Cesta Duchovního Srdce

V Ježíšově Mahádublu

A tak jsme dorazili do jednoho z Vladimírových známých míst síly Ježíše.

Vladimír hned ukázal na Jeho Tvář, která se rozkládala nad vysokými břízami.

— Tady, — řekl, — je nejpříjemnější poznávat emoce Ježíšovy Lásky ve veškeré jejich Veliké Kráse — a poté, pokud jsme toho hodní, splynout s Ním právě v těchto emocích.

Téměř najednou našly Aňa a Larisa první houby: dva kozáky a lišky. Řekly, že je pro mě «vypěstoval» Ježíš jako dárek; takové dárky od Něho jsou obvyklé, když sem k Němu přicházíme.

S respektem jsem je okrájela a uložila do batohu.

Zapálili jsme táborák, a zanedlouho Vladimír každému z nás uložil, aby odešel do ústraní v hranicích Ježíšova Mahádublu — aby se s Ním mohl pociťovat o samotě.

Strávila jsem tak jistě čtvrt hodiny, ale žádných zřetelných pocitů jsem si nevšimla. Rozhodla jsem, že je to kvůli dotěrným komárům: překážejí mi uvolnit se a slyšet nebo vidět Ježíše.

Odešla jsem dále — na širokou stezku. A tam jsem uslyšela opakující se frázi: «Pociťuj — anáhatou!».

Znovu jsem se dlouho pokoušela naladit, ale potom jsem běžela k Aně: co najednou není v pořádku? Ale Aňa klidně vysvětlila, že kontakty s Bohem se vůbec nemusejí vždy projevovat pociťováním blaženosti. Bůh nám dává různé stavy a situace — v závislosti na Jím uložených úkolech každému z nás v dané chvíli. Je možné, že ses tentokrát měla prostě jen naučit vidět Ježíše, Jeho Tvář.

Trochu jsem se uklidnila a vrátila se k ohni. Možná, že mi Vladimír něco předá od Ježíše? Ale on začal vysvětlovat novou meditaci. Tentokrát byla zaměřena na rozvíjení mého dolního dantianu.

— Kdysi mi tuto meditaci daroval Ježíš, — vyprávěl Vladimír. — Tenkrát jsem během ní… usnul únavou, vleže na boku u ohně. Probudil jsem se tím, že mi začal doutnat vaťák a v kapse začala hořet plastová vábnička na jeřábky. Tehdy jsem to pochopil — jako symbolické poučení od Boha: víc už nesmím nikoho vábit k Bohu!

… Tak tedy, musela jsem si lehnout na bok s odhaleným břichem, obráceným ke klidnému, rovnoměrně hořícímu ohni. Na břicho mi nastříkali prostředek proti komárům, pod hlavu dali batoh jako polštář, přikryli záda — abych neprochladla.

— Cílem této meditace je, — vysvětlil Vladimír, — sjednotit v jedinou bioenergostrukturu tři spodní čakry. Kritériem úspěchu bude schopnost svobodně se dívat z této vytvořené struktury, která se nazývá hárá.

— Můžeš usnout třeba na několik hodin, — dodal potom. Můžeš spát klidně, nikam nepospícháme.

… Začala jsem se dívat na oheň z břicha. Po několika pokusech se mi to podařilo.

Ale na moje tělo začali stále častěji lézt mravenci. A já jsem je už skoro rozzlobeně shazovala. A oni se stavěli na zadní nožky a předními na mě rozhořčeně mávali, prý, proč nám tady překážíš v chůzi!

Ale ani při takovém odvádění pozornosti moje koncentrace prakticky neopadávala.

A náhle… obraz táboráku se neočekávaně ocitl v mém břiše! Napjatě jsem se prohlédla. Skutečně! Od «sluneční pleteně» k začátkům boků jsem neviděla tělo: na tom místě hořel táborák, ale na rozdíl od opravdového, byl skoro bílý.

Začala jsem to jednoduše pozorovat. Zajímalo mě, jestli to vidí Vladimír?

Ale to ještě nebylo všechno. Brzy oheň zmizel, a zbyla jen samotná průzračnost.

Současně mi «došlo», že si teď můžu vyčistit svoje tělo. Vzápětí jsem vyplula do Světla. Tam… jsem pocítila Ježíše. Pochopila jsem, že se On všeho zúčastňoval každou sekundu. Okamžitě jsme rukama vědomí začali čistit můj spodní dantian.

A v té chvíli Vladimír říká:

— Můžeme rukama vědomí čistit svoje tělo od znečištění.

Opět! Čí myšlenky to slyším?

A za nějaký čas Vladimír dodává, že se koncentruji převážně v manipúře. Podivila jsem se: vždyť jsem si toho ani nevšimla! Začala jsem se dívat na oheň i z ostatních čaker. Ale zřejmě jsem byla unavená. Šlo mi to špatně.

Vladimír přišel ke mně, prohlédl mě a upozornil, že v oblasti svádhisthány, blíže k pravému boku mám temné místo. Uhodil do něj několikrát dlaní ze strany zad. Uviděla jsem, jak se z uvedeného místa něco «vysypává» — jako hrsti písku.

Řekl také, že je moje tělo už celé mokré od potu, a meditace v takových podmínkách se očividně nepodaří!

 Přikázal mi, abych si svlékla nadbytečné oblečení a uložil, abych pokračovala v práci.

Ale já jsem chápala, že se začínám nervovat a rozčilovat stále silněji. A že teď začnu prostě zbytečně ztrácet síly. Radši si to zopakuji doma. Prudce jsem se posadila.

Ale Vladimír byl neúnavný, stanovil si cíl — co možná nejdříve mě úplně zbavit stop toho zatemnění ve svádhistháně. Navrhl «vyrazit» ho zvukem. To znamená, «ve stylu karate» udělat prudký pohyb pánví a současně rukou, a přitom vykřiknout.

Dívala jsem se na Vladimíra, a bylo mi jasné, že teď ze mě žádný Bruce Lee nebude. A dělat něco polovičatě se mi nechtělo. «Karate» jsem kategoricky odmítla.

Pak jsme se sbalili a vydali se na návštěvu k Jógaširovi.

Moje emoce rozzlobenosti mě velice znepokojily, a proto jsem se s tím obrátila na Larisu. Ale ona odpověděla, že si ničeho takového nevšimla. Pravděpodobně bylo moje rozzlobení «anáhatní».

Přecházeli jsme znovu přes místo síly Kima, a tam jsem říkala Aně, že jsem tak ráda, že mě Vladimír k Němu přivedl ještě jednou.

A Vladimír daleko vepředu se obrátil, počkal, až k němu dojdu, a říká žertovně:

— Řekni Kimovi: proč On k tobě natahuje Ruce nadarmo?! Popros, aby ti pomohl dočistit svádhisthánu.

«Jakpak to! — rozdurdila jsem se. — Sotva jsem se seznámili — a já už Mu budu říkat, «proč, prý, Ruce natahuješ nadarmo?»! Takhle já nemůžu… Vždyť na začátku je třeba se několikrát sejít, poznat jeden druhého blíže — a až potom o něco prosit! A i to… je jaksi nevhodné…».

Ale přesto jsem velice zdvořile poprosila Kima, aby mi pomohl se dočistit. A čistili jsme moji svádhisthánu — nakolik jsme to byli schopni stihnout, dokud jsme šli po stezce.