Cesta Duchovního Srdce

Skok do propasti

Dnes jdeme na návštěvu k Ptahhotepovi a k Ježíšovi.

Vladimír se mě už podruhé zeptal, jestli se bojím «strašného soudu Kristova»?

Ale já jsem se zasmála: jak by bylo možné bát se Toho, Koho tak silně miluješ?

Popravdě jsem doufala, že mi On nebude nic vytýkat.

Začala jsem mít neuvěřitelnou radost: jakoby mě čekal svátek, velice milé setkání! Až jsem se podivila tomu nenadálému pocitu a podívala se po ostatních: nestalo se jim to samé? Ale ne: oni se klidně bavili, usmívali se, byli jako vždycky ve smířeném harmonickém rozpoložení.

Stále sílící radost mě zaplavovala «až po vrcholek hlavy».

Blížili jsme se k pracovnímu prostranství Ptahhotepa…

Meditace, kterou jsem si měla osvojit, se nazývala «Skok do propasti».

Na tom místě síly, speciálně určeném pro takovou práci, bylo třeba pocítit se stojící na kraji propasti, zády k ní. Poté z anáhaty «vypadnout» dozadu-dolů do Nesmírnosti Božského Světla, rozplynout se v Něm, stát se tím Světlem. A potom — vytvořit vědomím gigantickou antropomorfnost (lidskou podobu), a umístit svoje materiální tělo jakoby na podnose před sebou.

Vladimír vysvětlil ještě nějaké nuance meditace, a potom mi uložil, abych skočila do té propasti.

Skočila jsem…

Oceán Božského Ohně! — tam jsem se ocitla!

Ale tento Oheň nespaloval: vždyť On byl Láskou!

V Něm bylo možné se rozpouštět… Nebo — plavat, pohybovat se s pomocí rukou vědomí.

Nedozírný Prostor, zaplněný Vědomím, které mělo barvu světlého plamene, mě obklopoval.

Chtěla jsem se dostat až k Jeho hranicím — ale Jeho Rozlehlost neměla hranic!

Pak se mi chtělo jednoduše se rozplynout a zmizet.

Ale Vladimír, který dohlížel na to, co dělám, nedovolil:

— Výborně! Chlapík! Ale pokud ses neunavila, dělej meditaci «Podnos»!

Vytvořila jsem ohromnou lidskou podobu vzadu za svým materiálním tělíčkem, které se teď zdálo nicotně maličké — a umístila je na obraz stříbrného podnosu.

Zdařilo se. Ale zůstávat v takovém stavu dlouho — se mi nezdálo zajímavé. A já jsem se znovu ponořila do Ohnivého Oceánu.

— Skvěle! — promluvil Vladimír, volal mě, abych se vrátila do světa hmoty. — Jediná připomínka a přání do budoucna — nikdy při vykonávání takových meditací nezavírej oči materiálního těla!

— Jednou, — začal vyprávět, — už velice dávno, když jsem ještě neměl dostatečnou zkušenost v rozpoznávání lidí podle jejich intelektuálních schopností, jsem se pokoušel naučit meditační techniku jednu mladou ženu, také biologa. Chodili jsme kvůli tomu na vzdálená místa síly po velmi úzké a přitom přetížené silnici. Ona v žádném případě nechtěla souhlasit s tím, že je třeba meditovat s otevřenýma očima! A stalo se dvakrát či třikrát, že ji to najednou začalo táhnout pod nákladní auto, které se řítilo naproti… Pokaždé se mi podařilo ji strhnout zpátky… Ale ona se stejně nenaučila, o co jsem ji prosil.

Potom jednou onemocněla chřipkou — a oznámila mi, že ona… v době té nemoci trpěla… za všechny hříchy lidstva! Takhle podivné bývají formy růstu sebevědomí a povýšenosti!… Bylo nutné ji úplně vyřadit z naší práce…

Ještě jednou pohovořím o tom, proč je důležité se učit meditovat s otevřenýma očima:

Za prvé, pokud zavíráme oči, pak se snadno «zapomínáme» a přepínáme na ádžnické fantazírování — místo na skutečně efektivní práci.

Za druhé, nikdy bychom neměli ztrácet svoji adekvátnost ve světě prakriti, tj. hmoty. Vylíčil jsem to jenom na jednom příkladu. Ale podobných variant může být velice mnoho.

Když meditujeme, vykonáváme větší částí vědomí ty či ony činnosti v jemnějších prostorových dimenzích. Ale při tom musíme ponechat v materiálním těle tu část sebe, která je nezbytná pro plnocennou orientaci mezi materiálními předměty a zajištění bezpečí — jak svého těla, tak i těl přátel.

… Mně osobně, když jsem nezavírala oči, nedělalo problém kontrolovat současně obě situace: mohla jsem se nacházet v Oceánu Božského Vědomí — a v té samé chvíli zachytávat všechno, co se dělo kolem těla, včetně drnů a kamenů pod nohama.

… Vladimír navrhl, abych, pokud jsem se příliš neunavila, se v meditaci prošla až na nejvzdálenější okraj místa síly, to znamená, ještě kolem sta metrů. Unavená jsem nebyla, a proto jsem s potěšením pokračovala v práci.

Šlo to snadno.

Viděla jsem a cítila, jak ze mě všichni mají radost.

Oni viděli to, co jsem viděla i já!

Vladimír radostně vykřikl:

— Kdysi, dlouho před tvým příchodem mezi nás, jsme sem přicházeli mnohokrát, abychom si úplně osvojili tuto meditaci! A tobě — to stačilo jednou!

«To znamená, jak to: stačilo? — přemýšlela jsem. — Proč: je to proto, že nemáme čas? Nebo je všechno opravdu tak výborné? Ale v čem je tedy příčina mých úspěchů? Vždyť nejsem lepší, nežli druzí!…». Tápala jsem v domněnkách.

— Proč mi to stačilo jednou? — zeptala jsem se skoro uraženě.

— Protože ty všechno tohle už umíš! Je to tvoje zkušenost z předchozích vtělení! — zasmál se Vladimír.

Všichni se také zasmáli. Ospravedlňovala jsem se, že se velice bojím, abych nezpychla.

— Správně! Ale stačí jenom najít a znát svoje opravdové místo v Evolučním Procesu, — vysvětlil mi Vladimír. — Pak nikdy nebudeš mít žádné pohnutky k tomu, abys zpyšněla. Ale toto moje doporučení je adekvátní právě konkrétně pro tebe — člověka, který už je duchovně vysoce rozvinutý a má dostatečně rozvinutou inteligenci.

Vladimír pokračoval v tématu rozhovoru, ale už z jiného výchozího bodu:

— Kdysi dávno jsme pociťovali sami sebe jakými? Takovými: nic jiného, nežli tělo… A dokonce i v hranicích těla jsme žili v té či oné čakře… To znamená, že jsme byli dokonce rozměrově mnohem menší, nežli naše těla…

A teď… — stali jsme se takovými, že svá těla skoro nemůžeme najít ze stavu rozplynutí v Oceánu Absolutna… Tak vypadají nicotně maličká — ve srovnání s rozměry vědomí.

Odhadněme: kolikrát je teď každý z nás větší, nežli jeho materiální tělo?… Tisíckrát, miliónkrát, miliardkrát?…

Vždyť už teď žijeme větší částí sebe úplně venku z těl… Nemůžeme se do nich vejít!…

Tělo může zemřít, ale já — zůstávám!… Teď je plně možné existovat bez něho!…

A pokud materiální tělo mám, to znamená, pokud zůstávám vtělený, zabydluji netělesný svět uvnitř rozměrově nekonečného Absolutna…

Ale těla jsou pro nás ještě potřebná: budou se hodit pro další rozvoj! Vždyť rozvoj je prakticky nekonečný! Nikdo si o sobě nesmí namýšlet, že on nebo ona dosáhli úplné Dokonalosti! Uvažovat tak — by bylo hrubou chybou, založenou na nedostatečné filozofické kompetentnosti.

Tělo je «továrna» na výrobu té energie, ze které se formuje, roste duše, vědomí. Tuto energii získáváme z pojídání normálního sattvického jídla. Jídlo se přeměňuje v energii, kterou je možné využívat právě pro růst vědomí, — v trávicím systému těla. Opakuji, že tělo je továrna energií pro růst vědomí, duše!

… Pro obyčejného člověka je smrt těla katastrofa! Vzniká bezradnost: jak já budu existovat bez něho?! Takový člověk může vcházet do svého těla, procházet skrz něj… Ale splynout, spojit se s ním — teď není možné.  A není možné se do něho schovat!… U takové duše nastává panika!…

Ale my teď máme možnost natrénovat situaci smrti, připravit se zavčas na smrt svého těla.

Ještě bychom mohli zkusit «nacpat» se celí do svého těla … Ale to už není možné: nevejdeme se do těla, které teď vypadá jako takové maličké!…

Tohle — je ta Svoboda, Osvobození od světa hmoty!

Ruce můžeme snadno přeměnit v křídla — a létat!… Ale to není to nejdůležitější. Je výborné — zalétat si s pocitem úplné svobody od materiálního světa! Ale náš cíl je jiný: splynout s Tvůrcem! A poté pomáhat lidem — z Něho!

… Přičemž, opakuji ještě jednou, během takových letů, a obecně během téměř všech meditací je třeba držet oči materiálního těla otevřené: abychom vždy vnímali všechny eony, v daném čase aktuální, včetně hmotné úrovně.

… Došli jsme na konec místa síly. Vladimír navrhl jinou meditaci. Konkrétně takovou: představit si svoje tělo zapuštěné do vnitřní stěny sopky, ve vrchní části jejího kuželu, zády k jícnu. A — skáčeme z anáhaty do hloubky vulkánu.

Vyzkoušela jsem to — a hned v té chvíli jsem si postěžovala, že je mi tam těsno. Vždyť v předchozích meditacích jsem se mohla rozšiřovat, jak jsem chtěla, ale teď mě omezoval jícen sopky. Vladimír tyto moje pocity pochválil.