Cesta Duchovního Srdce

Verše Manuela a polibek Danish Lady

Po stezce jsme došli ke břehu.

Jak je to skvělé — svobodně se tady rozlévat duchovními srdci nad mořským prostorem!

Udělali jsme si přestávku a něco jsme zakousli, při cestě jsme poslouchali ptáky a učili se rozeznávat jejich hlasy. Zvláště udivoval svojí písní bukač: zvuky byly podobné houkání odjíždějícího parníku. Pokud je neznáš, nikdy bys nehádal, že tyhle zvuky vydává pták.

… Tady jsem se měla naučit zřetelně rozlišovat dvě «bubliny vnímání».

— Pociťujeme svoje veliké «svrchněbublinstvo», — začal vysvětlovat Vladimír. — Poté — svoje veliké «spodněbublinstvo»…

Potom rozpoznáváme hranici mezi nimi. Ta plocha prochází o něco níže pod našimi višuddhami, přičemž je nakloněná: její přední část je níže, zadní výše.

Moje «bubliny» už byly průzračné a já jsem je dobře vnímala. Proto jsem se přeorientovala na vnímání prostoru nad mořem a na Manuela.

Velice se mi ty prostory líbily! Obracela jsem se k moři hned obličejem, hned zády, kochala se pociťováním Svobody… — a Radostí a Něžností Manuela! Čím více jsem tak meditovala, tím silněji jsem Ho pociťovala!

… Postupně se všichni začali ukládat na trávu, slaďovat se s krásou a harmonií na tomto pracovním prostranství Manuela…

Viděla jsem modrou oblohu, zelenou korunu břízy seshora, slyšela jsem, jak vítr šelestí v trávě. Ukolébaná tím vším jsem najednou začala «přemýšlet ve verších». Jak to? Nikdy se mi nic takového nestalo! Zaposlouchala jsem se — ticho. Znovu jsem se uvolnila a rozplynula v něze Manuela. A vtom — opět verše:

V Oceánu Věčné Lásky

Slyším Hlas, co volá mě.

«Miluji tě, — mi On říká. —

Přijď — a vlévej se do Mě!».

S radostí jsem čekala na pokračování, ale… přestalo se to dařit… Zkoušela jsem zvýšit úsilí, i uvolnit se, i «odpojit se» — ale se stejným výsledkem… Užuž jsem se chtěla rozesmutnit — ale… ani to se mi nedařilo!… Něžnost a Radost Manuela mě celou naplnily, byl to takový pocit, jako by se «přelévaly přes okraj»…. Z radosti a něžnosti, které mě přeplňovaly, jsem velice chtěla nazvat Manuela zdrobnělým mazlivým jménem. Ale protože jsem nevěděla, jak by bylo možné krásně upravit právě Jeho jméno, vzpomněla jsem si, že Ho v posledním vtělení jmenovali Alexandr, … Sášenka! Začalo mi být úžasně veselo, ale nevěděla jsem, nakolik je to přijatelné a jestli by se to Manuelovi líbilo? A proto jsem si takové oslovování zakázala, a jenom jsem se usmívala «od ucha k uchu».

Zamířili jsme nazpátek k lokálce, a naše cesta znovu procházela přes místo síly Danish Lady.

Všichni jsme se zastavili na křižovatce cest, a splývali s Láskou Svatého Ducha.

Ona byla ráda, že nás tu znovu vidí.

A v té chvíli Vladimír říká:

— Ona tě líbá…

— Velice něžně! — dodala Larisa.

Snažila jsem se Jí odpovědět tím samým.