Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ohnivé meditace

22. 6. 2012

 

Ohnivé meditace

 

Velmi zajímavá a pro mě významná událost se stala u mě v bytě.

Pokaždé, když jsem se připravovala k meditaci, jsem si pouštěla hudbu.

A při něžných indických motivech jsem začala vytvářet obrazy obručí, které byly složeny z Božského Ohně, — abych jimi maximálně efektivně propracovala tělo. Pomáhala jsem si pohyby těla a roztáčela jsem obruč tak, aby se mohla zvednout po jedné noze. Potom jsem vytvořila právě takovou obruč na druhé noze. V určité chvíli obě obruče splynuly na úrovni múladháry a svádhisthány — a poté se sjednocená obruč zvedala napříč celým tělem. Potom jsem několik ohnivých obručí přidala na jednu ruku, poté — na druhou… Protahovala jsem je tělem v různých směrech… — a úplně jsem byla pohlcována Světlem-Ohněm!

Vytvářet takové obrazy pro mě bylo snadné, protože jsem se v dětství velice ráda zabývala podobnými cvičeními. Tím pochopitelně myslím pouze tuhle činnost: točila jsem obručí kolem pasu, kolem krku… A jednou jsem se tím cvičením nechala tak unést, že jsem si nevšimla, jak mi obruč s krku sletěla na zem…, a pokračovala jsem v kroucení tělem, ponořená do nějakých svých myšlenek. «Vzpamatovala jsem se» — až když jsem uslyšela, jak se mi ostatní děti posmívají. Tenkrát jsem se velice zastyděla, a v budoucnu jsem už dávala bedlivý pozor na takové svoje «myšlenkové úlety».

…Když hudba zpomalila a ztišila se, objevily se obrazy maličkých ohníčků, které mi hořely na dlaních. Ty ohýnky jsem nejprve protahovala skrz tělo z jedné ruky do druhé — právě tak, jako ohnivá sluníčka na místě síly Chuanita. Ale pak jsem je nechala proplouvat i skrz nohy, a skrz celé tělo, postupně jsem zvětšovala jejich počet a snažila se udržet pozornost na každém z nich. Zadržovala jsem je hned na dlani, hned na ohnuté noze, hned v hlavě — a rozhořívala je stále silněji.

A náhle se mi v rukách objevují pochodně, hbitě je přehazuji z ruky do ruky, vyhazuji do výše, umísťuji do hrudního koše — tak, aby plamen planul v krku a v hlavě.

 

Cítím se být tanečnicí i fakírem — v jedné osobě.  Obveseluji publikum pod otevřeným nočním nebem. A moje ohně jsou materiální, a mohou je vidět všichni!

 Oheň postupně zaplnil celé moje tělo, a — ono už samo svítí něžným bílým Plamenem…

… A teď se hudba stává energičtější, je v ní slyšet výzva k boji, k hrdinským činům! Můj Oheň hoří silněji, výše, chtěla bych mu dodat ohromnou rychlost… Roztáčím Ho kolem svislé osy nahoru! Roztáčím — takovou silou, že to už není oheň, ale jakoby ohromné Tornádo, vycházející z hlubin a zvedající se vzhůru, odnáší s sebou všechno nepotřebné, všechno energetické harampádí, obsažené ve mně, — a já mizím v tom Ohnivém Tornádu…

… Hudba se znovu stává klidnou, tichou… Ohnivé Tornádo zmizelo. Ale moje tělo svítí bílým čistým Ohněm. A dokonce se ani nenamáhám, abych  tenhle obraz udržela. Oheň svítí sám od sebe.

Chce se mi zvednout ruce nahoru, zvedám je — a vtom se Světlo lije nahoru jakoby ze širokých bílých rukávů. Vylétají z nich bílí ptáci… Vzduch se naplňuje jakoby kapičkami Světla, které vyplouvají z hlubin, rozšiřují se všude kolem… A najednou právě tak vycházejí z rukou kytice něžných a sladce vonících rozkvétajících květů — něžně růžových, fialových, bílých… Krouží v prostoru, tančí spolu se mnou při hudbě… Ruce se samy stávají křídly… Máchnutí křídel…, ještě jedno máchnutí…, zlatavé světlo začíná jiskřit…

… Hudba se mění, stává se tajemnější… Moje tělo je průzračné, je jenom jak sotva postřehnutelná slupka… Jsem v Bohu… Jediné My

… Spouštím se na podlahu…

Vzduch kolem je jako nabitý, jeho průzračnost je Živá. Chápu, že nehledě na určitou schopnost fantazie, která je mi vlastní, bych takovouhle posloupnost a sílu obrazů nemohla sama vymyslet. Tady — Někdo je! Vstávám, beru fotoaparát a, po tom, co jsem vycítila, kde se přibližně nachází epicentrum, Ho prosím, aby mi zapózoval, abych to potom mohla ukázat Vladimírovi.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář