracujeme, a pracujeme!… Když se dívám z pozice Boha na tuto situaci… — vznikají ve mně emoce hlubokého a pokojného nadšení!…

… Mlčky jsem naslouchala, naplněná tím samým nadšením, a vstřebávala, jak houba, všechno, co říkal můj Mistr. Ta rychlost, se kterou mně předávali nové poznatky a dovednosti duchovního rozvoje, zatím předstihovala moji schopnost si správně uvědomit celý jejich soubor zároveň — tak jako i uvědomit si svou vlastní roli v tom, co se děje. A i když jsem už přestala být «maličká», přesto výsledný rozměr vlastního duchovního růstu za všechna předchozí vtělení ještě zdaleka nesouhlasil s tím, jak jsem sama sebe v daný moment vnímala. Vladimír všechno tohle viděl, Bůh to věděl, a já — … jsem zatím do toho všeho jenom opatrně nahlížela — a vrávorala… Ale dokonce i moje nesmělé domněnky, jak se následně ukázalo, byly ještě daleko od reality.

— Tohle je tvůj stav, dosažený v minulém vtělení,… — promluvil náhle znovu Vladimír, který pochopil a pokračoval v mých myšlenkách, — duchovní srdce je rozsáhlé, snadno se naplňuje Božským Světlem-Ohněm. Je to tvůj obvyklý stav v dospělém věku tvého minulého vtělení. Je to neobyčejně mnoho, pokud se podíváme od počátku Cesty, od stavu těch duší, které žijí jenom ve svých tělech a jako těla se také pociťují. Ale je ještě velice mnoho toho, co je možné udělat. Tento oheň je přece Bráhmanický Projev. Ale — ještě ne Příbytek Tvůrce…