Cesta Duchovního Srdce

Chrám

Znovu jdu za Vladimírem, a vtom se on otáčí a směje se:

—Jógašira žertuje. Říká: «Ejhle! Kdo to k nám přišel!»

Všichni jsme se rozesmáli.

A když jsem vešla na Jeho pracovní prostranství, tak jsem sebou přímo «plácla» do Něho — a rozplynula se.

A najednou jsem si rázem vzpomněla na Jamamutu: u Nich obou bylo zjevně cosi společného.

Chodila jsem dokola, stála, rozmlouvala s Ním, užívala si to… Byl to takový pocit, jako bych přišla na návštěvu ke svému velice dobrému příteli po dlouhé namáhavé cestě… Stěžovala jsem si Mu, a prostě jsem brblala, vyprávěla jsem mu o komárech, o tom, jak «mě unavili», o mravencích, kteří se «nade mnou» pohoršovali a mávali nožkami, o tom, že už ze mě nebude můj oblíbený Bruce Lee, a — vůbec!… A On poslouchal — a dobrácky se pochechtával. Nakonec jsem se vymluvila a uklidnila, a poprosila jsem Ho o dovolení tady, na tomto Jeho místě síly, … si zaplavat. On mi to dovolil. A já jsem vyplula z anáhaty dozadu, a dlouho jsem plavala na zádech jako na povrchu moře…

Přišel Vladimír:

— Spřátelila ses s Jógaširou? Jak se ti líbí?

— Legrační! — odpověděla jsem bez přemýšlení.

— Mně nikdy Jógašira nepřipadal legrační, — poznamenala udiveně Káťa. — Podle mého, je naopak, — velice seriózní.

Vladimír se usmíval.

— A teď se budeme učit meditaci «Chrám», začal. — Pocítíme za sebou kupoli Chrámu ohromných rozměrů — a zaplníme ji sebou.

A potom zaplníme samotný Chrám — pod kupolí. On je ještě mnohem větší. S pomocí rukou vědomí tam můžeme plavat… Ve výsledku sebou zaplňujeme celý Chrám.

Ale Chrám je ohromný! — pokračoval Vladimír. — Zaplnit jeho formu najednou se nám nemůže podařit. K této meditaci je třeba se vracet mnohokrát. A díky takovým úsilím se bude postupně zvětšovat «masa» vědomí. A to také je ta samá «krystalizace» vědomí, o které mluvil Gurdžijev. To znamená — přímý kvantitativní růst vědomí.

Ale při tom je třeba samozřejmě chápat, že «krystalizace» bude přinášet užitek pouze v tom případě, pokud se bude uskutečňovat v nejjemnějších eonech. V opačném případě, to znamená, na podkladě nezjemněných emocí, — vznikne z takových pokusů jenom škoda, grandiózní zničení svého osudu.

… Tak tedy, až se naučíme zaplňovat celý objem Chrámu, — vzniká možnost spustit se ještě hlouběji — do «Podchrámí».

Všechno tohle lze reálně uskutečnit pouze s pomocí rukou vědomí. Přemísťování v eonech mnohorozměrného Absolutna je třeba si osvojovat právě s pomocí rukou vědomí. Této technice je dokonce možné dát název: brachiace. Tak se v zoologii označuje způsob přemísťování některých opic v korunách stromů. Ony to téměř výlučně dělají s pomocí rukou.

Takže, pokud všechno správně děláme, pak se v «Podchrámí» ocitneme v ohnipodobném Božském Světle. Je to prvotní eon Svatého Ducha (Bráhmana). Když s Ním teď splyneme, můžeme si osvojovat Jeho Neohraničenost. Musíme se vynasnažit dosáhnout, aby se uvedený stav stal stabilním.

… Plavala jsem v bílém nejjemnějším Světle, trnula jsem Blažeností, pak jsem se znovu přemísťovala, a zase rozplývala…

Vladimír začal znovu něco říkat. Seděl nedaleko opřený o borovici a dohlížel na nás. Líně jsem «našpicovala» jedno ucho, abych si to vyslechla.

— … můžeme píseň kosa zavést do svádhisthány, pociťovat ji tam…

A… kos zpívá… Rozhodla jsem se udělat to potom. A zatím jsem se kochala meditací s Chrámem. Vladimír znovu začal mluvit, jakoby mi speciálně nedával možnost se odpojit úplně. Tehdy jsem se k němu s obtížemi vrátila, ale přitom jsem částečně zůstávala v meditaci.

— Pro správný rozvoj hárá musí být síla zjemnělá, a ne hrubá.

Zauvažovala jsem, že je mi to všechno jasné, a zapíšu to potom. A znovu radostně splývám s Jógaširou.

V té chvíli se Vladimír usmál a říká mi:

— Jógašira tě chce rozesmát. Spouští Ruce z Chrámu do tvého těla. Chce, abys Ho — právě prostřednictvím toho — pociťovala.

Uviděla jsem, jak to On dělá a jak to vypadá ze strany, — a rozesmála jsem se.

— Vidíš, jak tě Bůh miluje?! — dodal Vladimír.

… Za nějaký čas začal mluvit znovu:

—Do budoucna si můžeme zapamatovat toto pokračování meditace: bereme takovýhle Chrám na každou dlaň a noříme se duchovním srdcem do hloubky mnohorozměrnosti mezi nimi.

… Meditovala jsem tak, jak se zdálo, nekonečně dlouho, dokud jsem nepocítila, že se mi podlamují nohy a nemůžou už dál udržet tělo. Kdyby tak bylo možné uložit se na vůz a odjet tak domů — bylo by to správné zakončení dne.

Ale naším «vozem» byla lokálka.