Cesta Duchovního Srdce

Schůzky se Satja Sáí

S Aňou jsme večer ještě dlouho rozmlouvaly. Pokoušela jsem se všechno si ujasnit, s důrazem na to, co je podstatné. Vyptávala jsem se na rady ohledně rodičů, přátel… a trápila se tím, jaképak pokušení mě může přinutit sejít s Cesty? Například, jakápak pozemská, nestálá, přechodná láska je teď schopná mi zastínit Boha? Jaké útulné hnízdečko nebo materiální blahobyt mi mohou přinést více štěstí, nežli Věčná Láska s Hlavním Milovaným?! To Bohatství, které jsem teď získala, se stalo tím jediným, za co jsem teď chtěla bojovat a kvůli čemu žít!

… Aňa navrhla, abychom šly ráno před mým odjezdem na místo síly Satja Sáí, které bylo nedaleko od jejího domu. Dodala, že její domácnost má na starosti právě On, něčí domácnost — Adler, něčí — Bábadží nebo Kair… A On — Satja Sáí — teď sedí vedle nás a poslouchá.

S radostí jsem souhlasila!

* * *

V ranním svitu jarního sluníčka jsme šly městem.

Na náměstí jsem pocítila, jak jsem sama od sebe «vzlétla» nahoru jako Mahádubl. Přiblížili jsme se ke stromu, u kterého jsme Satja Sáí pociťovaly zvlášť intenzívně. Když jsem to místo patnáctkrát prošla křížem krážem, rozplývala jsem se blažeností. To ráno tam nebylo mnoho lidí, a my jsme se také snažily, abychom nepřitahovaly jejich pozornost.

— Jednou, — vyprávěla Aňa, — jsem viděla, jak si Satja Sáí hrál s dětmi. Bylo právě po silném dešti, a na cestičku v parku vylezly žížaly. A On se dotýkal rukama dětských anáhat — a děti ta zvířátka nadšeně zachraňovaly, přenášely je z cesty na travičku.

Navrhla mi, abych zkusila zaplnit sama sebou Mahádubl Satja Sáí, počínaje Jeho Obličejem, a poté se ponořit z Jeho Anáhaty dozadu do hlubin mnohorozměrnosti a pociťovat nekonečnost Oceánu Tvůrce…

Z této meditace se mi dokonce zlehka zatočila hlava. Aňa řekla, že je to normální a že se potom naučím «potápět» ještě hlouběji…

Ještě jsme se prošly po náměstí a sešly k řece. Ukázala mi, kde se nacházejí Mahádubly Vladimíra a Adlera… Ale s každou minutou se blížil čas odjezdu.

… Poslední čtvrthodinu jsme seděly na lavičce mlčky.

A tak tedy, odjíždím.

Jak mnoho mi ještě zbývá udělat, jak mnohému se musím naučit!… A jak je skvělé, že — žiji!